Recenze

Medvědí služba Erdmanovu textu
autor recenze: Josef Dubec
Nikolaj Erdman je trochu pozapomenutý sovětský dramatik, který ve dvacátých letech hutně tepal do komunistického režimu a poměrů, které nastolil. Vysloužil si tím pochopitelně nemalé sankce a i když nakonec zdaleka nedopadl tak zle jako jiní, kariéru dramatika mu soudruzi překazili dokonale. A tak se i komedie Sebevrah dostala na jeviště až po dlouhých desítkách let strávených kdesi v trezoru. I v Československu se na konci osmdesátých let začal objevovat, ale po revoluci se nad ním u nás až na výjimky zavřela voda. Neprávem.

Hlavním hrdinou hry, tedy oním „sebevrahem“, je prostý zahaleč Semjon. Zcela omylem se mu přihodí, že ho okolí začne považovat za sebevraha. Zprvu je zmaten, ale když se ukáže, že je to postavení nanejvýš výhodné, velmi ochotně tuto roli přijímá. Takřka okamžitě se kolem něj totiž začnou rojit všelijaké existence chtějící jeho sebevraždu využít pro své záměry (od politické propagandy po sbalení chlapa) a slibují na oplátku Seňovi věčnou slávu, obdiv a podobné laskominy.

Jemná práce

U této plejády parazitů se Erdman s láskou opírá o lešení bláznivých komedií, jakým jsou především výrazné charakterové typy. Stejné potěšení nabízí i inscenátorům, kteří si s postavami můžou vyhrát jak s omalovánkami. Jenže to v Boleslavi bohužel do velké míry promrhali. V omalovánkách, které jsou pěkné jasnými a zřetelnými tvary, vlastně na obrysy vůbec nedbají a nevázaně přetahují jak je zrovna libo. Herci své postavy charakterizují nedůsledně nebo vůbec a ve výsledku na jevišti do velké míry spíše třeští než hrají. To jednak ubližuje konkrétním vtipům, jimž přehnaná expresivita nesvědčí, jednak to dusí vypovídací hodnotu postav samotných. Až na ty nejpovrchnější se tak ztrácí skoro všechny roviny Erdmanova humoru v jakési rozpíjející se břečce zmítajícího se chaosu. Hrubou síti nepřesných gest a nepointovaných situací snadno proklouznou delikátnější, jemnější rybky vtipu. Tak prošumí třeba metafora se slepicí a kachními vejci (navíc ještě dost hloupě přepsaná) mrazivě si utahující z Velké říjnové revoluce.
Problém se projevuje hlavně u dámské části souboru, kde typus z masa a krve zaniká v univerzální, ničím nekorigované hysterii. Věřím, že by přitom jen lehká odpověď na otázku „koho hraji?“ stačila k tomu, aby byl herec veden ke konkrétnější stylizaci a přizpůsoboval gagy k obrazu postavy, ne však ad hoc naopak.

Ne všichni podávají tak zlé výkony, optikou pokaženého celku ale nemá smysl je jednoznačně jmenovat. Snad až na nejvýraznější výjimku (která tak ale jen podtrhává promarněnost zbytku), kterou je Jegor Matouše Rumla. Tady je s chutí vytvořen ješitnou ctižádostí prodchnutý snaživý hajzlík (aneb základní stavební kámen každého tyranského režimu), na kterého je radost se dívat. Jednak se o něj vtipy nerozbíjí, jednak satiricky šlehá podobný typ lidí. Geniálním místem je pak explicitní stylizace jednoho jeho proslovu do Hitlerovské dikce. Tu jednak Ruml zvládá s úchvatně odpozorovanou gestikulací až má člověk skoro pocit, že (s Hitlerem už konec konců zkušenost má) sleduje dokumentární záznam. Jednak ta paralela předkládá šťavnatou tezi, že Hitlerova zrůdnost - ať je z pohledu dějin výjimečná jak chce - má vlastně kořeny v nejprostší lidské malosti, které kolem sebe můžeme nalézt kopy. Ano, takto promyšleně pracovat s každou postavou, byla by to bomba. U ostatních ale vlastně pořádně nevíme, co jsou zač.

Být a nebýt

Sebevrah ale kromě toho, že se vysmívá různým pitomým lidským vlastnostem, naváží se do režimu a tematizuje bezohlednou lidskou manipulaci, má v sobě i silný filosofický moment. Ačkoli Erdman vytesává v Sebevrahovi jednu karikaturu za druhou, staví tomu všemu do protikladu hlavní postavu, Semjona Semjonoviče. Ten zprvu zapadá do spektáklu bizarních postaviček a nechává se vmanipulovat k vlastní sebevraždě trochu z hecu a trochu z ješitnosti jako správná parodie maloměšťáka. Jenže ve chvíli, kdy na něj dolehne fakt blížící se smrti a on začne přemýšlet o bytí a nebytí, stává se z něj plnokrevná tragická osobnost. Síla tohoto napětí je v Boleslavi zachována především díky Semjonovu představiteli, Romanu Teprtovi. Ten je sice v komické poloze jen o něco méně polovičatý než většina ostatních, ale ve chvílích zpomaleného tempa, v nichž se odehrává jeho stále nadsazené, nicméně zcela vážné rozjímání, září. Tak je geniální monolog o nepředstavitelnosti okamžiku smrti v jeho podání, skrze které z jeviště najednou sálá uvěřitelnost a lidskost, vrcholem inscenace a skvostným divadelním zážitkem vůbec. Všichni slavní existenciální filosofové se můžou jít vycpat, lépe zachycenou absurditu smrti jsem neviděl.

Hroutící se prostor

Scénografie také přispěla k nedobrému dojmu. Dům hlavního hrdiny Semjona Semjoniče má dvě části. Vpředu je ložnice s kuchyní a zadní půlka jeviště představuje dlouhou chodbu plnou dveří. Ta je tvořena stěnou s texturou s kmeny stromů, která matoucím způsobem jako by přesouvala dění kamsi do lesa. Výsledek je každopádně dost nevzhledný. Největší problém je ale s prostorem. Záměrem zřejmě bylo oddělit vnitřek bytu s vnější chodbou neviditelnou stěnou a iluzi, včetně jejího ostentativního porušování, využít pro vtipy. To se ale nedělá nijak povedeně. Oba prostory se totiž ve skutečnosti dost nejasně prolínají, čímž se iluze vytrácí. Zadní chodbou jsou navíc některé postavy (zpravidla Seňovy ženy) nuceny co chvíli probíhat, což při její délce působí únavně. Opět nedůslednost.
Druhou podivností je industriální konstrukce nad jevištěm. K čemu slouží je nejasné. Snad k odkazu na potěmkinovskou vesnici sovětského průmyslu? Kdo ví. Otočný prstencový útvar možná znázorňuje zrezlou vesmírnou stanici, určitě ale k poetice inscenace ni nepřidává a jen ruší svým hučícím servomotorem. Podobné významové temno halí i vedle trčící traverzu.

Povedené jsou tak jen změny scény, které v Boleslavi tradičně zvládají elegantně. Svižným otočením kulis či sugestivním užitím jednoduchých pojízdných objektů typu plošin, stolů a podobného vercajku se divák přesouvá v prostoru tak ladně, že si často ani neuvědomí, jak se to stalo.

Soudruh Putin

Největším průšvihem je ale humpolácký pokus o aktualizaci. Program s vtipným komixem poukazujícím na podobnost mezi Vladimirem Putinem a celou řadou krvelačných diktátorů ruské historie navnadí diváka v nejvyšší možné míře. Prvky totalitního režimu rozmáhající se v ruské federaci a mimo jiné likvidující občanskou společnost a nezávislá media (a to i metodami nejbrutálnějšími) jsou jedním z nejpalčivějších a přitom nejopomíjenějších témat dneška. Vidět na ně povedenou satiru by byl pravděpodobně mocný zážitek.

Jenže kromě zmíněného komiksu se od tvůrců dočkáme již jen povrchních plků o tom, že když se vrátí socialismus, nebude už kořalka (???) a řady portrétů ruských tyranů, rozvěšených nad jevištěm. Tu zakončuje portrét Putina, který je po zmíněné železné traverze v samotném závěru hry vysunut do popředí tak, jako by ho autoři chtěli divákům vecpat až do krku. Teoreticky to není špatný nápad. Ale ve chvíli, kdy není ničím podpořený, jevištně odargumentovaný, je jen trapně samoúčelný. Autoři si nedali práci s tím, že by akcentovali ta místa Erdmanova textu, ve kterých vidí paralelu mezi SSSR a Putinovským Ruskem. A bůh ví, jestli by to při výše naznačené hrubosti (která je nakonec v přímém rozporu s inteligentní politickou satirou) interpretace vlastně šlo. Divák každopádně neodchází s tíživým poselstvím, spíše s trapnou otázkou, nakolik se takováto jevištní poetika liší od slepé ideologické propagandy let nedávných.

Mladý tandem Mikeska - Khek má za sebou již pár dobrých kusů (Dům Bernardy Alby nebo Miláček, v němž si vyzkoušeli, že dobře zvládají i silně exponovanou poetiku). Tentokrát se jim dílo těžce nepovedlo. Snad je ale jedno zakopnutí příliš nevyvede z míry a zpraví nám chuť třeba již připravovaným Faustem. A přesto, že Sebevrahovi v mnohém prokázali medvědí službu, kus uznání za oprášení krásného Erdmanova textu zaslouží.

Hodnocení: 30 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.