Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Nevěřím... s rozeběhem
Jiří Koula, 29.5.2018

Na Komorní činohru jsem narazil poměrně krátce poté, co se přesunula do Divadla Troníček, konkrétně v listopadu 2013. A byla to láska na první pohled, do konce sezóny jsem zhlédl sedm dalších jejích inscenací, čímž jsem zkompletoval její tehdejší repertoár, a následně nové kousky do svého diváckého portfolia zařazoval obvykle zhlédnutím první reprízy. Miloval jsem KoČku pro výběr textů, výběr herců a pro Jiřího Bábka jako režiséra i principála, který tyto dvě klíčové složky divadla spojoval.

Když se na začátku této sezóny objevila zpráva, že KoČka končí, mlčel jsem. Bylo to příliš bolestivé a příliš absurdní, než abych na to mohl jakkoliv reagovat. Srovnám-li poměr cena/výkon KoČky a jiných divadel, likvidační ořezání dotací pro KoČku naprosto nedává smysl, sice jsem si o grantové komisi myslel své už předtím, ale po tomto rozhodnutí už ji zkrátka nemůžu brát vážně, pro mě osobně ztratila veškerý kredit.

A pak přišel nádherný (před)vánoční dárek - informace, že KoČka hraje dál. Hurá, svět je v pořádku, minulost nechť je minulostí, těšme se z přítomnosti a vyhlížejme budoucnost. A ta přišla v podobě připravované inscenace textu Rajiva Josepha Kolo kolo mlýnský. Synopse vypadala dobře, obsazení Ivana Machalová - Petr Halíček super, nadšené facebookové příspěvky ze zkoušení navnadily, stejně jako první ohlasy... A tak jsem měsíc po premiéře celý natěšený vyrazil na "tu svou reprízu", na rande se svou staronovou láskou. A ta mě nakopala do rozkroku. S rozeběhem. Botou s kovovou špičkou.

Vlastně doufám, že je v tom nějaké zásadní neporozumění z mé strany. Že mé výtky mají naprosto jednoduché vysvětlení, které mi ale z nějakého důvodu zcela uniká. O co jde? Především o Josephův text a trochu i o Bábkovu režii.

Na jedné straně hra i inscenace skutečně obsahují to, co bylo slibováno, Kayleen s Dougem se potkávají v průběhu třiceti let a tyto okamžiky, z nichž hra sestává, jsou dojemné, vtipné, křehké, půvabné... Pokud jde o inscenaci, Machalová s Halíčkem jsou v rámci nich přesvědčiví a Bábek je režíruje s citem pro pointování jednotlivých situací. Pokud jste inscenaci neviděli, tak v tuto chvíli přestaňte číst a zajděte si na ni, svým způsobem za zhlédnutí rozhodně stojí.

To, s čím mám problém, je, co se děje mezi těmito scénami. A vezměme to rovnou konkrétně. Nerozumím Dougovi, nerozumím tomu, proč se tak vytrvale pokouší zabít. Potkáváme se s ním poprvé ve chvíli, kdy sjel na kole ze střechy školy. A skončil v nemocnici. A dozvídáme se, že to není poprvé, co si vážněji ublížil. V průběhu dalšího dění přijde o oko, pochroumá si nohu, nějaký čas je v komatu, vše v důsledku - a teď mi promiňte ten výraz - naprosto debilních činů. V textu se objeví výměna replik ve smyslu "Jsi retard." - " To je urážka těch opravdu retardovaných."... Jenže Doug prostě jedná jako retard, z nějakého důvodu od dětství až (minimálně) do středního věku dělá věci, které ho nezabijí jen proto, že na něj dohlížejí strážní andělé v třísměnném provozu.

Proč se z ničeho nepoučí? Je tedy retard? To by bylo pěkné vysvětlení, jenže se také dozvíme, že (vy?)studoval vysokou školu a živí se jako likvidátor pojistných událostí, což je profese, u níž bych očekával aspoň elementární schopnost zhodnocení situace a zodpovědnost... No jo, ale Doug i v této pozici, když řeší požár oné školy, z níž kdysi sjel na kole, přijde k napůl zbořené budově, o jejíž statice nemůže vědět nic než to, že je nespíš výrazně narušená, a z nějakého důvodu prostě vyleze na střechu... A světe div se, propadne se. Proč to udělal? No protože se kvůli tomu ocitne zpět v nemocnici, setká se znova s Kayleen a ze střechy s sebou navíc přinese sochu sovy, o níž byla dříve řeč, je to nádherné, dojemné... A je to ospravedlnění v rámci hry, ale už ne v rámci postavy.

A to je ten problém, takových prvků se totiž v textu vyskytuje více. Na straně Douga je to ještě moment, kdy od Kayleenina otce zjistí, že se živí někde ve městě jako servírka. V tu chvíli víme, že Doug Kayleen už dlouhá léta miluje, má tuto informaci, jak s ní naloží? Začne obcházet či obvolávat všechny podniky, kde by mohla pracovat? Začne shánět někoho dalšího, kdo by mohl Kayleen znát a vědět, kde přesně pracuje? Ne, nic takového, Doug prostě pokrčí rameny a odjede pryč. Jasně, protože přesně to je naprosto přirozená reakce, že jo?

A pak tu máme Kayleen. U ní aspoň chápu její zázemí, od dětství má výrazné zdravotní problémy, tráví mnoho času v nemocnici, k tomu špatný vztah s otcem, ještě horší zkušenost s prvním partnerem, takže nenávidí celé mužské plémě a tím i Douga... Což ale nebrání tomu, aby ve chvíli, kdy se s ním zase jednou potká, už rok žila s někým jiným. Dobrá, to ještě beru, prostě svůj problematický vztah k mužům konečně překonala a holt našla někoho jiného, když byl Doug zrovna pryč.

Co už ale nechápu je, že když je Doug v komatu, Kayleen za ním opakovaně chodí, povídá si s ním, snaží se ho skrze dětské magické myšlení probrat... A pak toho náhle nechá. A to ne tak, že by ve chvíli, kdy se Doug neprobírá, chodila čím dál řidčeji a časem už jen z povzdálí pozorovala, jak na tom je, či si na něj aspoň občas vzpomněla. Ne, z nějakého mně opět nepochopitelného důvodu ho zcela odstřihne, takže když se u ní Doug jednoho krásného dne objeví, vítá ho slovy "Jé, ty žiješ? Ty ses probudil? Já myslela, žes umřel."

Jasně, opět naprosto přirozený průběh, sice strávila hromadu času u jeho lůžka, uvědomila si, že z deseti nejhezčích věcí, co pro ni kdy kdo udělal, jdou všechny právě za ním, ale pak na něj jednoho dne prostě naprosto zapomněla a už se ani v nejmenším nezajímala o to, co s ním je. Jo, to se stává, protože... No prostě se to stává, tečka!

Když dám tohle všechno dohromady a uvažuju Douga s Kayleen v průběhu oněch třiceti let, tak mi zkrátka přijde, že se vlastně chovají jako naprostí retardi (byť jimi nejsou) až právě na ty chvíle, kdy se potkávají. To jsou okamžiky, kdy jim IQ (velmi dočasně) stoupne minimálně o dvacet bodů a náhle se chovají jako docela obyčejní/uvěřitelní lidé, kteří akorát mají mnoho problémů sami se sebou na to, aby se spolu mohli sblížit.

To je jeden pohled (a nedává mi moc smysl), druhý pak je (a ten už mi bohužel smysl dává), že se "mimo záběr" chovají tak podivně z vůle autora, který to potřebuje k tomu, aby mohl vykonstruovat právě ony jednotlivé scény setkání. A to je kolosální průšvih, pokud je parciální jednání postav nejlépe obhajitelné tím, že to tak autor potřeboval kvůli něčemu jinému, je to snad ten největší prohřešek, jehož se podle mě může dopustit. Ve výsledku totiž toto "zákulisí" způsobuje, že nemůžu Douga s Kayleen brát jako skutečné lidské bytosti, čímž jsou ale silně znehodnoceny i ty jednotlivé scény, jež vidět jsou a jež by vlastně jinak byly zajímavé/působivé.

No a s tímto "problematickým neviděným" pak vlastně výborně korespondují i předěly mezi scénami v rámci inscenace, jež jsou vyplněny hudebními vložkami s řekněme velmi svérázným zpěvem.

Sečteno a podtrženo, Kolo kolo mlýnský je řemeslně dobře udělaná inscenace, jak jsem z KoČky zvyklý. Na co už ovšem zvyklý nejsem, to je výběr textu, v němž postavám naprosto nemůžu věřit. Ale vy ten problém třeba mít nebudete.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.