Recenze

Kdo by neznal Čapkovu antiutopii, která měla ve své době upozornit na nacistickou rozpínavost. I proto měli tvůrci z Divadla Aqualung těžkou práci: nezklamat očekávání, neopsat přímočaře jen děj, nepřidat do díla něco, co by se do něj vůbec nehodilo… Jak se s tímto úkolem vyrovnali?

Stejně jako u loňského Mistra Husa i v případě divadelní adaptace Čapkovy Války s mloky soubor deklaroval, že chce být především věrný předloze a divákům ji naservírovat s úctou a láskou k autorovi a jeho dílu. S takovým záměrem nemohu než souhlasit, protože kniha sama patří do zlatého fondu české literatury, a proto by radikální zásah do populární předlohy nemuseli diváci přijmout.

Hlavní zbraní se tak stal vtip původního textu ještě zdůrazněný osobitou vizualizací. Například v textu přehlédnutelná poznámka o vlnivém pohybu mloků a jeho napodobování kapitánem Van Tochem před panem Bondym se na jevišti stává trhavinou, která roztrhne pytel smíchu celého publika. Jindy zase herci, stejně jako románové postavy, ve své řeči míchají dohromady češtinu, angličtinu, moravská nářečí i němčinu. V dnešní době by tento trik mohl možná působit trochu otřepaně, ale v tomto případě hra dostává opravdu „mezinárodní rozměr“.

Bohužel ne vždy se původní dílo setkalo ze strany režiséra s pochopením. První nebezpečnou scénou se zdá až ta, kde se budoucí filmová hvězda Li v podání Zity Morávkové povaluje na pláži a básní o filmu, kde bude celou dobu nahá a unese ji obrovská opice. Naštěstí Petr Gelnar tento obraz různými poznámkami neustále přibližuje k alespoň nějakému napětí. Opravdovou tragedií se tak stalo až intermezzo o vědeckém zkoumání mloka. Místo čapkovsky faktografického popisu, jenž nepostrádá i jisté tajemno okamžiku, sklouzne k nevkusné zábavě s uřezáváním končetin a smažením salamandrů.

Podobně jako v některých předchozích inscenacích i v této Aqualung do hry zapojuje živou hudbu. Pětičlennou jazzově laděnou skupinu tvoří dva dechy, bicí, kontrabas a klávesy. Všechny písničky jsou původní a podepsali se pod ně Martin Balko a Tereza Krippnerová. Většinou mají veselou melodii a správnou letní náladu, která se ideálně hodí na divadelní loď Tajemství, kde inscenace měla svou premiéru.

Na loď Tajemství se Divadlo Aqualung vrací po roční přestávce, kdy plavidlo podstoupilo technickou rekonvalescenci. V mezidobí soubor našel azyl v Žižkovském divadle, tedy prostoru s tradičním uspořádáním hlediště a výrazně zvýšeného jeviště, zatímco loď disponuje jedinečným geniem loci, které se zkrátka přenést nedá. V sále kamenného divadla může děda lovit ryby třeba v hledišti, ale na Tajemství může nahodit udici přímo přes zábradlí do Vltavy. Kromě toho se Válka s mloky samozřejmě přímo hemží postavami námořníků a původem vodními živočichy, takže ani neexistuje ideálnější místo, kde ji inscenovat.

Loď jako taková by sice mohla jako kulisa stačit, ale to by asi nebylo úplně ono. Scénické řešení se v konceptu podobá Pytlákově schovance. Prostor zde také vytváří papírové dekorace. Různá zákoutí představují tu kancelář pana Bondyho, tu venkovskou světničku, nechybí místo, kde se objevují loutky.

Po herecké stránce působí inscenace celkem vyrovnaně, nikdo na sebe nestrhává více pozornosti, než by si jeho postava zasloužila. Pouze Zita Morávková jako jediná žena na jevišti by mohla dostat více prostoru. Možná si i režisér Ondřej Lážnovský něco takového vytkl za cíl, ale bohužel zůstal na půli cesty. Zitě Morávkové chybí jiskra, kterou by zažehla divákův zájem o svoje výstupy. Její zpěv nepatří mezi nejlepší a ani s hereckou stylizací si nedokázala poradit. Zatímco ostatní dávají do předepsané formy i svůj osobitý styl, Morávková se jen přizpůsobuje nutnosti zkratky, s nimiž ani moc herecky nepracuje. (Až moc se vnucuje srovnání s Terezou Krippnerovou a její Elén Hadrbolcovou v Pytlákově schovance.)

Hlavní problém však vidím v tom, že herci nezvládli uhrát závěrečnou zkázu lidstva. Stylizace do veselých postaviček pro ně nepředstavovala velký problém, ale závěrečné prozření se jim nezdařilo. Klíčovou se mohla stát scéna konference ve Vaduzu, během níž jsou k účasti vyzváni i diváci. Místo toho, aby se v nich probudil pocit, že všechno je ztraceno, dávají jim herci do ruky vlaječky a naučí je vyjádřit nesouhlas. Diváci se pak soustředí na davové dupání a hučení, jako by mohlo něco takového mloky zastavit.

Divadlo Aqualung opět ukázalo, že se nebojí slavných předloh, naopak doufá, že zvučné jméno autora předlohy přiláká do divadla více diváků. Ale pouze příjemná hudba a celkem vkusný humor na kvalitní ztvárnění geniálního díla nestačí. Na první pohled se zdá, že letos se tvůrci obloukem vyhýbají hledání cesty hustým lesem plným dramaturgických nástrah. Místo toho se vydali po první trochu schůdné cestě, která je ale na prosluněnou mýtinu úspěchu nevyvedla. Na druhou stranu jejich inscenace s přehledem naplní ambici vytvářet pohodu na divadelní lodi Tajemství, a o to by v tomto unikátním prostoru mělo jít především.