Recenze

Mučena minulostí
psáno z představení: 0.0.0000, Iveta Šedová
Nová inscenace J. A. Pitínského, uvedená v brněnském Divadle Reduta, vychází z filmové předlohy slavného režiséra Alfreda Hitchcocka, která byla natočena podle novely anglického spisovatele Winstona Grahama. Nese i stejný název podle jména hlavní hrdinky – Marnie. Nejde však tak zcela o horor, jak by se dalo očekávat, ale spíše o psychologické drama, které vykresluje děsivě realistickou podobu psychicky narušené ženy, jejíž problémy začínají kdesi v dávné minulosti...

Marnie, kterou přesvědčivě ztvárňuje Eva Novotná, je ženou trpící citovou deprivací, nedostatkem lásky své matky i strachem z mužského těla. Také žárlí na malou Jesse, o kterou její matka s radostí pečuje, zatímco své vlastní dceři, traumatizované kvůli jedné dávné události, nikdy tolik lásky nevěnovala. Již od samého počátku je v hledišti cítit napětí, diváci tuší, že se v minulosti muselo odehrát něco, co způsobilo Marniiny noční můry i hysterické záchvaty. Až do samého konce vše zůstává zahaleno rouškou tajemství. Ta je pozvolna odhalována nejen rozhovory s psychologem, ke kterému Marnie dochází, i když jí jsou tyto konzultace očividně velmi nepříjemné, ale zejména v konfrontaci s ostatními lidmi, s nimiž se střetává.

Celá scéna působí chladným, odtažitým dojmem, podlaha je ocelově šedá, na pozadí se střídá bílé plátno s černým, rozlehlé jeviště vypadá poněkud prázdné, vyskytuje se zde jen minimum rekvizit, jimž na začátku hry dominuje obrovská kovová skříň kubistického tvaru jemně naznačujícího postavu člověka. Právě v ní se skrývají peníze Marniina zaměstnavatele, které ji velmi lákají. Marnie se živí okrádáním svých šéfů, neustále mění nejen práci, ale i svou identitu. Nový zaměstnavatel Mark Rutland (Václav Vašák) se ale nenechá zmást a nechá Marnii sledovat detektivy. Nechce jí přitom nijak uškodit, naopak se snaží Marnii pomoci. Jelikož se do ní zamiluje a ví na ni mnoho věcí, které by zajímaly policii, donutí Marnii, aby se za něj provdala. Její traumata se tím ale spíše jen prohloubí...

Atmosféra strachu a úzkosti, které Marnii často přepadají, je zdůrazněná ostře červeným osvětlením, které dopadá na herce jako krev prvotního zločinu. Marnie má z barev strach, je mučena minulostí, přesto si na ni nevzpomíná – podařilo se jí vytěsnit hrůzný zážitek z vědomí a snaží se zabránit freudovskému psychologovi v odkrytí jejích podvědomých myšlenek, které ji ale stále tísní. Dostává hysterické záchvaty, omdlévá a budí se hrůzou ze snů, což v jednu chvíli končí její touhou opustit tento život, a před utonutím ji musí opět zachránit Rutland. Tato situace je zajímavě podbarvena zadní projekcí černobílých fotek z třicátých let běžících na bílém plátně. Jde o záběry lidí z vyšší společnosti těšící se dovolené u moře, hlasitě šumícího s pronikavými výkřiky racků. Některé motivy se vracejí, například fotografie domu stojícího na pobřeží nebo mladé dívky hledící do moře. Marnie myslí na sebevraždu čím dál častěji, někdy vytahuje z kabelky magnety, které bezmyšlenkovitě přikládá na kovové věci – magnety symbolizují prášky, které by možná ráda spolykala a skoncovala s celým životem. Namísto toho ale v zoufalství zastřelí zraněného koně, který s ní zakopl, přestože by se dost možná mohl pod péčí veterináře znovu uzdravit.

Jednotlivé scény působí až minimalistickým dojmem. Během představení píše Marnie na psacím stroji bez jeho fyzické přítomnosti, herci „jezdí“ na koních bez koně, případně je sami představují řehtáním a frkáním. Na druhou stranu se v jednom obrazu objeví obrovská socha koně stojícího na zadních. Nemá zde přímé opodstatnění, snad jen že Marnii připomíná dostihy, které pro ni byly také nepříjemným zážitkem, jelikož zde byla poznána žokejem pod jednou ze svých bývalých identit.

Napětí hry je často vystupňováno také hudbou, zvláště iritující připadá ostatním členům rodiny tiché broukání Rutlandova otce známou melodii „Blue moon“. Herci ruší klasické dělení jeviště-hlediště, když suverénně prochází uličkami mezi diváky, na které se jindy obracejí se svými stížnostmi a problémy. Tísnivou atmosféru se někdy snaží odlehčit vtípky nebo ironií, někdy ale až příliš přehrávají a jejich výstupy v těchto pasážích nepůsobí příliš důvěryhodně. Celkově však sledujeme působivou, psychologicky vyhrocenou hru, jejíž rozuzlení je oddalováno až na samý konec představení. Divák je držen po celou dobu v napětí i zvědavosti. Inscenační ztvárnění v sobě spojuje prvky psychologického dramatu, detektivky, hororu i romance a Marniino zoufalství a bezradnost ukazuje sugestivně odhalené.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.