Recenze

Robin Hood jako nesmyslný happening v balkánských rytmech
psáno z představení: 18.6.2016, autor recenze: Gabriela Špalková, foto z inscenace: foto: archiv Divadla J.K.Tyla
foto: foto: archiv Divadla J.K.Tylafoto: foto: archiv Divadla J.K.Tylafoto: foto: archiv Divadla J.K.Tylafoto: foto: archiv Divadla J.K.Tylafoto: foto: archiv Divadla J.K.Tyla
Divadlo J. K. Tyla v Plzni uzavřelo letošní sezónu hrou Nikolaje Peneva o legendárním anglickém zbojníkovi z 13.století Robinu Hoodovi. Premiéru měla v režii autora v sobotu 18. června ve Velkém divadle. Inspirací pro hru byl román Alesandra Dumase st., který zpracovává historky ze života Hoodovy tlupy a končí tragicky, ale i různé literární předlohy včetně původních balad. Plzeňská podoba Robina Hooda měla být veselá a nekomplikovaná. Divadlo samo v tiskové zprávě inscenaci před premiérou charakterizovalo jako komedii s humornou nadsázkou. Robin Hood byl letos jediným ryze komediálním titulem činohry DJKT ve Velkém divadle i na Nové scéně. A protože v povědomí mnoha diváků figuruje úspěšný pražský muzikál na stejné téma, očekávali mnozí od novinky kvalitní zábavu. Po premiéře však zbyly jen rozpaky. A pachuť zmařené šance.

S Dumasovým románem má inscenace, jejíž dramaturgyní je Zuzana Burianová, kromě názvu pramálo společného. Takřka nic se v ní neděje, o nic nejde - pomineme-li Hoodovu neschopnost dvořit se Marianě. Postrádá atributy divadelní hry, nemá zápletku, dramatické momenty a tudíž absolutně chybí jakákoliv gradace děje. Proč by byla, když chatrný je i děj sám. O komedii v pravém smyslu nelze vůbec hovořit, charakterizovat ji lze snad jen jako naivní snahu o parodii. Jakkoliv nese inscenace rysy vzdáleně připomínající kabaret, ani tím není. Výsledný jevištní tvar tedy nejvíce připomíná dětský happening postrádající jakýkoliv smysl.

Připomeňme si, že Nikolaj Penev uvedl v Plzni v minulé sezoně svou hru Sboristé, kterou také režíroval, a odehrávala se v časech socialistického Bulharska. Byla postavena především na divácky vděčných živých skečích, ale měla určitou dějovou linku a i když velmi problematické, pochybné vyústění, byla velmi dobře zrežírována a našla si i díky výborným hereckým výkonům v plzeňském publiku své příznivce.

Robin Hood je však poněkud jiný. Nikolaj Penev (původně byla jako autorka ohlášena i Klára Špičková) nyní předkládá publiku v monotónním sledu různé obrazy, neúměrně zdlouhavé. Divák během prvních okamžiků snadno odhadne jejich pointu a pak už musí jen nekonečné minuty čekat, až mu ji prozradí i autor. Ať jde o situaci, kdy Robin zaučuje jím zachráněné vesničany, jak vypadat jako stromy, nebo Marianina chůva učí svoji svěřenku, jak, a to doslova, vykopnout chlapa ze své světničky. Nebo k nesnesení zdlouhavý turnaj, v němž Robinova družina a šerif soupeří ve fotbale, hodu ozubenou železnou koulí (tou koulí, která je součástí husitského řemdihu) a posléze v lukostřelbě, což má nečekané ústění – šíp se zapíchne do jablka na hlavě šerifově, jež mu tam jakýsi snaživec v posledních chvíli posadí. Odkazy na Viléma Tella i jiné historické osobnosti jsou zcela bezpředmětné, neumělé zmínky o přistěhovalcích, ne nepodobné narážkám v Kabaretu Burka Zuzany Burianové (premiéra na Malé scéně DJKT 9.4.2016), jsou spíše trapné, než směšné. Takových situací je během divadelního představení neúměrně mnoho.

Při vší té snaze o legraci působí titulní postava Robina Hooda (Petr Konáš) naprosto matně a nevýrazně. Nejvýraznější jsou šerif (Jan Maléř), místokrál Jan (Jakub Zindulka) a Janova manželka (Monika Švábová). Jako Mariana vystoupila Andrea Mohylová, její chůvu ztvárnila Jana Kubátová, Richarda Lví srdce Jan Krejsa, upachtěné členy Robinovy družiny Štěpánka Křesťanová, Michal Štěrba, Marek Adamczyk a Ondřej Vacke. Profesionální výkony a obdivuhodné nasazení všech herců a jejich výborné výkony však nebyly inscenaci mnoho platné. Stejně jako dobré režijní vedení Nikolaje Peneva a jeho zjevný smysl pro drobnokresbu a detailní vypracování hereckých akcí totiž při nekvalitním textu mnoho nezmůžou.

Kostýmy Aleše Valáška mají odpovídající charakter, ale scéna téhož výtvarníka směšuje schematičnost, projekce i reálie bez ladu a skladu stejně tak, jako hra sama historické i současné prvky. A tak i po výtvarné stránce postrádá celek přitažlivost. V nijak nevyprofilované scénické hudbě Tomáše Alferiho jsou slyšitelné dva motivy - krátký úryvek předehry k Rossiniho opeře Vilém Tell a zlomek z rockového hitu Smoke on the watter kapely Deep Purple. Hudební celek je stejně nesourodý a nic neříkající jako hra. Postavy na jevišti zpívají (mimochodem všichni herci zpívají velmi dobře bez sebemenších intonačních problémů) za doprovodu hudby balkánského ražení, která se k tématu pramálo hodí.

Robin Hood měl být optimistickým zakončením sezony. Byl však spíše tristním pohledem na pokusy o hledání nové tváře činohry DJKT a její dramaturgie. Hoodovský happening, pokud jej chtělo divadlo uvést, by se hodil spíše na Malou scénu, nikoliv do Velkého divadla, kde by si patrně svůj okruh diváků našel. Ale jeho zařazení jako titulu abonentního pro početné publikum Velkého divadla je velmi problematické. Robin Hood tak obnovil staré pochyby a nastolila nové otázky ve vztahu k současné situaci v činohře Divadla J. K. Tyla. Soubor v současné době disponuje výbornými herci, kteří ale musejí zhusta zachraňovat svými výkony slabé texty. Viděno v souvislostech je Robin Hood nepříliš šťastným pokračování linie vlastní autorské tvorby, kterou představovaly v minulých sezonách především tituly Amerika podle slavného Kafkova románu a dramatizace Dostojevského Hráče. Z Ameriky zmizela v popremiérových reprízách přestávka a záhy zmizela Amerika z repertoáru DJKT zcela, v abonmá ji nahradila velmi úspěšná komedie Antonína Procházky Jednotka intenzivní lásky, jež se měla původně hrát pouze na Malé scéně. Divácky příliš úspěšný nebyl ani Hráč, který měl svoji premiéru ještě v Komorním divadle. Problematický byl i Flamendr, který DJKT uvádělo jako dílo J. K. Tyla, byť jej dramaturgyně činohry Klára Špičková celý přepsala tak, že hra se Tylovu originálu podobá jen vzdáleně a více než co jiného připomíná parodii na Tylovo dílo. Spíše rozvláčným dokumentem, než divadelní hrou je rozsáhlý Škoda! Romana Vůjtka z minulé sezony. V uplynulé sezoně dopadla podstatně lépe dramatizace Mannova románu Mefisto z pera Johanny Součkové, i když i zde má první půle spíše dokumentární než divadelní charakter a skutečné drama nastoupí až v druhé polovině. Ovšem zdařilým dokumentárním dramatem, který nachází u diváků odezvu, je inscenace o měnové reformě z roku 1953 a situaci v Plzni. Nadcházející sezona dává činohře šanci ujasnit si své ambice a priority vzhledem k charakteru divadelních scén a zájmu divácké obce.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.