Recenze

„Kdyby lidé mluvili jen o věcech, kterým alespoň trochu rozumí, to ticho by bylo nesnesitelné.“, píše Jan Zábrana ve svém deníku o atmosféře 70. let. „Nikdy se život nepodobal pohádce o Šípkové Růžence jako tenkrát.“, uvádí na stejné téma Pavel Kosatík. Spojíme-li oba výroky, dostaneme základní ingredienci první inscenace nového tvůrčího týmu Divadla Na zábradlí Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho.

Jan Mikulášek a Dora Viceniková se rozhodli předvést atmosféru této podivné dekády na postupném mrzačení občanského vědomí bezejmenných postav. Přestože ve vybrané rovině obstojí Šedá sedmdesátá i samostatně, lze s povděkem kvitovat, že premiéře předcházelo uvedení upravených inscenací brněnské Reduty Zlatá šedesátá a Europeana. Škoda jen, že tu nemůže ožít také Mikuláškův a Pivovarův Gottland z Národního divadla moravskoslezského. Všechny tři předchozí tituly se éry normalizace v Československu svým způsobem dotkly a v širších souvislostech tvoří jakýsi volný divadelní cyklus na téma novodobé historie, psaný jedním vyhraněným režisérským rukopisem.

První část Šedých sedmdesátých připomíná tragikomickou grotesku. Výraz totální bezmoci a celonárodní deprese, ve které se Československo po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 ocitlo, představuje už sama scéna Marka Cpina. Vstupujeme do čekárny, ne nepodobné akváriu. Nikdo netuší, na co se čeká a kam vedou vysoké, polstrované, vůči nesmělému ťukání netečné dveře. Do vyšetřovny? Nebo do kanceláře předsedy strany? Brána nebeská to asi nebude... možná v přeneseném slova smyslu Brána borců Spartakiádního stadionu, kam se ovšem probijí jen ti nejlepší a nejdisciplinovanější cvičenci. Nacházíme se v sevření nedefinovatelné izolace. Jediný konkrétní bod představuje Husákův prezidentský portrét, „still watching you“. Čas stagnuje, obyvatelé čekárny jsou paralyzováni a upadají do hlubokého spánku.

„Nic nehrozí tomu, kdo je vnitřně mrtvý“, napsal Pavel Kosatík. Jenže realita akvária je neúprosná - vždy se najde někdo, kdo začne dělat vlny, třeba aktivní soudružka, která se, z nedostatku vlastního sexappealu, zasvětí tělem i duší nejvyššímu představiteli státu jako jeptiška Ježíši Kristu, nebo slizký soudruh v milostné předehře „Sezame, otevři se“ s protihlukovými dveřmi. Klid narušují nekontrolovanými pohyby sami spáči, pronásledovaní zlými sny - například o tom, že je ve spánku kdosi okrade o jejich rohlík v unifikovaném papírovém sáčku, jednotnou a tím pádem i anonymní svačinu. Takový nešťastník by pak pošel hlady, tedy pokud by mu někdo vyloženě nechtěl zacpat ústa kusem žvance. Tudíž, chce-li tu člověk přežít, musí se z těžkého spánku probrat a bez ohledu na fakt, že jedna ruka netleská, přijmout a aktivně utvářet pravidla tohoto panoptika.

Režisér Mikulášek vybudoval z hostů a starých a nových tváří Divadla Na zábradlí opět skvělý, disciplinovaný herecký tým individualit (Marie Spurná, Magdaléna Sidonová, Kristina Beranová, Leoš Noha, Petr Jeništa, Stanislav Majer, Miloslav König, Ivan Lupták). Společně přetavili absurditu všedního života oné doby a nenápadné lámání charakterů do groteskních scének: přetlačovaná na lavici jako měření sil ve frontě. Strach z vybočení, narůstající do obludných rozměrů, nebo naopak nemilosrdné vyřazení jedince z kolektivu. Demonstrace hesla „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ na rozkrádání částí elektrického obvodu, který, stejně jako tehdejší hospodářství, zázrakem funguje dál, a když přece jen dojde k poruše, zjeví se prototyp socialistického geroje a zlaté české ručičky vykonají zázrak. Plnění stranické povinnosti vůči „našim socialistickým ženám“ v rámci MDŽ a tytéž ženy, ponížené na "slepice", snášející v kožených brašnách (a porodních bolestech) lahve tekutého zlata do rodinného kurníku.

Tak se, za pečlivého monitoringu roztomilé lidské štěnice, vybavené odposlouchávací technikou, poměry a charaktery definitivně mění. Nastupující pravidla strachu a rudého kariérismu ústí do směšně nechutného patolízalství. Husákova pimprlata s jednotnou maskou křečovitého úsměvu hrají starou dobrou klasiku podle nových, falešných normalizačních not. Národ prošel proměnou, aniž by to postřehl. Za hřímání husitského chorálu se Boží bojovníci v tesilkách a antierotických květovaných modelech pouštějí do porcování českého lva, přemoženého prosovětským soudruhem. Dokonáno jest? Ne tak docela.

Po přestávce se v jediném mluveném, otevřeném osobním výstupu, zpovídá z nenávisti k této společnosti její produkt, masová vražedkyně Olga Hepnarová (Magdaléna Sidonová). Záměr, postavit čin Hepnarové na základě úvahy Vratislava Effenbergera do kontrastu s obětí Jana Palacha, se na jeviště přenést nepodařilo, to by možná zafungovalo ve formě dialogu. Ani autenticky zahraná výpověď není v podstatě obsahově nijak výjimečná - od výpovědí podobně psychicky narušených chladnokrevných zločinců se zase tolik neliší, jenže v rámci kolektivní loutkové společnosti vyznívá tento intimní pohled na svět ve své obludnosti i v konečném rozsudku smrti děsivě. Dnes by Hepnarová skončila v péči psychiatrů. Bílá neosobní místnost vyšetřovny se po popravě individuality mění v tělocvičnu, kde znormalizovaná pimprlata nacvičují společný rytmus, a nakonec ve volební místnost, kde všichni povinně volí a volí a volí... jedinou stranu, na „věčné“ časy.

Tvůrčí duo Mikulášek – Viceniková odstartovalo novou etapu Divadla Na zábradlí ve svém stylu a se ctí, i když Šedá sedmdesátá nepatří ke snadno čitelným inscenacím a obsah tištěného programu s dobovými svědectvími a příhodnými citacemi hraje tentokrát pro plné pochopení všech nuancí ještě důležitější roli, než je u jejich projektů obvyklé. Duch oné doby zůstává i pro pamětníky stále neuchopenou šedou zónou s historickými a psychologickými následky, kterým náš národ čelí dodnes. Díky Šedým sedmdesátým se ta mlha možná zase o kus zvedne.