Recenze

Karneval uprostřed každodennosti
autor recenze: Šárka Matějková
Když dnes lidé cítí nutkání vyjádřit se k veřejným záležitostem, shromáždí se za tím účelem na náměstí. To je tradice, kterou nám zanechala dennodenní praxe antické demokracie. Goldoniho Náměstíčko, jakkoli má daleko k tomu být tribunou lidu, zrcadlí modifikovanou podobu této přirozené potřeby účastnit se společenské diskuse a ventilovat emoce. Je místem setkávání z pouhého potěšení družit se, otevírat se svému prostředí, ale i dělat rámus a mít radost z povyku, nahlížet do soukromí sousedům a hašteřit se s nimi. Život obyvatel Náměstíčka okoření "dobře rozehraná" žárlivá scéna stejně vydatně jako společné hraní lotynky.

Carlo Goldoni míří přes karikování postav a situací k burlesce. Jevištní adaptace Spolku Kašpar, jaká se zrodila na pódiu Divadla v Celetné, otupuje satirický osten ve prospěch zachycení atmosféry. Dějovou osnovu prokládá tanečními a pantomimickými výstupy v maskách. K nim volí choreografie jednoduché krokové variace, které mohou občas připomínat bojové, respektive komunitu stmelující rituální tance. Rozvíjí tak motiv karnevalu - rozpustilého, svádivého, ale hlavně magicky snového.

Představení není postaveno na výrazných hereckých kreacích, nesnaží se vyvolat smích za každou cenu. Režie spoléhá na citlivou hereckou souhru, která v nepolevujícím tempu vykresluje kompaktní obraz a nerozmělňuje ho v jednotlivých komických výstupech. Účinkující načrtávají postavy s jemnou dávkou stylizace á la zlobivé děti (nejúspěšněji asi v případě Lucietty Moniky Zoubkové). Provinile sestoupí do řady, jakmile jejich hádku utne rozumný "dospělák" (zastoupen Cizincem), protože mezi sebou podobnou autoritu nemají. Matky (Jelena Juklová, Milena Steinmasslová, Eva Elsnerová) vypadají jako rozhádané kvočny vždy připravené bránit svoje teritorium. Jejich střety obstarávají bezpochyby nejzábavnější momenty inscenace. Naštěstí nepodléhají pokušení "přehrávat" své afekty, aby napodobily horkokrevný italský temperament. Sázejí na ukázněnější (a naší nátuře pravděpodobně bližší) polohu. K sousedské rivalitě se naoko nepřiznávají a vyjádření pro ni nacházejí v potutelné škodolibosti. Přitom svoje měšťanské figurky charakterizují se shovívavou ironií. Zcela jiný statut nekarikovaného vnějšího pozorovatele připisují inscenátoři postavám Fabrizia a Cizince, dvěma významovým protipólům. Distingovaný, přízemnostmi pohrdající Fabrizio Miloše Kopečného ostře kontrastuje s ostatními obyvateli Náměstíčka. Cizinec alias "marnotratný syn" se naopak v podání Jana Potměšila proměňuje v idealizovaného kavalíra, obdivovatele životodárného hemžení Náměstíčka i obhájce jeho nedokonalostí. Usmiřuje vzniklé konflikty a dvoří se Fabriziově neteři, Gasparině. Barbarou Lukešovou interpretovaná Gasparina nemá daleko k tragickým hrdinkám Tennessee Williamse. Pod krátkými krajkovými šaty ukazuje křivé nohy a snahu o správnou výslovnost shazuje nadsazenou artikulací. Odstrkovaná popelka sní sen o urozenosti, až se jí nakonec vyplní. Odchází-li po boku Cizince, věříme však opět spíše v pohádkově snové vyústění.

Dobová mapa Benátek na zadním prospektu podtrhuje lokalizaci děje. Scéna je prostá a účelná. Představení otevírá výtvarně stylizovaný příjezd Cizince do Benátek na gondole. Po drobné úpravě se z plavidla překvapivě stane klepadlo na koberce. Vyžaduje-li to situace, je ho použito místo stolku pro hru "na hromádky", jindy nabude funkce povozu pro dámu v romanticko-komickém obraze námluv. Po stranách scény stojí obdoby mansionů. Coby výseky pavlačových domů mohou být vyvýšené nad úroveň jeviště a umožňovat hru v okně nebo na balkoně. Autentický kolorit modeluje však především hudba Petra Maláska čerpající z italských lidových motivů.

Benátky jsou tvůrcům představení zdrojem divadelnosti samy o sobě. Nacházejí ji jak v tradičních lidových zábavách Benátčanů, tak v jejich pozoruhodném nadání pro "inscenování" skutečnosti, hraní života. Režijnímu vedení Jaroslavy Šiktancové se podařilo vytvořit plynulý přechod mezi každodenností a tajemnou lyričností a skloubit obě roviny do sevřené formy. Představení rozesměje i rozesmutní zároveň. Chce být příjemným výletem do pomíjivého světa her, a to se mu rozhodně daří.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.