Recenze

V rámci dramaturgického plánu na rok 2009, který se divadlo Komedie rozhodlo věnovat adaptacím českých literárních děl do divadelního média, byla na této scéně uvedena hra Lvíče podle předlohy stejnojmenné novely Josefa Škvoreckého. Převážně detektivní příběh na pozadí začátku sedmdesátých let režisérka Viktorie Čermáková přizpůsobila svému vidění, i když některé aspekty knihy zachovala. V jejím pojetí se Škvoreckého dílo stává spíše dobovou momentkou reflektující morálku normalizačních let a detektivní rovinu v zásadě pomíjí. To ale rozhodně na intenzitě divadelního prožitku nic nemění, možná právě naopak.

Lvíče vypráví o sebevědomém, typicky přizpůsobivém redaktorovi normalizační éry Karlu Lednovi, který má výraznou slabost pro ženy. To se mu stane osudným, když potká tu svou femme fatale, slečnu Stříbrnou. Pro ni se Leden vzdá stávající přítelkyně a nejdříve s vidinou jasné převahy, ale postupem času se slábnoucím sebevědomím se pokouší o její přízeň. Stříbrná však sleduje vlastní cíle a důvody, proč se pohybuje v prostředí redakce, v níž Leden působí, a celkem úspěšně mu odolává.

Zde má divák možnost vidět, jakým způsobem za normalizace fungovala společnost a nakolik bylo vše pokřivené a neupřímné. Jako příklad nám může posloužit situace slečny Cibulové, která se snaží prosadit vydání své románové prvotiny. K tomu potřebuje souhlas redakce, jenže narazí akorát na strach redaktorů, kteří se neodváží dobrý, ale ne politicky podbízivý román, schválit. Dále zde můžeme sledovat intrikánskou poziční válku šéfa nakladatelství, redaktorů a autorů, kdy každý se snaží zalichotit výše postavenému, a za jeho zády ho pomlouvá. Jedná se o dobu, v níž neexistuje upřímnost ani vzájemné pochopení či vůbec snaha o něj.

Roman Zach a Gabriela Míčová jsou ve svých postavách Karla Ledna a Lenky Stříbrné přesní, vystihují charaktery i dobu. Zach se však s postavou sžil o něco lépe, jeho Leden je z velké části uvěřitelný a hlavně – výrazně sympatický, ač se jedná o v zásadě bezcharakterního hulváta bez kousku svědomí v těle. Ovšem jako všichni, i Leden touží po lidském pochopení a společnosti. Tato touha je beznadějně pohřbena hluboko v jeho nitru a až drastický běh událostí mu dopomůže k jejímu odhalení. Zároveň si uvědomí omezenost vlastního života, vždyť celá jeho existence je uzavřena v jakési ohradě, jakémsi bazénu, ze kterého není úniku. Toto je velmi pěkně explicitně ztvárněno na samém konci inscenace.

Gabriela Míčová představující chladně kalkulující a vypočítavou ženu, ale stále jen ženu podléhající nejrůznějším citovým výkyvům, byla o něco méně uvěřitelná, především ve svém vývoji. Lenka Stříbrná v jejím podání působila jako dopředu pevně rozhodnutá žena, která má vše pečlivě promyšlené a naplánované. Míčová je středobod, pomyslná osa, kolem které se vše točí, i když sama často skrytá, je hnací motor všech událostí, soudce, který rozhoduje nad osudy většiny se kterými se setká a každého ovlivní, ať už přímo či jen odrazem.

Velmi zajímavý výkon podává Ivana Uhlířová v roli Jarinky Cibulové, snažící se protlačit do literárního světa se svým románem. Je to citlivá, nesmělá a až dětsky naivní začínající literátka, která je ale pevně rozhodnuta prosadit vydání knihy. Za zmínku stojí scéna, kdy Zach s Cibulovou sedí na lodičkách a řeší kvalitu její knihy. Tento až impresionistický obraz-dialog má natolik soudržnou a silnou atmosféru a zároveň je natolik křehký a lyrický, že nezbývá než litovat, že jemu podobných není v Lvíčeti více. Projev Uhlířové je jedním z vrcholů inscenace.

Scéna je poměrně radikálně rozčleněna bazénem, jehož dominantním prvkem je mírně zvýšená obruba, která v jistých částech inscenace působí i jako jakési molo. V bazénu se nachází trocha vody, která na jednu stranu mnohé scény činí atraktivnějšími a příjemně dokresluje atmosféru, ale v některých bazénový monument naopak působí až nepřirozeně. V některých situacích prostorově svazuje herce i narušuje vnímání diváka. Na druhou stranu pojetí scény vtiskává inscenaci jistý až funkcionalistický ráz, který plně koresponduje s atmosférou hry. Bazén je především explikován v úplném závěru, kdy Zach v gestu zoufalství odraziv se od jedné stěny naráží na protilehlou. Jde o zajímavý obraz marnosti nad ohraničením našich životů a vlastně i osudů v pomyslných bariérách doby, ale i vlastních schopností a povahy obecně.

Lvíče je inscenací jistě zajímavou, svým způsobem svěží a originální, hlavně po stránce scénografické. Přesto v kontextu repertoáru Pražského komorního divadla jde spíše o inscenaci průměrnou. Můžeme v ní najít zajímavé režijní nápady, jako například velmi povedené zapojení projekce do scény, kdy se Leden pokouší získat Stříbrnou. Oba sedí na kraji jeviště, a za nimi je promítán polocelek stromu s dvěma holuby, kteří - jakoby reagující na vývoj na jevišti - k sobě přilétají, a nebo naopak od sebe odlétají. Zajímavě působí i expozice celé hry, kdy část herců v pozadí pomalými pohyby dotváří atmosféru dění v popředí. Bohužel potom se s tímto nápadem skoro nepracuje, a tak se zadní část jeviště stane prázdným, nevyužitým místem. Divák si může z Lvíčete odnést pocit, že zhlédl propracovanou zajímavou inscenaci, které ale k dokonalosti ještě něco chybí.