Recenze

Komický karneval krutosti
psáno z představení: 30.1.2010, autor recenze: Petr Tichý, foto z inscenace: Pavel Nesvadba
foto: Pavel Nesvadbafoto: Pavel Nesvadbafoto: Pavel Nesvadba
K dětskému světu patří občas krutost, jejíž hloubku si dospělí ani nedovedou představit. Následky takové krutosti mohou být někdy banální, jindy osudové. A občas se tyto následky projeví způsobem, který by člověk dopředu snad ani nepředpokládal – a stanou se katalyzátorem událostí, které si s tou původní dětskou krutostí v ničem nezadají. V divadelní hře francouzské autorky Yasminy Rezy Bůh masakru, kterou v české premiéře uvádí pražský Činoherní klub, stojí na začátku všeho klacek, kterým jedno dítě vyrazilo jinému dítěti dva zuby. Rodiče obou dětí se spolu setkávají nad pojistnou smlouvou, kterou je třeba vyplnit. Jejich setkání má být setkáním čtyř civilizovaných lidí – všichni si uvědomují, k jaké chybě došlo, znají škodlivost způsobeného následku a do určité míry se shodnou i na otázce odpovědnosti. Jenomže civilizovanost má také svoje limity: když docházejí argumenty, má každé křivě vyřčené slovo náhle svoji nezanedbatelnou váhu – a po tenké hranici vzájemné slušnosti lze ve vypjatých okamžicích kráčet jenom chvíli. A tak se nejprve odlupuje vnější civilizovaná slupka a hned po ní padají i zábrany. Kam až lze v takové hře zajít, když od slov ke klackům je vlastně jenom kousek?

Inscenace Činoherního klubu je hereckým koncertem pouhých čtyř herců, dvou mužů a stejného počtu žen. Domácí dvojici představují Jaromír Dulava jako uťápnutý Michal Houllié a Ivana Chýlková jako jeho sebevědomá a sebestředná manželka Veronika. V pozici hostů jsou to potom Vladimír Kratina v roli advokáta Alana Reille a Miroslava Pleštilová jako jeho žena Aneta Reilleová. Všichni čtyři herci během celé hry téměř nesejdou z jeviště, a přestože více než na dějových zvratech je inscenace založena na vzájemné konverzaci, dramatický náboj v ní rozhodně nechybí. Všichni herci mají na jevišti rovnocenný prostor a každému zde současně patří určitý okamžik, kdy dokáže zraky diváků zaměřit především ke své postavě. První manželská dvojice si rozdělila svůj čas na jevišti rovnoměrně. Ivaně Chýlkové patří především úvod s pečlivou studií dominantní a pokrytecké rádoby intelektuálky, která se před návštěvami předvádí poslechem klasické hudby, sbírá katalogy výstav světových malířů a ve volném čase se věnuje sepisování výpravných knih o hladomoru v Súdánském Dárfúru. A samozřejmě také závěr inscenace, kdy se proměňuje v alkoholem obnaženou trosku bez jakýchkoli zábran a také bez nejmenší sebeúcty. Jaromír Dulava naproti tomu exceluje zejména v prostřední pasáži inscenace, kdy se z ušlápnutého manžílka věrně kopírujícího gesta své dominantní a obdivované manželky mění v ukřivděného jedince, jenž si k pocitu samostatnosti dopomáhá nenávistí a negací. Dvojice manželů Reilleových v podání Vladimíra Kratiny a Miroslavy Pleštilové působí naproti tomu na první pohled vyrovnaněji – i v jejich případě se však jedná jen o vnější zdání. Z herců dokáže nejvíce překvapit Vladimír Kratina, kterému robustní postava a atraktivní zjev napomáhají při modelování vnějšího projevu i vnitřního charakteru sobeckého a technokraticky přímočarého advokáta Alana Reille. Tato nepříliš sympatická figura, jež nevidí žádný morální problém ani v obhajobě zločinného jednání nadnárodní farmaceutické společnosti, ani v bezmezné toleranci nectností vlastního syna, na celé záležitosti lituje snad jen svého zmarněného času – a je přitom příznačné, že Reilleovým bohorovným klidem dokáže nakonec otřást pouze zničený mobilní telefon. Aneta Reilleová působí v podání Miroslavy Pleštilové zprvu jako vyrovnaná a chápající žena. Také ji však v průběhu hry dostihne postupné odlupování civilizační slupky a ke konci hry se proměňuje v bojující lvici slepě ospravedlňující své nezdárné mládě.

Hovořit o tom, že režisér Ondřej Sokol svými inscenacemi systematicky prozkoumává limity lidské přirozenosti, by bylo zřejmě banální. Při zamyšlení nad celkovým pojetím inscenace Bůh masakru však takovou úvahu nelze opominout. Z tohoto úhlu pohledu není Bůh masakru jen jakýmsi izolovaným bodem: tato inscenace se naopak zdá být součástí delší cesty – cesty lemované tak úspěšnými tituly jako Osiřelý západ, Pan Polštář nebo Hrdina západu. Je přitom jistě jenom dobře, že se Ondřej Sokol v pozici režiséra přestává zaměřovat pouze na oblast angloamerické divadelní tvorby a že se pokouší rozšířit meze svého zkoumání nejen umělecky, ale i geograficky. Inscenaci Bůh masakru lze proto chápat také jako jisté vykročení z těchto svazujících mantinelů.

S tématem hry je spojena jistá míra naturálnosti, které se inscenace logicky nemůže vyhnout. Režisér Ondřej Sokol rozehrává určité situace až na samu hranu nechutnosti. Jeho cílem však není diváka šokovat či znechutit – jedná se vlastně jen o přirozené a logické vyznění celé akce do všech jejích důsledků. Tyto scény vyniknou také díky tomu, že se odehrávají uprostřed moderně zařízené měšťanské domácnosti – scénické řešení Adama Pitry a kostýmy Kataríny Hollé tak působí ve vztahu k dění na scéně jako umocňující kontrastní prvek.

Každý se zřejmě v životě setkal s násilím a každého občas napadla otázka, kde se násilí v lidech vlastně bere. Pokud si v sobě všichni neseme otisk svého dětství, nezůstáváme vlastně po celý život krutými a bezohlednými dětmi? A pokud si v sobě neseme geny svých předků, kolik v nás ještě zůstává z těch krutých a nemilosrdných divochů, kterými naši předkové jistě byli? Náhled Yasminy Rezy je pronikavý a současně nemilosrdný: na stěžejní filozofickou otázku, zda je člověk ve své podstatě dobrý či zda je mu naopak zlo vrozeno, nachází jednoznačnou odpověď. Soudě podle postav hry Bůh masakru je civilizace jen nablýskaná fasáda, jejímž hlavním úkolem je zakrýt ošuntělý vnitřek. Lze se však s takovým vysvětlením vůbec spokojit a zachovat si přitom zdravý rozum? Také na tuto otázku nabízí Yasmine Reza odpověď, když říká: „Lehkost je nezbytná, jinak by tragika byla smrtící.“


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.