Recenze

Salome BRUT z evangelia podle Marka (Vladimíra)
psáno z představení: 11.11.2013, autor recenze: Veronika Boušová, foto z inscenace: Bento Butko
foto: Bento Butkofoto: Bento Butkofoto: Bento Butkofoto: Bento Butkofoto: Bento Butko
Salome, judejská princezna, historicky nesoucí vinu za smrt Jana Křtitele, jako alter ego životem ošlehaného charismatického herce, archetypu pošetilého, leč moudrého blázna. Hledání viny vědomé i nevědomé, obnažování nitra, loutky, verše, písně, bonmoty, vizuální podívaná a šampaňské.

Režiséra Daniela Špinara inspirovala jedna ze stylizovaných autorských fotografií Vladimíra Marka natolik, že neodolal a chopil se režie jeho divadelního sóla Salome BRUT aneb p-oprava jedné náctileté slečny. V nově otevřeném sále Slévárna pražské La Fabriky ho uvádí producent Peter Serge Butko.

Autoři scénáře Vladimír Marek a Martin Kámen staví před publikum dva tisíce let starou, takřka zkostnatělou legendu, aby ji probudili a dali jí prostor k sebevyjádření. Mrtvá schránka z černých šatů, korunovaná posmrtnou maskou sebe samé, ožívá prostřednictvím umělce a jeho esteticky zajímavého těla s ostře vyrýsovanými svaly, ale také s jizvami, tetováním a dalšími stopami dosavadního života na holé kůži i na duši. Kolos se dává do pohybu a zbavuje se balastu. „Zapomenutá informace“ vystupuje z plastového kvádru jako z vakua času a na předváděcím molu rozjíždí přehlídku hereckých poloh a dekadentních převleků, až se andělskému eunuchovi (Martin Kámen) zvedá obočí.

„Princeznička stříbronohá, jakoby z hrobu vystoupila, volá své mrtvé – přeubohá, sama je mrtvá, sama si zbyla…“. Vladimír Marek stylizovaný do role travesty Salome se v této samotě vyžívá, topí, hledá i nachází a po celou dobu zůstává neuvěřitelně uvěřitelný. Grimasy čtrnáctileté pubertální dívenky s jejími rozmary, vynucováním pozornosti a drzostí vůči rodičům střídá svůdná, dramatická a umanutá Wildeova Salome, posedlá touhou líbat proroka Jochanana, dotaženou až k bizarnímu závěru, nebo třeba lidská loutka v japonském stylu se stříbrným vláknem, tančícím nad vějířem.

V civilně laděném monologu travestity, prokazujícího něžnou náklonnost mladému otrokovi, Marek na chvíli svou roli jakoby odkládá a s nadhledem nastupuje psychoanalytickou cestu k traumatu z vlastního dětství. Pomyslným „perem sovy, která se živí lotosy“ chystá, inspirován Kafkou, svůj Dopis matce, ale to už se zároveň vrací i ke svému alter egu.

Je tu opět Marek-Salome, hebrejsky Shlomit, nositelka míru, která se na přání matky dopustila vraždy svatého. Nebo ji ovládla její vlastní chtivost? Nebo pýcha? Touha pokořit muže, kterého nemohla za žádnou cenu svést? Kde se v ní vzala?

Obhajuje se, klesá před autoritou Boha Otce nebo se ho naopak marně dovolává, hýří sarkasmem, dělá si z loutek rodičů panenky voodoo a hledá identitu své matky v apokryfní legendě o Adamově odvržené, padlé první ženě Lilith. Ručička vah se definitině překlápí na ďáblovu stranu ve scéně, kdy se v rudých šatech a s rudými rty zmocní zhaslého monitoru coby prorokovy mrtvé, mlčící hlavy.

Navzdory veškerému sebezpytování platí, že setnutou hlavu zpátky nenasadíte, a tak se na věky můžete stát nejen inspirativní ženou-vamp, hrdinkou dramat a oper, ale také třeba nymfomankou s nekrofilními sklony v nějakém pornografickém dílku. Důkazem věčné slávy i kříže budiž závěrečný živý obraz piety. „Není lhostejno, jak umanutě po něčem toužíme, chceme to ihned, nevyčkáme, neprodlíme. A tak by můj přístup k tématu mohl být shrnut do krátké věty: Chtěla jsem pusu za každou cenu a dostala jsem přes držku,“ shrnuje svou jevištní úvahu Vladimír Marek.

Dekadentní nádech inscenace má na svědomí Martin Kámen, tvůrce kostýmů a detailně propracované scény, sporadicky doplňované černobílou projekcí (nejúchvatnější je bezesporu přílet démonické sovy). V čele jeviště stojí plastový box, místo princeznina posledního odpočinku, a vedle něj jako moderní ikona LCD monitor - hlava Jana Křtitele (použit byl Dürerův autoportrét) občas nabývá Markovy podoby. Mechanická Salome v úvodu zaujme obrovskými zlatými rukavicemi, černý vějíř symbolizuje dámu i tanec, široká barokní sukně se mění na loutkové divadlo. Převládá černá, červená a stříbrná, tyl, peří a flitry. Nejvýraznější součástí travesty kostýmů jsou samozřejmě lodičky na vysokém podpatku a korzet. Originálním kouskem je mikrofon, vzbuzující dojem odkvetlé pampelišky. Celkové vyznění podtrhuje klavírní hudba ke kabaretním písním od Mária Boa.

Formát divadla jednoho herce spolehlivě prověří schopnosti toho kterého protagonisty. Sledovat Vladimíra Marka v širokém rozpětí jeho talentu, při přednesu i dramatickém zpěvu, při práci s loutkami (bez ohledu na to, že zrovna tyhle scénky jsou možná zbytečně kontroverzní), a vychutnávat si současně vtip, poetiku i filozofii jeho autorských textů, je prostě zážitek, jaký se nenabízí často.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.