Rozhovor

Na volné noze je mi velice dobře
[vydáno: 14.1.2016, Pavla Haflantová]
Herec JIŘÍ BÖHM byl součástí velice úspěšného absolventského ročníku 2011/2012 na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Po dokončení studia prošel několika velice zajímavými projekty, vyzkoušel si i angažmá v kamenném divadle. Při našem setkání jsme mluvili o tom, jakým způsobem se jeho kariéra vyvíjela a kam jej jeho přístup k herectví zatím dovedl.

foto: Jan Chramosta
foto: Jan Chramosta


Kudy vedla tvá cesta k herectví?
Zvláštní otázka. (smích) V dětství mě bavilo podívat se do divadla, ale rodina mě k tomu nijak moc nevychovávala. Je ale pravda, že na gymnáziu jsem si docela rád zašaškoval. (smích) Také mě v té době začal bavit zpěv. Studoval jsem ho nejprve na ZUŠ a pak i soukromě na Ježkově konzervatoři. Už si ani nepamatuju jak, ale shodou náhod jsem se dostal k mariánskolázeňským ochotníkům. Nejprve coby zvukař, a později jsem dokonce řekl i jednu repliku na jevišti jako herec. Bylo to úplně v závěru hry a já coby policista pronesl: „Dveřmi, prosím, byly otevřené.“ (smích) V této větě bylo rozuzlení celého příběhu, takže jsem cítil velkou zodpovědnost.
K divadlu mě ale přivedl především můj češtinář na gymnáziu. Brával nás každoročně do Prahy, která nabízela širokou škálu divadelních kusů. Navštívili jsme například Národní divadlo, Divadlo na Vinohradech, Činoherní klub, Státní operu nebo Krytové divadlo, kde hráli nějací poloamatéři. A právě v Činoherním klubu mě nadchnul Misantrop s výbornou Bárou Hrzánovou. Říkal jsem si tehdy, že by mohlo být zajímavé objevit se na druhé straně - na jevišti.
S podáním přihlášky na DAMU jsem koketoval ještě ve čtvrťáku, ale po několika rozhovorech s rodinou jsem dospěl k závěru, že půjdu dělat něco “normálního” a divadlo si můžu nechat jako koníček. Rodiče si celkem logicky přáli, abych své studijní schopnosti uplatnil v perspektivnějším oboru, a já tak nějak poslechl. A asi po dvou letech, kdy jsem měl již nakročeno k slušné kariéře v rámci svého zaměření, jsem si uvědomil, že mě divadlo vždy lákalo a láká a že jsem pro to nic neudělal. Představil jsem si, jak za 20 let rozjímám v houpacím křesle a vyčítám si, že jsem přihlášku nepodal a herectví nezkusil. Řekl jsem si tedy „Teď, nebo nikdy!“ Přijímačky na Katedru činoherního divadla jsem propásl, ale dozvěděl jsem se, že existuje ještě Katedra alternativního a loutkového divadla. Tak jsem se přihlásil a ono to vyšlo.

Přineslo ti studium na DAMU to, co jsi od něj čekal?
Dalo mi opravdu hodně. Vlastně mi zcela změnilo dosavadní život. S maturitou z matematiky a chemie jsem byl vždy spíš racionální a pragmatický. Míval jsem vytyčené cíle, kterých jsem dosahoval. Najednou se mi ale otevřela možnost přemýšlet úplně jinak, stávat se někým jiným a objevovat nepoznané. Ocitl jsem se v prostředí, které je naopak velmi proměnlivé a nepředvídatelné. A protože mi na herectví vždy záleželo, byl jsem při studiu mnohem pokornější. Možná, že poprvé mi nic nešlo samo od sebe. Můj život byl najednou mnohem pestřejší a plnější. A tak jsem si ho začal víc užívat, víc vážit a víc chodit do divadla a za kulturou obecně. (smích)
Navíc jsme na škole měli jako vedoucí ročníku Markétu Schartovou, která byla naprosto úžasná. Jednala s každým z nás v takovém duchu, jaký kdo potřeboval. Poskytla nám skvělé vedení a možnost spolupráce se zajímavými lidmi. I díky nim jsme v DISKu výrazně uspěli.

z inscenace Golem (foto: Třešeň Ze Sadu)
z inscenace Golem (foto: Třešeň Ze Sadu)


A co přišlo po škole?
První inscenací po DAMU byl Deník 1959-1974 souboru Tygr v Tísni. Za tuto příležitost jsem byl velice vděčný. Do Deníku jsem se doslova zamiloval a nebyl jsem sám. Skvěle se mi zkoušelo a vlastně bylo také příjemné po čtyřech letech spolupracovat s jinými lidmi, nejen se spolužáky. Dostal jsem hodně hereckého prostoru, který jsem si užíval.
Potom jsem byl osloven pro účinkování v muzikálu Sedmero havranů, který byl pěvecky velice náročný. I toto byl hlavně nadšenecký projekt a já byl rád za další zkušenost.
Dále mi Jirka Havelka nabídl alternaci v Pérákovi. Znali jsme se ze školy a z tvorby na inscenaci Já, hrdina, kterou režíroval. Z této nabídky jsem byl nadšen, protože Jirkova poetika mě vždy bavila a přál jsem si s ním pracovat již v minulosti. Je skvělý jako člověk i jako tvůrce. Není to ten typ, který vyžaduje přísnou hierarchii v divadle, režisér tedy není víc než herec. Během zkoušení panuje vždycky skvělá atmosféra. Navíc má každý možnost vyjádřit svůj názor a tvořit kolektivním způsobem, který není v kamenných divadlech úplně obvyklý.
Pak přišel Golem, různá čtení a další nezávislé projekty.

z inscenace Marie Antoinetta (foto: Patrik Borecký)
z inscenace Marie Antoinetta (foto: Patrik Borecký)


Následně jsi získal angažmá v Kladně, kde jsi zůstal dva roky. Jak zpětně hodnotíš své působení zde?
Jsem rád za zkušenost projít si ansámblovým divadlem. Vyzkoušel jsem si čisté řemeslo. Hrál jsem nejrůznější žánry, které mají svá pravidla. Pokud se tedy režisér nerozhodne o nějaké výrazně neobvyklé pojetí. Až v Kladně jsem si uvědomil své mezery v technicistním herectví, které jsem si tam mohl osahat a naučit. Člověk se učí celý život. (smích)
Oblast jsem vždy vnímal, a na DAMU to často zaslechnete, jako místo, kde se člověk může vyhrát, zahrát si role, které v Praze není možné získat tak rychle. Kladno tak úplně nefungovalo. Po dvou letech jsem došel do bodu, kdy pro mě nemělo smysl spolupracovat dál.


ze scénického čtení MARATON (foto: Alexandr Hudeček)
ze scénického čtení MARATON (foto: Alexandr Hudeček)


Takže jsi odešel na volnou nohu a nazkoušel jsi Small Town Boye v Divadle Letí. Co pro tebe znamená právě tato inscenace?
Během angažmá na Kladně jsem měl to štěstí narazit na režiséry, se kterými jsem si padl do noty. Mezi ně patří také Marián Amsler, který mi nabídl spolupráci v Divadle Letí. Zároveň jsem se líbil dramaturgyni Marii Špalové v Deníku, kde viděla, že jsem schopen interagovat s publikem, oslovovat diváky. Zeptali se mě, zda bych do takového projektu chtěl jít, protože ne každému by bylo příjemné říkat repliky, které v inscenaci zazní. Mě ale text velice zaujal, a tak jsem na nabídku s radostí kývnul. Po zderniérovaném Deníku bych inscenaci Small Town Boy mohl označit jako svou současnou srdcovou inscenaci.

V inscenaci zaznívá velice kontroverzní monolog. Jaké zažíváš reakce publika?
Ano, monolog budí u většiny publika největší vášně. Paradoxně ale tu řeč přednáším lidem, kteří jsou otevření, přišli do divadla na nějaký underground a nemají s tématem absolutně problém. Z podstaty onoho monologu vyplývá, že je mířen na lidi, kteří jsou proti (homosexuálům – pozn. redakce), vidí svět nějakým zaběhnutým stereotypem. Ti ale na představení nepřijdou.

z inscenace Small Town Boy (foto: Dorota Velek)
z inscenace Small Town Boy (foto: Dorota Velek)


Hned po zmiňovaném monologu zaznívá jedna z několika písní, vesměs dosti náročných, které v inscenaci zpíváš…
Píseň Take Me to Church. Když mi Majo (Marián Amsler - pozn. redakce) řekl, že chce, abych ji zazpíval, odpověděl jsem, že se zbláznil. Je velice těžká. Neuvěřitelně těžká. Říkal jsem, že na to nemám, ale on na ní trval. Nakonec jsem tedy souhlasil a snad to i docela jde. (smích)

Small Town Boy není první inscenací, ve které zpíváš, sám jsi říkal, že tě zpěv vždy bavil. Neuvažoval jsi věnovat se více hudebnímu divadlu, případně přímo muzikálovému herectví?
Asi jsem nad tím chvíli uvažoval, ale… (smích). Když se člověk podívá na pražskou muzikálovou scénu v porovnání například s Londýnem, je zkrátka vidět, že jsme pozadu. Hrají tu totiž lidé, kteří umějí “jenom” výborně zpívat, nebo tančit, nebo hrát. V nejlepším případě někdo vyniká ve dvou z těchto složek, ale téměř nikdy nikdo nezvládá všechny tři najednou. A o tom si myslím, že muzikál je.
Osobně jsem poměrně slabý ve složce tance a uvědomuji si to. Pohyb není výrazový prostředek, po kterém sáhnu jako po prvním při svém hereckém vyjadřování, a většinou se při něm necítím uvolněně. V tomto ohledu jsem přesvědčen, že bych pravděpodobně neprošel konkurzy apod.
Přemýšlel jsem ale o studiu operního zpěvu, dokonce jsem si i podal přihlášku, ale nakonec jsem na zkoušky nešel. Uvědomil jsem si, že se vším ostatním, snahou uživit se atd., bych to už nedokázal skloubit. Zpěvu se tedy momentálně více nevěnuji.

z inscenace Dlouhá vánoční cesta domů (foto: archiv Komorní činohry)
z inscenace Dlouhá vánoční cesta domů (foto: archiv Komorní činohry)


Doteď jsi vystupoval v inscenacích, které jsou vesměs mimo mainstream. Mnozí umělci na volné noze vystupují často v komerčních inscenacích, případně v televizních seriálech, dabují. Věnuješ se také některé z těchto aktivit?
Zatím jen velmi příležitostně. Jsou oblasti, kterým bych se rád věnoval víc. Například dabing nebo rozhlas. Dabing ale představuje hodně uzavřenou komunitu, do níž je velice těžké se dostat. Situace není ani příznivá, dabéři momentálně bojují a lobují za lepší podmínky. Dabingová studia preferují kvantitu nad kvalitou a představa, že by měla zaučovat nováčky v dabingu, je pro ně, domnívám se, nemyslitelná. Možná i proto člověk slyší často stále stejné hlasy.
Už v počátku studií na DAMU mi lidé říkali, že mám příjemný hlas, takže jsem se zaregistroval do několika agentur, které dělají tzv. voiceovery. Namluvil jsem několik reklam a pracuji pro jedno dětské rádio, kde načítám pohádky a mluvím i svou postavičku. Práce s hlasem mě baví, určitě by bylo příjemnější, kdybych jí měl více, ale musím zaťukat, různá vrátka se pomalu otevírají.

Co tě čeká dál? Kde jsi a kam míříš?
Teď jsem na volné noze a je mi velice dobře. Nejsem úplně typ člověka, který by se dokázal podbízet, to neumím a nemám zrovna ostré lokty. Práce naštěstí ale přichází, v poslední době jsem hodně spolupracoval s divadlem Letí, dělali jsme několik scénických čtení a na jaře s nimi budu zkoušet další inscenaci. Již teď se moc těším. Během října a listopadu jsem nazkoušel hru Dlouhá vánoční cesta domů s Komorní činohrou. To bylo taky moc příjemné. Na volné noze jsem teprve chvíli. Snad se trošku rozkřikne, že mám volněji, a přijdou další spolupráce s jinými tvůrci.
Už kdysi jsem se zařekl, že nechci a nebudu dělat divadlo za každou cenu, částečně i proto jsem odešel z Kladna. Když tě to nebaví a jezdíš do práce jen si vydělat peníze, není to dobře. V uměleckých oborech dvojnásob. V nejhorším případě mám ještě svou druhou profesi. Na volné noze je nejhezčí různorodost – můžu nahrávat v rádiu, druhý den dabovat, pak něco točit, zkoušet a po večerech hrát divadlo. Zatím to tak úplně není, ale třeba jednou bude. (smích)
.......................................................

Další rozhovory