Strasti života

Autor se dobral zajímavých nebanálních souvislostí, které mají moc diváka obohatit či dokonce dovést ke ztotožnění. Mezi těmito souvislostmi to však v dramatu často dost „drhne“; konec se jeví trochu jako autorská bezradnost, jak příběh uzavřít. Chybou inscenace ND je, že nebyla řešena komorněji. Kdyby diváci seděli blíže, s účinkujícími na jevišti, jejich vnímání by bylo intenzivnější a herci by mohli hrát civilněji a úsporněji (takto se byli nuceni uchylovat k prostředkům hraničícím s přehráváním). V malé roli výborný A. Švehlík. Souhlasím s předchozími výtkami k hudbě.

Manželská a životní krize po 30 letech společného soužití, vzájemné urážení, osočování a litování. To vše v kontrastu samoty a zapomenutí. Dohromady to přináší zajímavý pohled na celou "problematiku". Každý si pak sám může odpovědět, zda-li je špatné/nenaplněné manželství horší než život v osamění. Sice nemohu tvrdit, že by mě hra výrazněji zasáhla nebo nějak strhla, ale rozhodně nijak nenudila. Hlavní zásluhu na tom má jak J. Štěpnička, tak výborná J. Boušková, kteří se oba snaží dostat z daných podmínek maximum a myslím, že se jim to docela daří.

H. Levin má v Praze smůlu na režiséry. Po Deákově fiasku v DnV s Nesnesitelnými svatbami se tentokrát na NS dostal další z autorových textů. I když je výsledek smířlivější, z inscenace vycházející z omleté situace rozchodu manželského páru, tryská sentiment a neadekvátní herecká akce. Na jedné straně vidíme fádní výkon J. Štěpničky, na straně druhé zbytečně hysterickou J. Bouškovou (i když ta postavu vystihla lépe, než její partner). Z herců pak paradoxně nejlépe vychází A. Švehlík v malé roli Gunkela. Otřesně přeslazená hudba, o zpěvu nemluvě. Inscenace trpí i nevhodností velkého prostoru.

55 %. Co mám udělat s tímto fantem, na který právě této noci myslím a o němž víc než tuším, že už ho nesvedu adekvátně vrátit do hry? Vždyť to není ledajaký fant, je to můj život! S nešetrnou naléhavostí probudím ženu Levivu a v rámci našeho posledního dialogu poškádlíme divákovy smysly a emoce. ..škoda, že nakonec budeme konfrontačně přece jen rozeznívat spíše ty vážnější struny našeho společného třicetiletého soužití a tóny sžíravě ironického humoru se příliš neozvou. A hlavně, proč naše snažení musí doprovázet zpěvák s tak prapodivným přednesem? No nic. Dokonáno jest. Odcházím. Jona