Bylo nás pět

Nešťastná interpretace známého Poláčkova románu. A. Goldflam vytvořil nezajímavou a překvapivě dost nenápaditou inscenaci, která mě vlastně vůbec nezaujala. Potěšily jen dílčí výstupy jednotlivých herců jako například V. Fridricha, A. Suchánkové či J. Schwarze. Právě uchopení postavy otce Bajzy by mohlo být přesným příkladem toho, v jakém duchu mohl režisér vystavět celou inscenaci. Navíc hudba Z. Matějů se pro tento žánr vůbec nehodila, písně de facto jen zbytečně prodlužovaly už tak natahovanou stopáž. Za vysloveně nešťastný nápad pak považuji „koňskou hlavu“ v podání P. Juřici.

Namoutě kutě prapodivně nezáživná inscenace.

Je problém v inscenaci, nebo ve mně? Čekal jsem houpání na poetické vlně v duchu předlohy i jejího graciézního jazyka, vyprávění však nabralo kalup poetičnu se vzpírající. Namísto nápadů zpřítomňujících ty prchavé okamžiky vzpomínek na dětství přichází koňská hlava „dospělácké zkušenosti“. Z figurek městečka nepocítíme jeho kolorit. Pročež shledávám tuto dramatizaci i dramaturgii inscenace za velmi nešťastnou. Pěkné naopak je „operetní“ ztvárnění vánoční návštěvy Vařekových u Bajzových. Vasil Fridrich v roli Péti Bajzy si nevydechne a drží s kalupem herecký krok, jak on to umí.