Recenze

Prach jsi a v prach se obrátíš
psáno z představení: 0.0.0000, Michaela Bártlová
foto: Jiří N. Jelínek
foto: foto:
Pan Kopfrkingl zvaný Spalovač mrtvol, jenž je hlavní postavou knihy Ladislava Fukse se po letech dočkal nového, upraveného zpracování. Tentokrát se tak stalo v podání začínajících divadelníků z pražské DAMU. Představení, které nese stejné jméno jako román sám, vzniklo v nastudování katedry alternativního a loutkového divadla.

Základní zápletka se nikterak neliší od té původní. Ústřední postavou je zaměstnanec krematoria a nadšenec pro danou věc, který odjakživa hlásal myšlenku všeobecného míru. Vzápětí i díky nastávajícím změnám, kterým jde více méně vstříc, dochází k názorům radikálnějším. Přiklání se k myšlenkovým proudům doby, k jednotnému neposkvrněnému národu, který jediný dokáže šířit mír a jenž zároveň stane v čele všech ostatních. A pro tento cíl je ochoten obětovat vše, co mu doposavad bylo svaté.

Režisér hry Jakub Vašíček dal klasice české literatury, obdobně jako dramatizace, na které se podílela i Kristýna Filcíková, novou tvář. Barevnou, svobodnou a svěží, jíž navíc nechybí nadhled. V představení lze tedy najít mnoho z invence a nenucenosti. Nechybí mu zkrátka spousta dobrých nápadů. Hlavní postava si zachovává svou přirozenost, ale i ironii, která má tolik příležitostí sklouznout až k cynismu. Pro svou rodinu je autoritou, která pedantsky visí na každé maličkosti a od svých nejbližších očekává, že i obyčejné denní úkony budou vykonávat podle přesně stanoveného řádu. Navíc se pod vlivem nastupujícího a rozšiřujícího se fašismu, před jehož nátlakem a mocí se nedokáže každý ubránit, začíná měnit i jeho osobnost.

Fantazie režiséra je patrná například na drobnostech, které představení dávají šmrnc. Patří sem i okamžik, kdy Jiří N. Jelínek a Tomáš Jarkovský, neboli doktor Bettelheim a pan Strauss, sedí coby zavraždění Židé na osvětlovací lávce a sálem začínají znít židovské rytmy. Předpokládám, že nikdo z přítomných dva muže sedící kdesi u stropu a hrající na housle a harmoniku nečekal. Podobné je to i s Marlen, která na scéně působí jako přízrak či nadpozemská bytost. Během její písně se navíc Kopfrkingl, čím dál víc odvrací od dosavadního způsobu života. Hudba tu celkově hraje výraznou roli a stává se tak podstatným článkem představení.

Ocenitelnou a neopomenutelnou součástí hry je samozřejmě i její výtvarná stránka. Vtipné a originální rozdělení dvou odlišných světů si zaslouží uznání i pochvalu. Jejími autory jsou studenti scénografie Tereza Venclová a Antonín Šilar. V jejich podání žlutá představuje rodinnou pohodu a harmonii na rozdíl od německé, možná netradiční modré, jež symbolizuje přesnost, nekompromisnost a sílu. A v mozcích mnoha demagogů je rovněž barvou vyvoleného národa. Preciznost s jakou pracovali je vidět i na detailech, rekvizitách, které vyplňují světlá místa. Takovým je například modré šampaňské nebo žlutá knížka naplněna tibetskými moudrostmi o nenásilí a rovnosti. Stejně tak je zajímavé i propojení živé hudby s činohrou. To vše na diváka zapůsobí.

Z hereckých výkonů lze vyzdvihnout Karla Kratochvíla v hlavní roli. Na jeho úsměv jen tak nezapomenete. Obdobné je to i s jeho rozjímáním nad pomíjivosti lidského života. A výrok „Prach jsi a v prach se obrátíš“ , jenž se stal jeho oblíbeným rčením, zavání až sarkasmem. Ve skutečnosti jsou to slova, která by mohla i zamrazit. Jeho počáteční tanec s mrtvou dívkou, která je zosobněním jeho práce, života a zároveň i poslání, kontrastuje se závěrečným valčíkem s Marlen. Ta se stala nejen jeho novou partnerkou, ale i novou přítomností a budoucností. Dokládá tak změnu názorů i způsob uvažování o smyslu bytí. Další zajímavou osobou, která dostala možnost objevit se na jevišti je Anita Krausová v roli Erny. Povětšinu hry sice mluví německy, to ale neznamená, že by nebylo možné pochopit význam jejich slov. Bezpochyby je talentem, od kterého se v budoucnu můžeme dočkat ledasčeho zajímavého.

Inscenace je souhrnem duševních pochodů, změn a převratů, které mohou postihnout kohokoliv z nás, v jakémkoliv čase, v kterémkoliv životním období. V daném okamžiku nám připadají správným a jediným možným východiskem, po čase se ale mohou projevit jako chybná. Konečná podoba inscenace vznikla díky spolupráci řady mladých lidí, kteří mají nápady a představivost jim rozhodně nechybí. A to je také důvod proč si představení nechat ujít.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.