Recenze

Mileniny recepty v kuchařské knize šíleného století
psáno z představení: 10.9.2013, Veronika Boušová
foto: Jan Dvořák
foto: foto: foto: foto:
České buchty, srbské žebírko, vídeňský řízek, židovský šoulet, červené trojúhelníky na mundúrech politických vězňů, žluté hvězdy Davidovy, falešná morálka, emancipace, pivo, šampaňské, káva... a dvě intelektuálky nad studenou plotnou.

Dalo by se říci, že tvůrci na základě Mileniných receptů uvařili ostrý guláš s jemným houskovým knedlíkem. Inscenace, která vznikla v koprodukci pražského Studia Hrdinů a brněnského Kabinetu múz, si nese dualismus už ze své podstaty. Montáž z textů žurnalistky, překladatelky a spisovatelky Mileny Jesenské a její dcery, básnířky a prozaičky Jany Krejcarové-Černé, sestavily Simona Petrů a Kamila Polívková. Rozdíl v hereckém přístupu Ivany Uhlířové (Milena) a Nadi Kovářové (Jana nebo-li Honza) dává tušit, že celek bude možná trochu jinak vnímán publikem v Praze a jinak v Brně.

„Nikdy jsem neměla moc velký sklon k tomu, udržet si zdravý rozum, snad je to prostě tím, že nemám žádný zdravý rozum, nebo je to tím, že mám k zdravým a rozumným projevům odpor téměř fysický (…). Děkuji nebudu, chraňte mě moru, tyfu a zdravého rozumu, zdravý rozum jsou protialkoholické plakáty a řízené státy, zdravý rozum jsou preservativy a televisory, zdravý rozum je sterilní poezie, která slouží dobré věci (…), zdravý rozum ve mně likviduje všechno, co na mně má nějaký smysl, zdravý rozum mě zbavuje potence, jakékoliv potence, od erotické až po intelektuální.“ (J. Krejcarová-Černá)

Mezi Mileninými recepty hraje důležitou roli recept na polévku pro slepičí duši. Emancipační hnutí otevřelo inteligentním ženám dveře k osobní nezávislosti a nabídlo netušené možnosti seberealizace. Zároveň je zbavilo ochranářské náruče mužů a v masovém měřítku jim umožnilo rovnoprávné postavení i v tom nejhorším pekle století dvacátého, ať už se týkalo mučení, nebo užívání drog. A pod tím vším, kdesi hluboko v podvědomí, dodnes žije potřeba udržování ohně rodinného krbu, jehož centrem byla vždy útulná kuchyně, hnízdo hojnosti.

Kuchyňská linka s odhalenými střevy nezapojených kabelů, porcelán, lžičky. Milena v usedlých šatech s křečovitým úsměvem hospodyňky rádoby kvalifikovaně předvádí, jak uvařit dobrou kávu. Snaha o zažehnutí kýžené jiskry by byla, jenže studený sporák horkou vodu nedá a káva-nekáva křiví neupřímná ústa. Matčinu polovičatou emancipovanost dcera Honza v pánském obleku přerostla a dovedla až do extrému, možná i proto je představitelka této role starší než její herecká partnerka. Rychle si uvědomí, že tahle falešná hra fungovat nemůže. Otevře si láhev piva a s naléhavostí nepříjemně skřípajícího kafemlýnku vyprovokuje Milenu k odvážnému projevu.

Dál už se kafemlýnek točí sám. Semílá mužské a ženské aspekty obou hrdinek. Původně mírná Milena se mění v razantní bojovnici proti antisemitismu, pochoduje sem a tam, kritizuje politiku, tepe všechny možné nešvary, mezitím se opakovaně snaží vrátit k roli hospodyňky, aby nakonec znovu podlehla nezkrotné svobodě ducha. nullTo vše v interakci s Honzou, tím úžasným a náročným dítětem, které nazvala svým nejlepším kamarádem.

Ivana Uhlířová se šlehačkovým dortem na hlavě předvádí rozdíl mezi sebou, řítící se Češkou, a cupitajícími vídeňskými paničkami, vzteky rozpráší cibuli na guláš, stává se fackovací loutkou v rukou gestapa nebo se plazí po zemi jako Egon Bondy, slintající nad Honziným sexy intelektem. Výrazné grimasy rychle proměňuje v nevinný, sobě vlastní dětský úsměv. Civilní vizáž je jí v těchto bodech zlomu dobrým spoluhráčem.

Naďa Kovářová to má v navenek drsné slupce bohémky Honzy podstatně těžší. Ve své hluboké frustraci a vzdoru volnomyšlenkářky jedná zcela bez servítek. S vyzývavým výrazem se snaží přímým kontaktem vyprovokovat „měšťácké“ publikum a opakovaně se vysmívá konformismu společnosti. Maskulinní herecká poloha představě o pověstné divoké víle neodpovídá, nicméně v rámci inscenace svou kontrastní úlohu plní více než dobře.

Milena s Honzou jakoby se ve smršti eskapád k sobě vzájemně přibližovaly, až se konečně atmosféra během Honzina filozofického monologu výrazně změní. Úspěch té které reprízy bude ostatně vždy hodně záležet právě na interpretaci obnažujících monologů. Dialog mezi matkou a dcerou nabývá na intimitě, dotýká se citlivých osobních témat včetně péče o děti, Milenina rozchodu s Franzem Kafkou a Honzina dramatického příchodu na svět. Ohňostroj vět skončil, obě nalézají společný střed a deklarují ho jednotným úborem. V záplavě tylu stojí před diváky dvě nad muže povznesené ženy, aristokratky intelektu v prvotní jednotě. A muž (Tomáš Kadlec) jim marně nabízí svou "výbornou" studenou kávu.

Prokreslený portrét dvou ženských osobností naší kulturní historie v tomto fiktivním setkání nehledejte. V reálu k němu ani nemohlo dojít, protože Milena zahynula v koncentračním táboře, když bylo Honze pouhých 11 let. Jedná se zde spíš o jakousi ochutnávku, zkratku.

A jestliže si uvědomíme, že nejprodávanější knihou emancipované Mileny Jesenské se staly právě Mileniny recepty, pak ani téma nefunkční kuchyně v našich domácnostech není tak docela od věci.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.