Caligula

Camus konec života nechvalně proslulého císaře zpracoval s důrazem na paradoxy fungování světa. Stavba až „filozofického“ dramatu není po desetiletích příliš atraktivní, na dnešním jevišti (zvláště velkém) lépe fungují jiné prostředky. Režisér úskalí hry nepřekonal, ale jeho výklad a důsledné hledání smyslu si nezaslouží zatracení. Pozoruhodné prostorové a zvukové řešení. Herci v čele s výborným O. Brouskem nevybočili ze svých standardů, přesto do koncepce zapadli. Inscenace M. Čičváka v DnV mají rezervy, ale na repertoár přinášejí originalitu a hodnotu. Caligula není výjimkou.

64,99 % Ondřej Brousek umí zahrát rozporuplnou postavu. Jenže jsem den předtím zhédl Rod Glembayů a říkám si, je to skutečně schopnost pojmout a vystihnout vzájemně neslučitelné tenze, nebo jakási "univerzální póza rozervanec"? Asi si budu muset dát pozor, abych jeho role navštěvoval s dostatečným časovým odstupem. Pokud jde o další "prvky", je krásné vidět na této spíše konzervativní scéně takovéto divadlo, nemohu se ale ubránit otázce, nakolik jsou Čičvákovy nápady nosné ve smyslu hlubšího významu a nakolik jde o duplikaci již znázorněného, tedy kudrlinky v jevištním rukopisu.

65% I třetí setkání režiséra M. Čičváka s On. Brouskem dopadlo šťastně, i když je ze všech tří projektů "nejslabší". Nejednoznačné ztvárnění postavy Caliguly, s nímž má divák (i přes všechny jím prováděné hrůzy) v jistých okamžicích dokonce (svým způsobem) soucit, patří až k puntičkářsky propracované studii toho, kde se v člověku vlastně vůbec bere zlo a co nebo kdo všechno může být jeho příčinou. Symbolické ztvárnění některých scén působilo až neskutečně poeticky (dají-li se tímto slovem nazvat i drastické scény). Solidní herecké výkony, v nichž není malých rolí (viz kreace E. Režnarové).

65 %. Caligula. Sadistický šílenec opilý mocí, nebo pošetilý světanápravce zoufale se vzpírající pokrytectví a falši? Lze nastolit řád skrze vládu chaosu a uvědomit si životní hodnoty jejich destrukcí? Režii, podpořenou účelnou scénografií, akcentující důležité motivy hry a soustředící se především na slovo, jež nechává adekvátně promluvit a doznít v rezonanci se současným, stále méně lichotivým stavem společnosti, vnímám jako zdařilou. Místy mně ale přeci jen inscenace přišla zbytečně „ztišená“, větší razance některých pasáží by jí, myslím, dopomohla k naléhavějšímu vyznění.