Rozhovor

Cesta ze Smíchova do Ostravy a zpět
[vydáno: 4.9.2006, Miroslav Král]
Apolenu Veldovou nelze na jevišti přehlédnout, a to i když výjimečně hraje menší roli. Snad každého upoutá její krásná subtilní postava, hluboké, až uhrančivé oči, ženskost projevu, velmi vysoká jevištní kultura (mluva, pohyb) a také ono „něco“, co jde tzv. přes rampu, co diváka zasáhne jako pověstný Dianin šíp, ale co se tak těžce definuje: někdo to jmenuje energií, jiný fluidem, další silnou osobností. Ale i při těchto svých atributech je Apolena Veldová kolegům na jevišti především partnerkou, která na sebe nestrhává zbytečně pozornost, vždy „slouží“ inscenaci.

Pražská rodačka Apolena Veldová byla téměř po 18 let hvězdou souboru činohry Státního divadla Ostrava (resp. Národního divadla moravskoslezského), účinkovala i v ostravské Aréně a v Divadle Petra Bezruče, natáčí v televizi, rozhlase, je častým hostem dabingových studií, interpretuje poezii, učí herectví a k jejím nezvyklým „koníčkům“ patří účetnictví, jednoduché i podvojné. Když bylo v roce 2002 znovuotevřeno Švandovo divadlo na Smíchově, přešla spolu s ostravskými kolegy Milanem Kačmarčíkem a Stanislav Šárským do jeho souboru, kde patří k nejvytíženějším herečkám. V současné době se s ní diváci setkávají mj. jako s Titanií ze Snu noci svatojánské či Jiřinou ve Škole pro ženy, dále hrála např. Madame Roch v zahajovací inscenaci Čas katů (K. Hamvai), Dohazovačku Teklu v Gogolově Ženitbě, osudovou Leonu v Crommelynckově Vášni jako led a režisér Michal Lang jí napsal „na tělo“ roli Grety Bombaty ve hře Hadí klubko.



Začnu obecnou otázkou: čím je vám divadlo?
Obecně: drogou. Dobíjí mě i ubíjí.

Je pro herce nutná oddanost divadlu? Znám dva extrémní názory na divadlo: podle jednoho je pro divadlo nutná posedlost; podle druhého je divadlo povolání jako každé jiné a ten, kdo chce poslání, by měl jít k poště. Kde jste stála na počátku kariéry a kde stojíte dnes?
Samozřejmě jistá oddanost divadlu je potřebná. Když nic jiného, věnujete mu spoustu svého času, to nemyslím jen na zkouškách a při představení, ale v podstatě pořád. Po zkoušce přemýšlíte o právě zkoušené roli, před představením o roli, kterou budete za chvíli hrát, po představení o tom, zda při něm vše fungovalo, včetně vás, a ráno před zkouškou se zase vtírá právě zkoušená postava… a tak je to pořád dokola.
Ale čas není to hlavní. Nejvíce člověk divadlu obětuje svou vlastní psychiku – v dobrém i špatném slova smyslu. Trápení a euforie. To je svět divadla.
Na začátku své kariéry jsem byla divadlu velmi oddaná, pak jsem poznala i jiné podstatné stránky života, ale divadlu jsem zůstala oddaná dodnes…jen rozumněji.

Pocházíte z „umělecké“ rodiny: tatínek herec ND, bratr herec (DJKT Plzeň, MDP) a dabingový režisér, maminka pracovnice v televizi. Byla vám tudíž dráha herečky předurčena již od dětství, nebo jste k herectví přilnula až později? Pamatujete si na ten zásadní, osudový podnět či okamžik, kdy jste se rozhodla pro hereckou cestu?
Obdivuji, co všechno o naší rodině víte... Z toho výčtu je, myslím, zřejmé, že jsem nemohla uniknout umělecké sféře. Ani jsem nechtěla. Maminka mě připravovala každý rok na recitační soutěž Pražské vajíčko, vodila mě do Dismanova rozhlasového dětského souboru a tatínek mě čas od času upozorňoval na zápory umělecké činnosti. Přestože tvrdil, že pro ženskou je herecké povolání těžší než pro chlapy, ke zkouškám na pražskou Státní konzervatoř mne připravil. A myslím, že byl potěšen, když jsem tuto školu zdárně a bez újmy dostudovala a získala velmi dobré angažmá.
Přesto jsem ke konci základky uvažovala i o střední ekonomické škole.

V době studia na Státní konzervatoři (SK) jste hostovala v ND v inscenacích Hrátky v čertem (J. Drda) a Život Galileiho (B. Brecht), v obou jste hrála se svým tatínkem. Jaké to bylo, stát na jevišti ND a navíc s otcem jako spoluhercem?
Ono to hostování bylo spíše takové pobíhání po jevišti. Coby studentky SK jsme byly Čerticemi nebo Dvorními dámami a musím říct, že jsme to tehdy braly jako samozřejmost. Takže žádný pietní vztah tam nevznikal.

Čím důležitým pro profesní život vás vybavila SK a na co jste si musela přijít sama praxí? Byl pro vás bolestivý přechod ze školních škamen do života, kde nelze žít – potažmo pracovat – nanečisto?
Měla jsem to štěstí, že celé čtyři roky až do maturity nás měl pod svými hereckými křídly pan profesor Radovan Lukavský, takže jsem ze školy odcházela jako myslící herec. Teorie a praxe se v našich hodinách pravidelně střídala a myslím, že pro vstup do praxe to byla výuka opravdu ideální.
Samozřejmě na mnoho věcí si člověk musí přijít sám, na vlastní kůži, a já jsem měla opět štěstí, že mne osud nasměroval do velkého kamenného divadla, kde fungoval a funguje stálý činoherní soubor, ve kterém jsou takzvaní „bardi“ i „kandrdasové“. A kandrdasové se učí od bardů. Proto pro mne přechod ze školních škamen do divadelního života nebyl bolestivý, ale vstřícný, ohleduplný a radostný.

Po absolutoriu SK jste odešla do angažmá do Ostravy, do tehdejšího Státního divadla, později Národního divadla moravskoslezského. Jaká byla vaše cesta z Prahy do Ostravy?
Co se týče profesní stránky, odpověď je uvedena výše. Jinak ta cesta tehdy trvala 6 hodin vlakem, někdy plným opilců. Že jsem v Ostravě, jsem věděla, aniž bych se musela podívat z okénka vlaku, stačilo se nadechnout – tehdejšího Ostrava mě vždy přivítala chemickou „vůní“ již ve stanici Svinov.
Odešla jsem do Ostravy ve svých dvaceti letech, přímo z teplého maminčina hnízda, a byla jsem ve městě, kde jsem znala pouze jednoho člověka – kolegu Honzu Fišara.
Nebyla to zrovna idylka.

Brala jste angažmá v Ostravě jako „dočasné“, přechodné, nebo jste počítala s tím, že je to navždy?
Byla jsem mladá, vyrostla jsem v hlavním městě, kde jsem měla spoustu kamarádů, známých, spoustu uměleckých kontaktů, a to vše jsem opustila a vydala se do úplně neznámého města. Ostravské angažmá jsem brala jako dočasné. Nejprve jsem si říkala: tak na dva roky… pak jsem to prodloužila na pět… a pak se mi už nikam jinam nechtělo.
A ve chvíli, kdy jsem si řekla, že to je navždy, přišel návrat do Prahy.

Ostrava je velice zvláštní město s téměř magickou atmosférou. Jak se vám v Ostravě žilo a pracovalo?
To není téměř magická atmosféra, to je úplně magické město. Spousta zeleně, spousta továren, kterými člověk projíždí tramvají, kdysi spousta děr do země...
Mě si Ostrava absolutně získala a zatím se ještě pořád cítím více Ostravačkou než Pražandou...

Ostravské divadlo – to byla (a je) ohromná plejáda hereckých hvězd – mj. Zora Rozsypalová, František Šec, Miloslav Holub, Josef Kobr... Jaké bylo stát vedle nich na jednom jevišti, hrát s nimi? Které partnerství pro vás bylo svým způsobem osudové?
Do vašeho výčtu jmen bych ještě ráda zařadila Jiřinu Froňkovou a Jana Filipa. A osudová byla všechna partnerství. Právě proto, že to byla partnerství. Neexistovala žádná nadřazenost zkušeného a ostříleného herce. Jen dobře míněné rady. A když se člověk dobře díval na své zkušené kolegy, mohl se pořád „učit“, aniž ho k tomu nějak pobízeli. Samozřejmě se inscenace dařily i nedařily, ale zodpovědnost za ně jsme nesli všichni.
Ale asi nejosudovější partnerství je s mým mužem (Milan Kačmarčík, pozn. red.), ať už na jevišti nebo v životě.
A ještě dva osudové partnery musím jmenovat, neboť díky nim jsem se vždy v Ostravě cítila jako doma, a to nejen na jevišti: již zmiňovaný Jan Fišar a pak Tomáš Jirman.

Jaký byl v ostravském divadle „život“ vzhledem k tomu, že se jedná o ohromný kolos – čtyři soubory? Znali jste se mezi sebou, fandili jste si...?
Nejen čtyři soubory, ale několik budov, hracích prostorů a zkušeben. To vše stmelovala jedna jediná unikátní místnost: divadelní klub. To bylo místo mnoha seznamovacích večírků, pracovních jednání a dokonce uměleckých produkcí. Díky této místnosti se spousta třenic vzniklých při tvůrčím procesu vyčistila a urovnala. Myslím, že divadlo, které nemá divadelní klub, strádá.

Platí v Ostravském divadle ona dnes již vzácná „stavovská čest“, kdy herci (ale i nápovědové, technici...) a diváci jsou pyšní na své divadlo, potažmo diváci na své herce a herci na své diváky, kdy se prostě mají rádi?
Doufám, že ano. A doufám, že to vydrží i městu coby zřizovateli.

Hrála jste velmi různorodý repertoár – od Markýtky v Našich furiantech přes Marii v Revizorovi až po Pospěchovou v Rychlých frézách. Hostovala jste často v Aréně (mj. Proces, Zelenavý ptáček, Krocení ženy, Hamlet, Dobře naložené václavky či legendární Lipusova Průběžná O(s)trava krve). Největšího úspěchu jste pak dosáhla v polovině 90. let Elinou v Čapkově Věci Makropulos, za niž jste byla nominována na Cenu Thálie. Bylo to alespoň malá satisfakce za ta léta „na oblasti“?
Hlavně to bylo zviditelnění té oblasti v Praze a na oplátku přes Prahu zviditelnění divadla v Ostravě. To je asi nejpodstatnější.
Bylo to i jisté zadostiučinění pro režiséra Radovana Lipuse, který měl odvahu tu roli mi dát. A mě samozřejmě nominace potěšila, ale byl-li to největší úspěch, to nevím.

Krom hraní v divadle jste natáčela v televizi (mj. O ztracené lásce), v rozhlase (Osada havranů, Ze života hmyzu, Bubáci a hastrmani, Už jsem tu jednou byl ad.) a navíc jste ještě učila na ostravské konzervatoři. Jak jste to vše stíhala?
Stíhala jsem to díky obětavosti a toleranci svého muže, dále díky dvěma hlídacím paním, které se staraly o našeho malého syna, a díky své tchyni, která je doplňovala. Vlastně nejtěžší na tom všem byla organizace a skloubení časů.
A připomněla bych ještě jednu svou činnost. V Ostravě se jeden čas hodně dabovalo, a to v nočních hodinách, takže jsme si nosili do studia karimatky a ve volných chvilkách pospávali, abychom byli ráno na zkoušce alespoň trochu použitelní.
Ty doby jsou ale pryč, v ostravském rádiu se již dramatická tvorba nevyrábí, v televizi účinkují především herci z Prahy a dabing se také „odstěhoval do Humpolce“. Myslím, že je to škoda jak pro ostravské herce, tak pro zviditelnění města.

Vraťme se ale k vaší pedagogické dráze. Čemu jste se musela (na)učit, když jste začala učit?
Trpělivosti, dobývání energie a teoretickému názvosloví. Je hrozně těžké popsat určitý herecký požadavek, o kterém víte, jak by měl vypadat, ale nesmíte ho předehrát.
Také jsem se snažila omezit své herecké ego a vycházet z ega toho druhého.

Co vám učení přinášelo, přinášelo-li vám něco? A nepomýšlíte, že byste znovu začala učit? Vím totiž, že chodíte jako přísedící k přijímacím zkouškám na DAMU.
Po třech letech na ostravské konzervatoři se při divadle otevřelo soukromé herecké studio. Vzniklo díky entuziasmu ostravské herečky Mileny Asmanové, která měla dlouholeté zkušenosti z výuky herectví na konzervatoři a chtěla tuto činnost skloubit přímo s praxí. Studenti měli pouze praktické předměty, jako například pohyb, akrobacii, mluvu, šerm, step, zpěv a samozřejmě herectví, jinak totiž pracovali nebo studovali jinou střední či vysokou školu. Navíc zdarma účinkovali v mnoha představeních Národního divadla moravskoslezského, takže měli k teorii i praxi. Já jsem s nimi pracovala na jevištní řeči. Po třech letech získali absolutorium, ale nechtěli jen tak přestat. Nastudovala jsem s nimi tedy několik představení, která se v Ostravě mnohokrát hrála. To nám vydrželo další tři roky, mezitím se různě uchytili v divadlech, některé studentky se vdaly a porodily děti. Byla to pro mne smysluplné. Dobíjelo mě to a uklidňovalo. Měla jsem pocit, že milují divadlo, chtějí pracovat, jsou ochotni obětovat spoustu věcí a přitom mají ze studia radost. Myslím, že to bylo ojedinělé setkání a děkuji za něj.
V současné době se pokouším o výuku herectví na SK. Vyučuji druhý ročník spolu s Janem Novotným. Opět se také učím sama.


V Ostravě jste byla jednou z nejobsazovanějších hereček, a přesto jste s počátkem divadelní sezóny 2002/2003 přešla do znovuobnoveného Švandova divadla. Bylo to těžké rozhodování? Co hrálo ve vašem rozhodnutí zásadní roli?
Nevím, co bylo zásadní... Těch důvodů bylo více... pracovních i rodinných. Herectví je původně kočovné povolání, takže je přirozené měnit své působiště. Důležité bylo i to, že jsme dostali nabídku spolu s manželem. Rozhodování bylo těžké kvůli našemu synovi, který byl ve čtvrté třídě, měl v Ostravě kamarády, byl zvyklý na školu. To jsme netušili, že on se s novým prostředím vyrovná daleko rychleji než my.

Vzpomínáte si na svou první návštěvu smíchovského divadla (tehdy zřejmě ještě RDZN)? Jaký jste k tomuto divadlu měla vztah?
Moje první setkání bylo pracovní. V sedmé třídě jsem tu účinkovala ve hře Stavitelé mohyl, vedle takových hereček a herců jako je Marta Vančurová, Jorga Kotrbová nebo Jiří Klem. Byly to mé první kroky po jevišti, takže jsem se nyní vrátila do dob svého mládí...
Jen nevím, jestli ty kroky jsou po těch letech jistější...

S jakým očekávání jste do ŠD přicházela, měla-li jste jaké, a jak se v tomto divadle cítíte dnes?
Po mnoha životních zkušenostech raději neočekávám, abych nebyla zklamána.
Měnila jsem angažmá i bydliště po osmnácti letech, nebylo to zrovna jednoduché. Daleko složitější než přechod ze studií do Ostravy. Měla jsem určité zkušenosti ze zavedeného, vcelku fungujícího divadelního kolosu.
Tady se začínalo, prozkoumávalo, divadlo hledalo svou tvář, diváky a styl. Ve dvaceti to člověk prožívá jednodušeji než ve čtyřiceti…
Dnes prvotní nervozita pominula, jsem ráda, že jsem poznala další spoustu výborných kolegů a že se tu také „partneří“. Pravý klub sice nemáme, ale zatím nám stačí velký stůl v divadelní kavárně.

V Ostravě jste často účinkovala v muzikálech (mj. Aldonza v Muži z kraje La Mancha, Mara-Morana v Baladě pro banditu), dokonce jste hrála i Puka ve Weberově opeře Oberon. Nechybí vám hudební žánr ve ŠD?
Musím přidat nejvýznamnější muzikál, který vznikl v době mého působení v Ostravě. Tím pro mne byl a je Šumař na střeše v režii Juraje Deáka, s úžasným Janem Filipem v roli Tovjeho.
A odpověď na otázku: chybí.

Podívám-li na vaše dosavadní role, jste dosti obsazovaná do Shakespearových her (mj. 2x Kateřina, Kapuletová, Gertruda, několik roliček v Bouři, Mariana v Oko za oko, Titanie, půjdu-li dále, tak i Ariel v Allanově Sexu noci svatojanské či Puk v Oberonovi). Jaký je to „vztah“, vy a Mistr Shakespeare?
Zase musím přidat svou nejoblíbenější shakespearovskou postavu, kterou jsem měla možnost hrát: Rosalinda v Jak se vám líbí.
Díky panu Shakespearovi jsem získala své první angažmá. První role, která byla mou „zkušební“ a zároveň se stala předlohou mé závěrečné diplomové práce, byla Desdemona v Othellovi v režii Jana Kačera. To byla má první premiéra ve Státním divadle v Ostravě a díky odvaze Stanislava Šárského coby Othella, který si mne vzal pod svá ochranná křídla, jsem své angažování i diplomovou práci obhájila. Takže vztah je to veskrze přínosný, tedy alespoň z mé strany.

Intenzivně jste se věnovala (a věnujete) interpretaci poezie, dokonce býváte členkou poroty na Wolkerově Prostějově. Čím vás láká tato umělecká disciplína?
Zapojením mozku i srdce. Nutností přemýšlet a nechat si slova proniknout ke svým emocím. Interpretace poezie je závislá jen na slovu a jeho užití a to je strašně napínavé. Nemůžete si pomoci ničím jiným… možná hudbou, která pocity zesílí, ale jinak jste to jen vy, myšlenky básníka a vaše přesvědčení.
Na „Wolkrák“ i na Poděbradské dny poezie jezdím moc ráda. Je tu spousta kamarádů, které vídám právě jen při těchto příležitostech, a pak je tam spousta mladých lidí, kteří se o poezii zajímají. Už jen tento zájem značí, že jsou citliví a přemýšliví. To je potěšující a nadějné pro nás všechny.

Ale zpět k divadlu. Herecká šatna s vlastním stolkem, vůní propocených kostýmů, pudru, mastixu... Jaké to u vás vyvolává asociace?
Druhého domova, kde nemusím vařit, ale kde se daleko více trápím. A kde je spousta srandy. Kam se ráda vracím po prázdninách a odkud ráda na prázdniny mizím. Díky divadlu jsem vlastně rozpolcená osobnost. Ale nehodlám to měnit.

Nakolik jsou pro vás důležité kostým a maska? Nevadí vám jevištní „zohavení“? Měla nějaký kostým výjimečně ráda a naopak jste některý z hloubi srdce nenáviděla?
„Zohavení“ spíše vyhledávám. Mám ráda jakoukoli změnu, která má smysl. Kostým i maska dotváří postavu, herec se v ní „schová“ a je otevřenější než v civilu. Proto je podle mého velice důležité, aby kostýmní výtvarník i např. výtvarník scény navštívil několik hereckých zkoušek. Jen tak se může spolupodílet na konečném výsledku hereckého výkonu, kterému je povinen pomáhat, ne ho svazovat.
Někdy se mé představy rozcházely s konečným výsledkem kostýmního výtvarníka. Pak jen záleželo na výsledku inscenace. Byla-li úspěšná, kostým jsem si oblíbila, v opačném případě si již nepamatuji… nepříjemné dojmy vytěsňuji.

Jaké místo měla a má v životě herce pokora? Často se mi totiž zdá, že u divadla (filmu, televize) platí více než kde jinde rčení, že „drzé čelo je lepší než poplužní dvůr“.
Zásadní. Jen se nesmí zaměňovat se slabošstvím.
Ještě bych té pokoře přiřadila slušnost a úctu. To, že má člověk talent, není jeho zásluha, on ho může jen rozvíjet. Proto by měl pokorně přijímat možnosti k jeho rozkvětu. Slušnost se vytrácí zcela, nejen u divadla. A úcta... naše povolání je nezměřitelné, pomíjivé, závislé na subjektivním hodnocení. Je-li dáno, že ho může vykonávat kdokoli – modelka, vítěz reality show – ztrácí se jedinečnost a kvalita umělecké tvorby. Vůbec mám pocit, že žebříček hodnot povážlivě klesá a umění je v předních řadách.
Herec potřebuje sebevědomí, bez něj nemůže toto povolání vykonávat. Nemůže tedy tvořit sám, potřebuje spolupracovníky, diváky, ba i kritiky. Všichni by měli spolupracovat na hercově rozvoji, na utváření jeho zdravého sebevědomí, fundované záporné hodnocení nevyjímaje. Sebevědomí ruku v ruce s pokorou.
A pak přichází na řadu hercovo vědomí vlastní ceny. To by herec neměl podceňovat. Zvláště ne v dnešní době. Necháme-li se degradovat právě na úroveň různých reality show, velmi těžce si úctu ke svému povolání vydobudeme zpět.

Jak přistupujete ke studiu role? Prostudujete si před první čtenou zkouškou všechny dostupné materiály k roli – různé překlady hry, dobové recenze, životopis dramatika apod., nebo se ponoříte do procesu zkoušení až po tzv. úvodu do studia, neovlivněna zkušeností minulých generací?
To je různé. Na mě má největší vliv první přečtení hry, které musím provést najednou. První dojem je pro mě hrozně důležitý. Pak už budu jen ovlivňována. Především režisérem. Pak kolegy. Pak kostýmem, scénou, hudbou. A hlavně průběhem práce. Může se stát, že zkoušíte krásnou, velkou, duchaplnou roli v inteligentní hře, ovšem průběh zkoušek je nepříjemný, bez atmosféry, s despotickým režisérem, všichni kolegové jsou otrávení… to studium role a posléze i představení ovlivní.
Nikdy jsem vlastně takovou katastrofickou verzi neprožila, i když s jednotlivostmi předešlého výčtu jsem se setkala.

Rozum, cit, sebekázeň, vnější herecká technika. Pokuste se prosím vytvořit z těchto fenoménů rovnici (nerovnici) vzhledem k vašemu přístupu k herectví.
(Rozum x cit + sebekázeň) x vnější herecká technika = XY

Kdy se „potkáte“ s režisérem, a která „potkání“ jsou pro vás nezapomenutelná?
Vždy, když ovlivňuje herce svým směrem, ale také jim dokáže naslouchat. Těch „potkání“ je moc a moc a nechtěla bych výčtem zapomenout na některého či některou z nich. Proto je jmenovat nebudu. Je to sice alibistické, ale ti praví by se v úvodní větě této mé odpovědi měli najít.

Jak těžké je hrát pod vedením těch režisérů a s těmi partnery, kteří vám příliš nekonvenují?
Hodně. Ale měla bych být profesionál a umět se porvat i s negativní stránkou věci. Mě to pak stojí hodně peněz. Špatnou náladu si potřebuji kompenzovat dárečkem, a tak jdu nakupovat. Když je za co.

Vrátila jste někdy z jakéhokoliv důvodu roli? Nelitovala jste pak?
Ne. I v tomhle se snažím být profesionál. Jedna z nevýhod hereckého povolání je, že jsme odkázáni na rozhodnutí druhých. Režisérů, produkčních, ředitelů. V repertoárovém divadle vás dokonce čekají i rychlé záskoky. Ten nejrychlejší jsem měla asi za 4 hodiny. To je adrenalinový sport. Ale mě to baví. (Když to není pořád.)
S každou rolí jsem chtěla poznat něco nového, například to, že můžu jít hned po začátku domů (role byla jen na první stránce), nebo čekat na svůj jediný výstup dvě a půl hodiny, pak pobýt na jevišti pět minut a zase čekat na děkovačku, nebo zažít nesmrtelnou jedinou větu. Tu jsem měla v Povídkách z Vídeňského lesa a zněla: „to jsou mé kozičky“. Kolegové ji pak v Ostravě citovali několik let.

Styděla jste se někdy na jevišti za inscenaci, v níž jste hrála?
Ano. A za sebe také. To víckrát.

Cítíte dluh k některé ze svých rolí?
Snad ke každé. Když se podívám na svou roli vždy pár dní po derniéře, vždycky si říkám, proč jsem tuhle scénu nehrála takhle? A proč jsem to hrála zrovna tímhle způsobem? Vlastně blbě...?
Ale třeba je to „jen“ tou pokorou...?

Máte pocit, že vás některá role v angažmá minula?
No jéje. Ale to bych ani nebyla herečkou, ne? Jednu mi dokonce „ukradl“ můj vlastní manžel! A já mu „přihrávala“!
Ale to byla právě jedna z těch zázračných spoluprací, kdy režisér, herci – kolegové, jevištní technika, ředitel a ve většině i diváci jsou na jedné, stejným směrem plující lodi. Bylo to naše poslední zkoušení v Ostravě, šlo o Tramvaj do stanice Touha, můj muž mi hrál Blanche, ti kolegové byli Jan Fišar, Tomáš Jirman, Anička Cónová, Vladimír Polák, režírovala a přesvědčovala nás Věra Herajtová a bylo to nezapomenutelné. Všechno. (Jen ten můj kostým mohl být lepší!)

Kdy se na jevišti cítíte šťastná?
Když se diváci smějí nebo pláčí. Při komedii a tragédii. Ne v opačném pořadí...

Co vás na divadle nejvíce baví?
Je toho hodně, když jsem ještě neutekla... A většinu jsem toho vyjmenovala v předešlých odpovědích.

Jaké divadlo – co do poetiky, žánru – a které dramatiky máte nejraději?
Takové, kterému rozumím. A já se nebráním používání mozku při sledování inscenace.
Dále takové, které se mne citově dotkne. Ráda se zasměju i uroním slzu, nejlépe v pravidelném střídání. Takže asi chytré tragikomedie, které si nehrají na intelektuálštinu. Jsem v nitru velmi konzervativní divák.

Existuje nějaká inscenace (v níž jste nehrála), která vám uvízla v srdci i v mozku a stala se do jisté míry kánonem vašeho chápaní či vnímání divadla?
Především ty, které jsem viděla v raném dětství a mládí. Například si pamatuju scénu ze Vzbouření v blázinci Lope de Vegy, kdy Dana Medřická přehýbala přes zábradlí mého tatínka a mně se to nelíbilo. Byly mi čtyři.
Pak si vzpomínám na jednu větu z představení RDZN – Stavitelé mohyl, ve kterém jsem hrála (viz výše) a ta zněla: Whiska na pivo, príma pitivo, pivo na whisku, blití na blízku. To mi bylo dvanáct.
Ale doopravdy, pár nezapomenutelných představení se také najde. Například Malované na skle v Divadle ABC, rok asi 1981 – hrálo se několik let a my jsme na ně chodili se spolužáky ze SK a hledali skryté významy. Absolutně úžasný herecký výkon Martina Huby v inscenaci Nepřítel lidu, kterou přivezli slovenští kolegové v říjnu 1989 na festival do Ostravy, kdy jsem poprvé zažila politický protest v rámci představení, na jevišti i v hledišti.
A samozřejmě nejvíce vzpomínám na Macháčkovy Naše furianty. Ale to asi nejsem sama.

Bolestné téma, zvlášť u hereček: přehrávání se. Obáváte se tohoto období?
Já už v něm asi jsem, takže vlastně ani ne. Jen kdyby těch rolí bylo napsáno trochu víc...!

Co pro vás znamenají kořeny, tradice?
Jestli myslíte rodinné, tak hodně. V míře, která jim náleží. Nejsem snad ta, která by uzurpovala celou rodinu svou neustálou přítomností. Ale ono se to zase váže k té již zmiňované slušnosti a úctě.
A tradice? Snažím se dodržovat nepsané divadelní tradice, které mi vštěpovali nejen doma, ale i bardi v Ostravě. Například že se v divadle nepíská, protože to přináší smůlu, že se na jeviště nenosí jídlo, se žvýkačkou v puse se také neleze na jeviště, že na děkovačce nikdy nestojí žena na kraji, že se nově příchozí člen všem představí a jiné a jiné.
Ale hlavně: když slyším toto slovo, vybaví se mi historka s naším synem. Hráli jsme Šumaře na střeše, kde je úvodní píseň právě o židovských tradicích a v refrénu se zpívá: „Tradicí! Tradicí! Tradice!“ Náš Pepa, kterému byly čtyři roky a viděl právě začátek tohoto představení, se nás potom zeptal: „A proč tam zpíváte o těch krabicích?“
Tak pro nás je teď tradicí mu tuto historku neustále „předhazovat“.

Nakonec jedna možná netaktní otázka: jakou „cestu“ jste ušla za tu dobu, co jste u divadla, vy a jakou české divadlo, tedy alespoň ve vašich očích?
I ta odpověď bude asi netaktní. Já jsem, doufám, něco o divadle pochopila, divadlo – nebo spíše jeho tvůrci – jeho smysl mírně pozapomněli. Snad já půjdu ještě kupředu a divadlo zase bude stánkem myšlenek, emocí a inteligentního humoru.


Apolena Veldová je „člověk divadelní“, který divadlem žije, který ctí jeho poctivost a tradice, ctí diváka. Na druhé straně je ale člověkem racionálním, který stojí nohama na zemi a hlavou v oblacích. Dělat s ní rozhovor bylo velkou radostí a potěšením, stejně jako ji sledovat na jevišti či obrazovce nebo slyšet v rozhlase.
.......................................................
foto: archiv Švandova divadla (snímky z inscenací Vášeň jako led a Hadí klubko)

Další rozhovory

V divadle nechci mít kšeftaře
(rozhovor s: Michal Kocourek, 19.11.2019)
Moc a bezmoc
(rozhovor s: Jitka Jílková, 30.10.2019)