Rozhovor

Mám rád oblastní divadla. Mají svou zvláštní vůni stavovské cti herců a pýchy místních diváků, funguje tu téměř hmatatelný vztah herců k „jejich divákům a k jejich divadlu“ a naopak diváků k „jejich hercům a jejich divadlu“. Panuje tu ona prapůvodní svátečnost divadla jako místa zázraku, bohoslužby. Leckde tyto vůně téměř vymizely, leckde se změnily v měšťácké napodobeniny. Ale Středočeské divadlo Kladno (dále SDK) je těmi pravými vůněmi provoněno skrz naskrz jako babiččina sváteční skříň, která „dýchá“ levandulí i starými časy. Není to ale v žádném případě sentimentální muzejní zatuchlina.
Kladenské divadlo ctí tradice, poctivost, řemeslo, diváka i herce, je živé a průbojné – dramaturgií i inscenačními postupy. Je zkrátka MODERNÍ. Divák vnímá v divadle většinou především herce. Teprve později vše ostatní. Říká se s trochou nadsázky, že sláva oblastního herce končí za první benzinovou pumpou města, kde se „jeho“ divadlo nachází. Často je to i pravda. Často ke škodě „přespolních“ divadel i diváků.
SDK má velmi mladý herecký soubor. V jeho pánské části je nepřehlédnutelný herec Jaroslav Slánský. Pohledný, urostlý a talentovaný muž. Jeden večer hraje Nikolu v Baladě pro banditu, druhý Soudního posla v Maryše, další 93letého Stařečka v Židlích a ráno třeba Roberta Granta ve školním představení Dětí kapitána Granta. Hraje hodně, velké, malé i epizodní role. Prostě je platným členem SDK. Nikdy jsem však nezažil, že by některé představení tzv. odflákl. Jeho práce je vždy poctivá. Navíc se uplatňuje v hudebních produkcích divadla a je zakládajícím členem divadelní hudební skupiny „beat či nebeat“. Je divadlu oddán, téměř tělem i duší. Povídal jsem si s ním o divadle a znovu mě „zachvátila“ naděje, že divadlo ŽIJE a snad bude ŽÍT i dál, že divadlem ŽIJÍ i mladí herci. Jaroslav Slánský je živoucím dokladem toho, že nadhled, poctivost k sobě i k okolí a zdravá skromnost nejsou jen výsadami zralého věku. Přeji Středočeskému divadlu Jaroslava Slánského a Jaroslavu Slánskému Středočeské divadlo.

Začnu poněkud nekonkrétní otázkou: čím je vám divadlo?
Minimálně třetinu dne trávím v divadle. Z toho vyplývá, že je jednou z nejpodstatnějších věcí v mém životě. Je mi zábavou, způsobem seberealizace, povoláním, občas dřinou, stresem, ale také relaxací i uvolněním. A mohl bych jmenovat dál a dál. Od dětství rád divadlo navštěvuji i jako divák, takže je i nedílnou součástí mého volného času.

Je pro herce nutná oddanost divadlu? Znám dva extrémní názory na divadlo: podle jednoho je pro divadlo nutná posedlost; podle druhého je divadlo povolání jako každé jiné a ten, kdo chce poslání, by měl jít k poště. Kde jste stál ve chvíli rozhodování se na počátku kariéry a kde stojíte dnes?
Dříve jsem byl asi oddanější, než jsem dnes. Moc jsem chtěl hrát, a když se mi to splnilo, dokázal jsem spoustu věcí obětovat. Postupně mě „léčí“ z mé naivity především někteří kolegové. Oddanost k divadlu ano, ale nesmí přerůst v patologický stav. Dnes mám i přednější věci, než je divadlo, dříve tomu tak nebylo.

Kdy a jak jste pocítil prvotní impuls stát se hercem?
Už velmi brzy. Nevím, kolik mi bylo přesně let, myslím, že jsem ještě nechodil do školy, když mě sestra vzala na zkoušku ochotnického divadla. Mně se to tam tak zalíbilo, že jsem od té doby nechtěl dělat nic jiného. Ani dnes si nedokážu představit, že bych dělal jinou profesi.

Čím důležitým pro profesní život vás vybavila DAMU a na co jste si musel přijít sám praxí? Byl pro vás bolestivý přechod ze školních škamen do života, kde nelze žít – potažmo pracovat – nanečisto? Ztratil jste hodně iluzí?
Vždy ztratíte nějaké iluze. Tak tomu bylo na DAMU i při nástupu do profesionálního divadla. Ale nemyslím si, že je to špatně. Je to přirozené, probudí vás to ze sna a postaví na zem. Na jedné straně na DAMU dostáváte příležitost beztrestně zkoušet a rozvíjet své herecké předpoklady, na straně druhé vám stále někdo tvrdí, že jste se rozhodl pro nejblbější povolání, které na světě existuje. Na škole bylo pozitivní to, že spojovala herectví s pohybovými i pěveckými nároky, dala tomu všemu řád a učila mě pracovat podrobně s textem. Když děláte na něčem půl roku, vyzkoušíte si několik poloh a způsobů, jak roli zahrát. V profesionálním divadle na takovou podrobnou práci není většinou čas. Ale přechod ze studia moc bolestivý nebyl, protože jsem často pracoval s lidmi, kteří mě učili, nebo s těmi, se kterými jsem studoval. Věděl jsem, jaký je jejich způsob tvorby, nebo jsem znal jejich práci jako divák.

Jaký byl pro vás vůbec studentský život na DAMU? Kdo vás učil?
Studentský život byl úžasný. Už jenom proto stálo za to DAMU absolvovat. Každý, kdo zažil život na studentských kolejích, mi dá určitě zapravdu. Na herectví jsem měl Jaroslavu Tvrzníkovou, Ladislava Mrkvičku, Miloslava Mejzlíka, dále Martina Packa, Milana Schejbala a další.

Jak jste se vůbec dostal do angažmá ve Středočeském divadle Kladno?
Pozval jsem tehdejšího uměleckého šéfa Jiřího Fréhára na absolventské představení a on mi ještě ten večer nabídl angažmá. Hned jsem rád kývnul.

Jaroslav Slánský jako Nikola Šuhaj v inscenaci Balada pro banditu (SDK)

Oblast znamená mimo jiné i značnou zájezdovou činnost, dopolední školní představení, dojíždění na zkoušky, představení nebo i větší počet premiér a menší reprízovost, i když Středočeské divadlo Kladno je do jisté míry výjimkou i ve srovnání s pražskými poměry. Vyplatí se vám ta zvýšená námaha? Vyváží vám ji něco?
Počet repríz na Kladně stále stoupá, takže to mi zvýšené úsilí určitě vynahradí. Bohužel se stává, že máte oblíbené představení, ale není tak navštěvované, to mě pak mrzí. Horší je to s dopoledními představeními. Často si říkám, že nemá vůbec význam pro žáky hrát, ale sedí v hledišti i ti, které to osloví a rádi pak přijdou i na večerní představení.

Platí v SDK ona dnes již vzácná „stavovská čest“, kdy herci (ale i napovědové, technici...) a diváci jsou pyšní na své divadlo, potažmo diváci na své herce a herci na své diváky, kdy se prostě mají rádi?
Určitě to stále platí. Ne u všech skupin, které jste vyjmenoval, ale především u diváků, kteří vám posílají dopisy, účastní se internetových diskuzí a osobně vás oslovují a prožívají s vámi úspěchy i neúspěchy. Především pro pamětníky jste určitou etapou, kterou srovnávají s předešlými, a jsou hrdí na to, že tu zažili začátky slavných herců a režisérů. U zaměstnanců je to už případ od případu, ale kolektivní „stavovská čest“ už téměř vymizela.

Středočeskému divadlu Kladno bude záhy 100 let, pociťujete v jeho budově otisky minulých generací, jakéhosi ducha místa?
Vezmu vás za slovo. Říká se, že divadlem každou noc prochází duch nešťastně zamilované baletky, která tam spáchala sebevraždu. Párkrát jsem spal v divadle, ale nepotkal jsem ji. Budova divadla stojí na bývalém hřbitově a ještě při rekonstrukci se prý nacházely lidské kosti. Ale teď vážně. Bohužel je tu spousta hrubých nevkusných otisků z dob totality. Uvědomuju si ale i ty hezké. Jenom těch velkých jmen, co tu prošlo. Míla Myslíková, Michal Pavlata, Jan Tříska, Marek Eben, Markéta Fišerová a spousta dalších, to jsou přece krásné otisky.

Co by se muselo stát, abyste z kladenského divadla odešel z vlastní vůle?
Muselo by mě to přestat bavit nebo by mě musel někdo hodně naštvat.

Divadlo, umělecky vedené Petrem Svojtkou, se vyznačuje kvalitní, silnou a průraznou dramaturgií a spoluprací s režisérskými osobnostmi. Jaké jsou vaše pocity vzhledem k odchodu P. Svojtky a dramaturga J. Janků ze SDK?
Končí jedna velice zajímavá etapa. Za tu dobu se zvýšil divácký zájem, zahrál jsem si několik krásných rolí, byl jsem u zrodu mnoha mimodivadelních aktivit podporovaných vedením a samozřejmě prožil i pár neúspěchů. Přichází nový umělecký šéf Štěpán Chaloupka, na kterého se těším, protože každá spolupráce s ním byla přínosná a moc příjemná. Rozhodně má dobrou pozici, může navázat na mnoho dobrých kroků, které po sobě odcházející šéf zanechává, nemusí otáčet kormidlo o sto osmdesát stupňů.

Jaké místo měla a má v životě herce pokora? Často se mi totiž zdá, že u divadla (filmu, televize) platí více než kde jinde rčení, že „drzé čelo je lepší než poplužní dvůr“.
Mně taky. Bytostně nesnáším lidi bez pokory, ať jsou to herci nebo kdokoliv jiný. Tím neříkám, že by člověk neměl mít zdravé sebevědomí. Zajímavé je, že většina výborných herců, se kterými jsem se setkal, je zároveň velmi pokorná. Něco na tom asi bude.

Jak přistupujete ke studiu role? Prostudujete si před první čtenou zkouškou všechny dostupné materiály k roli – různé překlady hry, dobové recenze, životopis dramatika apod., nebo se ponoříte do procesu zkoušení až po tzv. úvodu do studia, neovlivněn zkušeností minulých generací?
Jednou z negativních stránek oblastního divadla je termín vyvěšení obsazení. Často se dozvíte velmi pozdě, co vlastně budete hrát, navíc máte před premiérou jiné inscenace. I kdybyste chtěl alespoň pár věcí prostudovat, tak vám na to jednoduše nezbude čas. Nejen proto dávám přednost té druhé variantě.

Rozum, cit, sebekázeň, vnější herecká technika. Pokuste se prosím vytvořit z těchto fenoménů rovnici (nerovnici) vzhledem k vašemu přístupu k herectví.
Rozum + sebekázeň + vnější herecká technika < cit

Čím je pro vás premiéra – začátkem, koncem, či něčím úplně jiným?
Premiéra je pro mě hlavně obrovským stresem. Nemám ji rád. Všechno je hektické. Jak diváci přijímají inscenaci, poznáte až po první repríze, kdy už v hledišti nemáte rodinu a kamarády. Vždy se těším, až bude po premiéře, protože každé představení přináší něco nového a to mě baví.

Jak těžké je hrát pod vedením těch režisérů a s těmi partnery, kteří vám příliš nekonvenují?
Nestalo se mi to mnohokrát, ale je to velmi těžké. Odehrát představení už tak nevadí, nemáte čas myslet na osobní záležitosti, ale dva měsíce s tímto vědomím zkoušet nepřináší mnoho dobrého pro plodnou práci, i když se samozřejmě snažíte od toho oprostit.

Vrátil jste někdy z jakéhokoliv důvodu roli? Nelitoval jste pak?
Jednou jsem to udělal, hned po DAMU. Nebylo to ale v Kladně. Nelituju toho. Naopak jsem rád, že jsem to udělal. Zaprvé to bylo ve fázi, kdy jsem nikomu nezpůsobil vážný problém s přezkoušením, a zadruhé jsem k tomu měl opravdu vážný důvod.

Cítíte dluh k některé ze svých rolí?
Samozřejmě. Téměř ke každé. Vždy si říkám, že bych ji tentokrát zkoušel i hrál jinak a lépe.

Kdy se cítíte na jevišti šťastný?
Když mám vedle sebe partnery, na které se můžu ve všem spolehnout, a samozřejmě když cítím, že mezi jevištěm a hledištěm není tlustá zeď a diváka oslovuje to, co se na jevišti odehrává. To se dá velmi dobře poznat.

Které role pro vás byly prozatím těmi nejzásadnějšími?
Vyloženě nejzásadnější roli zatím nemám. Každá vám něco přinese nebo vás naopak dostane do slepé uličky, ale na bilancování je ještě brzy.

Nechtěl jsem po vás bilancování, spíše zda jste hrál roli, v níž jste si sáhl na dno své duše, svých sil.
První taková role mě potkala už na DAMU, kde jsem zkoušel se Štěpánem Chaloupkou (novým uměleckým šéfem kladenského divadla) hru Johna Osborna Ohlédni se v hněvu. Hrál jsem tam hlavního představitele Jimmyho Portera a to byla skutečně velká herecká škola. Další taková role byla shodou okolností opět se Štěpánem Chaloupkou – tentokrát už v kladenském divadle – v inscenaci Matka od Julia Barč – Ivana. Bohužel nebyla moc navštěvovaná, tak měla málo repríz. U Šťastného Jima jsem si poprvé vyzkoušel, co to je být tři hodiny na jevišti a tzv. táhnout představení.

Pokud to není tajemství — jaké úkoly vás čekají v blízké budoucnosti, ať už v domovské divadle či v rámci hostování?
Na konec sezóny připravujeme Goldoniho hru Poprask na laguně. Také jsem si z Kladna na chvíli odskočil. Právě teď hostuju v příbramském divadle, kde hraju Rychlonožku v Rychlých šípech.

Jak vidíte současné divadlo? Nové české i zahraniční hry, inscenační trendy, velkou migraci herců mezi divadly?
Trochu mě mrzí, že nad hereckou stránkou dominuje práce ostatních složek. Pak chodí po jevišti postavy, které plní pouze dekorativní prvek, odříkávají neutrálně texty a atmosféru tvoří jen světla a napínavá srdcervoucí muzika. Bohužel pak uniká smysl a pravdivost situace. Těžko se to vysvětluje, ale mám rád představení, ve kterých není na první pohled vidět práce režiséra a scéna, kostýmy, světla, muzika jsou v dokonalém souladu, zkrátka netrčí. Ze současných her mě asi nejvíc oslovil McDonagh. Jeho hry jsou skvělé, postavy dokonale propracované. Navíc jeho dramata mají velký přesah. U mnoha současných autorů cítím potřebu pouze šokovat nebo být uměle sentimentální. Z domácí tvorby mě velmi zaujala například hra Petra Michálka Joker, která byla uváděna v Karlových Varech těsně před rozpuštěním uměleckého souboru. I když to může na první pohled vypadat, že současné divadlo a inscenační trendy mě moc neoslovují, opak je pravdou. Je hodně těch, na které nedám dopustit. Je mnoho divadel, do kterých rád chodím. Migrace herců po divadlech mi nevadí. Je to přirozené a neustále to oživuje práci, která pak není stereotypní. Je ale pravda, že sehranost stálého týmu je také velkým přínosem. Pokud se každý rok nevymění polovina souboru, myslím, že je to v pořádku.

Který typ divadla, divadelní žánr a dramatik jsou vám nejbližší? Je nějaká inscenace, která je pro vás absolutním divadelním zážitkem?
Některé inscenace se mi vryly do paměti a budu na ně rád vzpomínat. Na jednom z prvních míst je Osiřelý západ v Činoherním klubu, několikrát jsem viděl Maryšu v Národním divadle, bohužel už jen z televize miluju Danu Medřickou v Kočičí hře, dále bych zmínil inscenaci Z cizoty v Divadle Na zábradlí atd. Mezi mé nejoblíbenější dramatiky patří asi deset pánů. Nejoblíbenějšího nemám. V současné době do té absolutní špičky patří, jak jsem již uvedl, McDonagh. Mám rád inteligentní humor, i ten černý, občas se v divadle rád dojmu. Když se dívám na představení, známkou toho, že je dobré, je, když nesleduju jednotlivé herecké výkony, ale vnímám skutečné postavy na jevišti.

Co všechno jste schopen a ochoten divadlu obětovat?
I když nerad, obětuju divadlu tuny času. Rád bych více relaxoval, jezdil za rodinou a dále se vzdělával, hlavně mám velkou rezervu v jazycích. Ale zároveň jsem rád, že stále mám co dělat. Vím, že je to trochu schizofrenické, ale to je u herců běžné. Nikdy nebudeme úplně spokojeni. Když dovolíte, trochu vaši otázku pootočím. Je pár věcí, které bych neobětoval za žádnou cenu. To je rodina, partnerské vztahy a zdraví. I když i zdraví je diskutabilní. Občas překonáte i nemoci, abyste odehrál představení.

Kam byste chtěl po své umělecké i životní cestě dojít?
Já nevím. Nemám moc dlouhodobých cílů. Samozřejmě se nechci přistihnout při myšlence, že to, co jsem si zvolil, bylo špatné rozhodnutí, že jsem žil marný život. Je to klišé, ale je to tak. Chci si užívat a také včas od divadla odejít.