Poslední chvíle lidstva

Jako celek to působí tematicky sevřeně, herecky tradičně excelentní (obzvláště se mi líbili I.Uhlířová v I. části, M.Pechlát ve II. části). Každá část má výrazně jiný režijní rukopis a využívá jiné divadelní prostředky. 1. část - asi nejpovedenější, s ironií ukazuje mediální manipulaci a funkci propagandy na počátku válečného konfliktu - 90%.
2. část je udělaná jako kabaret, směřování je trochu nejasné, ale povedený je výstup M.Pechláta - 60%
3. část - trochu surrealistická hra s diváky, věnuje se otázce, co po skončení války - 80%

75% Myslím, že k jakémusi uchopení a pochopení této inscenance může člověk dojít jen když aktivně chce. Pokud se oprostím od záměru autora (je to kacířská myšlenka?) hru neuvádět, připustím, že jsem předlohu neviděla a soustředím se pouze na sdělení, které mi bylo zprostředkováno, potom musím chválit ? a smířit se s myšlenkou, že manipulace médii je všudypřítomná a týká se i mě.

Krausovy myšlenky dokazují, že svět stále funguje na podobných principech. Autor obsáhlé drama zamýšlel jako knižní - nechtěl, aby bylo realizováno. Textové adaptace V. Knotkové se ujali tři režiséři a každý vlastním rukopisem připravil jednu část. Protiválečné „výkřiky“ byly nejpřístupněji vstřebatelné z první části. Ve druhé a v menší míře i třetí odváděly pozornost herecké akce a vnějškové prostředky. Jedná se o zajímavou interpretaci, ale větším obohacením by bylo přečtení. Divácký zážitek narušovala špatná organizace představení a nesnesitelně dlouhé pauzy (změny dekorace by jistě šly zorganizovat v kratším čase).

Bohužel představení mě nezasáhlo tak silně jak jsem očekával. Jako celek to u mě nějak nefungovalo. Odcházel jsem spíše zmatený než spokojený s výborným zážitkem.
Nicméně bylo tam několik scén, které se mi hodně líbili a proto to v žádném případě neodsuzuji. První část se mi líbila nejvíce. Druhá naopak nejméně (ty písně v kabaretu bych klidně oželel). Herecké výkony velmi dobré, obzvláště výborná byla I. Uhlířová.
A přišli mi zbytečně dlouhé přestávky (každá skoro 30 minut). Scéna se tam tolik nepřestavovala...

Velmi silná inscenace rozdělená do tří diametrálně odlišných částí. Nejpůsobivější z nich je část režiséra T. Zielinskiho, jenž na balkóně Divadla Komedie vytvořil prazvláštní panoptikum postav, z jejichž myšlenek a jednání jde doslova strach. Přesně na nich ukazuje, že válka neničí jen movité statky a životy, ale ještě víc se podepisuje na devastaci myšlení lidí. Mimořádně náročná a především pak výborná inscenace přináší neskutečnou katarzi při závěrečném fingovaném potlesku, jenž je možno vnímat mnohými způsoby...

viz blog