Recenze

Penzion pro hříšné pány příbramské
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 0.0.0000, Miroslav Král
Hra irského dramatika Seana O’Caseyho Penzion pro svobodné pány (1951, Bedtime Story) je v našich zemích známá ve výborné variaci Jiřího Krejčíka, který ji u nás proslavil především díky svému stejnojmennému filmu (1967) a legendární inscenaci v Činoherním klubu (1965 a 1975). Režisér Milan Schejbal, nový umělecký šéf Divadla A. Dvořáka, si právě tuto hru zvolil pro svůj „šéfovský“ debut na Malé scéně DADP. Volba je to ambivalentní: na jedná straně se jedná o kvalitní, divácky, inscenačně a interpretačně atraktivní titul, který má i výhodný formát pro komorní prostor Malé scény. Na straně druhé je právě ona zmiňovaná proslulost Krejčíkových inscenací tím největším kamenem úrazu, nutí diváka ke srovnávání. A vyrovnat se legendě bývá nesnadné...

Režisér Milan Schejbal a dramaturgyně Kateřina Fixová se při přípravě inscenace vydali na první pohled možná jednoduchou, ale ve skutečnosti velmi nesnadnou a dnes již téměř nemoderní cestou: „přečetli“ text, v jehož kvalitu věřili, ctili dramatika, logicky zvolili žánr, jejž důsledně dodržovali, vycházeli z dispozic herců a myslili na diváka. Jako žánr inscenátoři zvolili grotesku, pro niž je typická burlesknost, karikatura, bizarnost, a především křehká rovnováha mezi komikou a tragikou. Všechny tyto aspekty se mísí v inscenovaném bláznivém příběhu jedné noci v jednom pokoji jednoho zapadlého penzionu pro svobodné pány, kdy se všichni navzájem snaží podvést, využít či zneužít, počínaje ctihodným bankovním úředníkem Mulliganem, který si pokrytecky užije tělesných rozkoší s Andělou a poté se jí pokouší všemožnými způsoby zbavit, přes Andělu, jež svého náhodného milence pod pohrůžkou skandálu úspěšně vydírá předstíraným těhotenstvím, až po farizejskou majitelku penzionu, „náměsíčnou samičku“ slečnu Mossieovou. V neposlední řadě je v inscenaci akcentována – pro O’Caseyho tvorbu příznačná – fantasknost a „roztodivnost“, zde zastoupená panoptikální náměsíčností Mossieové a Halibuta. Milan Schejbal se ve svých inscenacích téměř vždy snaží dívat na slabosti postav laskavě a s pochopením pro lidská selhání. Tak je tomu i v této inscenaci. Žádnou z jednajících postav neodsuzuje ani nesoudí. Spíše se na celý příběh dívá s hořkosladkým úsměvem a s nostalgií končící zdobné secese.

Výtvarnice Kateřina Baranowská vytvořila pro Schejbalovu inscenaci funkční scénu a kostýmy, které skvěle evokují ušmudlaný konec „operetní“ belle epoque (vybledlé barvy, „jeté“ materiály, patinování…), ovšem někde na periferii, kde „kdysi“ panovaly lepší časy. Do scénografie organicky zapojila i oprýskané hlediště panoptikálního prostoru Malé scény, které umístěním replik starých plynových lamp proměnila v zastrčenou slepou ulici, jenž ústí do onoho penzionu. Pomocí pohyblivé stěny vtipně vyřešila také potřebný dvojí interiér, kde perfektně fungují i simultánní scény. Režisér pohyblivé stěny vynalézavě využívá i při opileckých scénách páně Halibutových: stěna před nachmeleným Halibutem uhýbá či do něj naráží, divákovi je tak vnuceno opilcovo vnímání skutečnosti (ihned se mi vybavil legendární Frejkův Revizor v ND).

Milan Schejbal otvírá inscenací svižnou variací němé filmové grotesky (návrat obyvatel penzionu), která jasně určuje její tempo i gestus. Zde i v několika (naštěstí) málo dalších výstupech retardují inscenaci obecným herectvím inspicientka Kateřina Šrámková (Slečna – němá postava) a tradičně nepatřičně snaživá kreace Vladimíra Mrvy (O’Brien), který se z nepatrné epizodky archaicky psychologickým herectvím (mimo styl inscenace) pokouší vykřesat „něco víc“, čímž paradoxně nejvíce ubližuje hrané postavě a sobě.

Naštěstí tento stín se rychle rozplyne díky výborným, vyrovnaným a stylově čistým výkonům kvarteta představitelů hlavních rolí. Na prvním místě je třeba jmenovat Zbigniewa Kalinu, který s nebývalým šarmem, přesností, půvabem a radostí zahrál ochmelku Halibuta. Jeho elegantní flamendr nepostrádá hravost a škodolibost Harlekýna ani dojemnost a smutek Pierota, a to bez zbytečného psychologizování, filozofování či podlézavého extemporování. Je radostí sledovat jeho tirády herecké (neodolatelné jsou jeho delirické etudy s pelestmi železné postele jako evokací klece blázince) či pohybové (často hraničící s precizně zvládnutou přízemní akrobacií, zvlášť při scénách se skříní). Kalinovi skvěle sekunduje hostující Svatopluk Schuller (MDP) v roli nešťastného záletníka Mulligana. Ani jemu nechybí šarm, čistota hereckého projevu a schopnost pohybové ekvilibristiky, navíc dokázal poněkud plošší postavu obdařit mnoha „zlidšťujícími“aspekty – roztomilá zamindrákovanost či až chorobná fixace na dětství.

Neodolatelně smyslnou andělskou mršku Andělu s rafinovanou lehkostí a švihem předvedla talentovaná (nejen) krásnooká Petra Duspivová, které nechybí ani precizní herecká technika. Její Anděla je dračicí, jež se střihem změní v nevinné, ublížené a zneuctěné dítě, jeviště jí je plné, aniž by jí někde „přebývalo“. Standardně výborný výkon podává i Helena Karochová jako přísná náměsíčná majitelka penzionu Slečna Mossieová. Přísnost i náměsíčnost jsou ale spíše maskou pro „lov svobodných pánů“, které potřebuje pro ukojení svých neukojitelných živočišných „potřeb“. V jejím penzionu se totiž za každé provinění proti domácímu řádu platí výpovědí nebo tělesným „odpustkem“. Ovšem provinění je spousta, výpovědí minimum.

Netroufám si určit, zda se Milan Schejbal svou vtipnou a poctivou inscenací v kvapíkovém rytmu vyrovná, či nevyrovná výše zmiňované legendární inscenaci Krejčíkově. Jisté ale je, že jsem si při sledování příbramského Penzionu na onen Krejčíkův ani nevzpomněl. A ač tuto hru důvěrně znám, tak jsem se neustále těšil, jak „to bude dál“, protože jsem byl neustále příjemně překvapován. Měl jsem radost z divadla.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.