Recenze

Po úspěšném zinscenování pohádky bratří Grimmů O Sněhurce a sedmi trpaslících do podoby rodinného muzikálu, ulítlé upírské komedii Měsíční kámen a po loňské premiéře o brněnské legendě Baronu Trenckovi přichází autorský tým ve složení Stano Slovák – Jan Šotkovský – Petr Štěpán se zpracováním další legendy. Tentokrát se tvůrci ponořili do naší historie mnohem hlouběji, až do 9. století. Rozhodli se pro letní scénu Městského divadlo Brno na Biskupském dvoře zpracovat příběh o počátcích křesťanství na Velké Moravě, jakožto i o počátcích psané formy staroslověnštiny.

Ku příležitosti právě probíhajících oslav příchodu Cyrila/Konstantina/ a Metoděje na Velkou Moravu vznikla inscenace mapující toto období. Odehrává se během několika let, kdy se soluňští bratři věnovali zušlechťování Velkomoravanů. Soustřeďuje se především na posledních šest let Cyrilova života a na následné Metodějovo pokračování v započaté věci. Tento příběh je všem jistě velmi známý. Učí se o něm ve škole, mluví se o něm, vznikají podle něj filmy, apod. Dá se ale tolikrát slyšený/viděný příběh zpracovat nějak jinak? Ano i ne.

Autorský tým touto inscenací vkročil na nepříliš pevnou půdu. Je totiž důležité dbát na historickou správnost předváděných situací, ale je také nutné zaručit divákům atraktivitu zvoleného tématu, což podle mého názoru samotný hlavní příběh nenabízí. Stejného názoru byli zřejmě i autoři. Podle slov dramaturga Jana Šotkovského se při psaní scénáře snažili vyhnout upravování doložených faktů a událostí. Aby se ale ve výsledku nejednalo jen o suchý výčet výjevů ze života věrozvěstů, rozehráli v hluchých místech (těch, kde měli málo materiálu nebo dokonce žádný) fiktivní příběh tří mladých lidí, kterým příchod bratrů zasáhl do života.

Balancování mezi fiktivností a pravdivostí není jedinou hranicí, s níž inscenace pracuje. Celé představení je baletně činoherní. Obrazy, chcete-li výjevy ze života soluňských bratrů, jsou od sebe oddělovány tanečními výstupy. Baletky v choreografii Hany Kratochvilové představují písmena hlaholice. Právě těmito výstupy je nám předvedeno ono podtitulové Dobrodružství písma. To ale není jediná funkce tanečnic. Mimo to, že také přestavují scénu, jsou jakýmsi identifikátorem míry moudrosti. Objevují se tedy po boku postav, které vidí dál než ostatní.

Scéna Jaroslava Milfajta je velice jednoduchá a snadno proměnitelná. V popředí malého jeviště se nachází několik maket kamenů obalených látkou. Jejich lehkost však byla vykoupena poměrně velkou papundeklovostí. Zadní části dominuje béžová opona rozstříhaná na podélné pruhy. To působí velice zajímavě. Zvlášť v jemném vánku, který pruhy rozpohybovává. Následné projekce stromů nebo vody pak působí mnohem skutečněji. Říká se, že v jednoduchosti je síla, ale v tomto případě se scénografie ukázala být dosti nepraktickou: v momentech silnějšího větru, kterému se při venkovní inscenaci nelze nevyhnout, rozstříhané pruhy poletují po směru větru a brání jak hercům v hraní, tak i divákům ve sledování představení. Kvůli tomu pak scénografie ve výsledku působí nedotaženě. Zajímavé ale bylo využití autentických prostor Biskupského dvora. Pro představu: když jsou bratři pozváni k papeži, vypadá to jako by se tato návštěva měla uskutečnit v nedalekém nad dvůr se tyčícím kostelu sv. Petra a Pavla. Podobných scén je v inscenaci ještě několik, i tak by jich ale mohlo být víc.

S tím souvisí i scénické projekce Petra Hlouška, které by měly navozovat atmosféru určitého místa. Nejsem zrovna příznivcem video dotáček. Zvlášť v tomto díle si myslím, že by se diváci bez nich obešli. Jednak nejsou za jasného počasí vidět, a pak si myslím, že když divák ví, že je v kostele, nepotřebuje vidět za zády herců projekci kostela. Zde evidentně šlo oživení scény, aby se divák po celou dobu nekoukal na béžovou oponu. Součástí dotáček byly také dvě hlasové nahrávky. Jedna zazněla na začátku ve staroslověnštině a dodala inscenaci punc faktičnosti a historičnosti. Druhá byla puštěna těsně před koncem. Jednalo se o vypravěče (Petr Štěpán), který celý příběh de facto shrnul a uzavřel. To ale působilo poněkud násilně a znělo to jako zakončení hodiny dějepisu, ale budiž...

K celkové výpravě patří ještě kostýmy, které jsou dílem Andrey Kučerové a Elišky Ondráčkové. Ty jsou docela přesným zobrazením naší představy ohledně toho, do čeho by měli být lidé té doby oblečení. Jsou tedy do značné míry typizované, což ale v tomto případě není vůbec na škodu. Naopak. Přidává to inscenaci na autenticitě. Jedině baletky do historičnosti nezapadají. Jejich úkol v inscenaci je jiný, a proto musejí být také odlišeny. Jednoduchá andělská či svatební barva k tomu přímo ideální.

Z herců zaujal především Ladislav Kolář (Metoděj), jehož vizáž ho přímo předurčuje k rolím moudrých vzdělaných mužů. Na to však herec nesází. Metoděj je komplexní postava se dvěma odlišnými rysy. Na jedné straně je to ten učebnicový Metoděj zajímající se jen o vědu anebo církevnictví a na druhé je to milující starostlivý bratr, který svoje city dá klidně najevo. Oba dva typy vyžadují jiný typ herectví, ovšem s přesahy do toho druhého, což Ladislav Kolář zvládl s grácií.

Cyril/Konstantin v podání Viktora Skály není tak výrazný jako Metoděj. Je to dáno také tím, že tato postava není tak propracovaná. Všechno její konání se odehrává pouze v jedné, základní rovině a nenabízí žádná zvraty, co se chování týče. Působí tedy poněkud ploše. Je škoda, že si tvůrci s touto postavou trochu více nepohráli a neposunuli ji o kousek dál od tradičního vnímání. Je ale také možné, že nebyli v historických materiálech schopni najít rovinu, protože žádná taková nikde naznačena není a Konstantin takto „jednoduše“ na okolí opravdu působil.

Hlavní fiktivní roli – Svojmíra ztvárnil Vojtěch Blahuta, který s každou další rolí, ať už v Městském divadlo Brno nebo v Buranteatru, dokazuje, že se právem řadí mezi nejtalentovanější mladé herce. Jeho postava prochází během inscenace největším vývojem. Zpočátku je to plachý venkovský chlapec, který má skoro strach oslovit dívku, do které je zamilován. V průběhu ale dospívá a na konci se z něj stává muž, který je odhodlán se za své názory i bít, přestože fyzickými dispozicemi rozhodně neoplývá. Dokáže své názory obhájit a samostatně se rozhodovat. Jestli se rozhodl správně, to už je ponecháno na divácích. Všechny tyto polohy zvládá Blahuta naprosto s přehledem. Jejich rozlišení nezakládá jen na odlišné intonaci, ale i na jemných gestech nebo mimice. Vytváří tak plastickou postavu. Postavu, které můžeme věřit a její chování snad i chápat.

Jediným ženským elementem, pomineme-li baletky a ženy v chóru, je dívka Vesna v podání Elišky Skálové. I tato postava prochází během inscenace docela velkou proměnou. Zpočátku je bojovná, stojí si za svými názory, později však rezignovaně přistupuje na nabízenou jistotu. Touto rolí, i když nebyla její první, se Skálová zapsala do podvědomí diváků. Nutno dodat, že dobře. Dokázala věrohodně zahrát jak mladou rebelku, tak i jen o něco málo starší již uklidněnou matku.

Divácky nejvděčnější je menší role Svojmírova sluhy Bojka. Ta byla svěřena Alanu Novotnému. Bojko je prototypem venkovského glosátora, který svými naoko hloupými otázkami komentuje dění okolo a vyjadřuje tak svůj postoj. Zároveň odlehčuje příběh a udává tempo. Tato role jako by byla Novotnému napsána přímo na tělo. Ihned při prvním svém výstupu si získá diváky. Doslova ovládne jeviště. V tomto případě se nedá mluvit o prokreslenosti nebo o psychologických pochodech/motivech postavy, ale o perfektním zvládnutí řemesla v komické rovině a skvělém timingu jednotlivých gagů.

V inscenaci vystupuje daleko více herců. Jedná se však o menší role, i když ne historicky nevýznamné. Tvoří všelidovou masu, z níž vyčnívají jednotlivé postavy (např. kníže Rostislav Zdeňka Junáka, Vojslav Jakuba Zedníčka). Jejich úkol je v podstatě stejný: klást bratrům překážky ve snaze dát Slovanům písmo a církevní jazyk, kterému by rozuměli. Všichni členové ansámblu jsou, jak už to v Městském divadle Brno bývá, perfektně sehraní a skvěle na sebe reagují.

Celkově lze tento smělý inscenační krok týmu Slovák – Šotkovský – Štěpán považovat za zdařilý a vyplatí se na něj zajít už jenom kvůli tomu neobyčejnému zážitku inscenace pod širým nebem. Atmosféra sálové inscenace by se té z Biskupského dvora mohla jen těžko rovnat. O to víc, když přihlédneme k jejímu tématu...