Rozhovor

Mám rád postavy, které mají nějaký vývoj
vydáno: 24.6.2013, Lukáš Dubský
foto: foto z inscenací Figarova svatba, Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Žebrácká opera, Koule: Patrik Borecký;
foto z inscenace Sexmise: Viktor Kronbauer; civilní foto: archiv Jiřího Zapletala
Doktor Zvonek Burke, hrabě Almaviva ve Figarově svatbě, Ludvík v Jedlících čokolády nebo Max v Sexmisi. To jsou jen některé z rolí, ve kterých je možné v současné době vidět herce Klicperova divadla Hradec Králové Jiřího Zapletala. Většinou se jedná o hlavní úlohy, a tak si umělec, který je v hradeckém divadle již více než dvacet let, na nedostatek práce rozhodně nemůže stěžovat.


Dala by se některá z těch jmenovaných rolí označit jako oblíbená?
To není tak jednoduchá otázka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Každá role se „rozžívá“ až s odehranými reprízami. Při zkoušení se z role jen těžko můžete radovat, vždycky si říkáte, že to jde zahrát lépe. Bonusovou rolí je určitě Zvonek Burke, kterého jsem dělal s režisérem Davidem Drábkem. Tato role je mimořádná jak svým rozsahem tak ambivalencí ve své prezentaci a je i tragikomická, což mě baví.

Většina vašich současných úloh jsou komediální role. Ale diváci si vás určitě pamatují i z vážných kusů, jako byly Petrolejové lampy, kde jste ztvárnil Jana Malinu. Jaká herecká poloha vám vyhovuje víc – komediální nebo vážná?
Já říkám i v běžném životě: ničeho přespříliš. Štěstí člověka spočívá podle mého názoru v harmonii. Když hrajete příliš mnoho vážných rolí, tak zatoužíte po těch komických a naopak. Já jsem teď ve fázi, kdy toužím po těch vážnějších, charakternějších úlohách, které snad přijdou v příští sezoně. Ale to nezávisí na mně, já hraji to, co mi režiséři přidělí.


Nedávno jste za roli hraběte Almavivy ve Figarově svatbě získal cenu pro nejlepšího herce Grand Festivalu smíchu v Pardubicích. Překvapilo vás vřelé přijetí pardubického publika, které je trochu konzervativnější a vůči inscenacím Klicperova divadla nebývá úplně vstřícné?
Bylo to pro nás nečekané. Grandiózní reakce na Figarovu svatbu mě opravdu překvapila. Nevěděli jsme, jak to dopadne, protože David Drábek má svůj způsob humoru, který se třeba nám zdá neotřelý a inteligentní, ale někomu to tak připadat nemusí. Pardubické publikum je skutečně trochu konzervativnější, protože v Pardubicích se dělá divadlo trochu jinak než v Hradci Králové a je to znát i na tom smyslu pro humor, ale rozhodně dokáže rozeznat dobré a špatné divadlo.

Klicperovo divadlo patří mezi oblastními divadly k těm, které se nevyhýbají experimentům. Vyhovuje vám takový přístup?
Určitě mi vyhovuje. Na to, že jsme oblastní scéna, tak jsme poměrně odvážní. Nedělají se tu zaručené tituly, které by akcentovaly pouze diváckou návštěvnost. Měli jsme proto na repertoáru i složité kusy, jako byl Grabbeho Don Juan a Faust, Londonův Tulák po hvězdách a dělali se tu třeba i dvě hry Floriana Zellera. Ale co si budeme namlouvat, divadlo hlavně potřebuje naplnit kasu. Pokud se nám podaří udělat za sezonu dvě až tři divácky úspěšné inscenace, tak si pak můžeme dovolit riskovat a pohybovat se na tenčím ledě.


V Klicperově divadle jste jako herec zažil obě slavné éry, nejprve Morávkovu a nyní éru Davida Drábka. Lze tyto dvě období nějak srovnat?
Všechno jde samozřejmě srovnat. Podobné je to v tom, že pro oba je typické vizionářství. Vladimír byl asi dravější, přistoupil k divadlu autoritativně a výrazně ho zde proměnil. David je zase citlivější a lidovější. Vladimír Morávek je komplikovanější osobnost, nebylo jednoduché s ním pracovat. David Drábek tyto problematické rysy nemá, což se samozřejmě odráží i na spolupráci s ním. Myslím si, že je dobře, když divadlo vede nějaká osobnost, která ho přetváří k obrazu svému.

Herci z oblastních divadel si občas stěžují, že často hrají klasiku, ale nedostanou se k moderním textům. Nemáte to v Hradci Králové naopak?
Musím říct, že mi klasika nechybí. Ostatně několik let jsme tu měli cyklus Bůh ochraňuj Williama Shakespeara. Ideou tohoto projektu bylo uvést postupně na jevišti všechny Shakespearovy hry. Takže já proti klasice nic nemám, ale zase po ní nijak vyloženě netoužím. Ono vždycky záleží hlavně na tom s kým a jak konkrétní inscenaci děláte.


A máte tedy nějakého vysněného autora nebo hru?
Nemám, protože jednotlivé dramatiky až tak dobře neznám. Většina herců chce ale hrát charakter, který má nějaký vývoj. Dnes se hodně inscenací dělá střihem, ale třeba i mnoho mých kolegů má rádo postavy, které mají ten klasický dramatický oblouk – během hry projdou jistým vývojem. Charakterové procesy jsou v současnosti často hodně zjednodušovány, jsou zkratkovité a to jde někdy obtížně zahrát. K souznění s postavou dochází, když s ní během představení něco prožijete. To můžeme vidět třeba u postav v hrách O´Neilla nebo Williamse a samozřejmě ruských klasiků. Divák se pak má s kým ztotožnit.

Vy jste měl v Klicperově divadle možnost pracovat s velkým množstvím režisérů. Je mezi nimi někdo, kdo vám způsobem práce vyhovoval více než ostatní?
Každý mi vyhovoval v něčem jiném. Velice dobře se mi pracovalo s Petrem Štindlem. Jeho způsob práce je jiný, Petr je spíše plachý a introspektivní, není režisérsky okázalý. Dobře se mi ale pracovalo také s Arnoštem Goldflamem, jehož humor jsem si oblíbil. Velmi fundovaným a zkušeným režisérem pro mě byl Ivan Rajmont. A samozřejmě se mi dělá dobře i s Davidem Drábkem, se kterým si vzájemně důvěřujeme a rozumíme.

V Hradci Králové jste již přes dvacet let. Nepomýšlel jste někdy na změnu angažmá? Objevily se nějaké nabídky?
Jistě, často přemýšlím o změně. To ale není nic proti divadlu nebo souboru, to je jen můj problém. Na druhé straně je třeba si přiznat, že žádná konkrétní nabídka nikdy nepřišla, takže jsem neměl nad čím uvažovat. A partyzánsky odcházet do neznáma, to mi nepřipadalo jako nejšťastnější způsob... Na to nemám povahu.


Jako divadelní herec máte už celkem renomé, v televizi jste se ale zatím přiliš často neobjevoval.
A přesto jsem v epizodních rolích prošel mnoha seriály (smích). Nikdy to však nebyly postavy, které by se v seriálu vyskytovaly pravidelně. Já bych ovšem takové role ani nemohl hrát. Časově bych nebyl schopen zvládnout více než šest natáčecích dnů v měsíci, v divadle mám totiž měsíčně třeba i dvacet představení a ještě obvykle zkouším novou inscenaci. Natáčení je samozřejmě finančně lákavé, ale těch umělecky zajímavých nabídek v televizní branži moc není.

Co byste dělal, kdybyste nebyl hercem?
Já jsem z divadelní rodiny, takže jsem před sebou viděl vždycky jen tuhle cestu... Často mě tato otázka napadla, ale sám nevím, co bych dnes dělal, kdybych nebyl u divadla. Asi nic.

Jak si užíváte červnový festival Divadlo evropských regionů?
Dřív jsem festival prožíval velmi emotivně, ale to už mám za sebou. Zvlášť po téhle sezoně toužím po odpočinku, chci být hlavně s rodinou. Proto se velmi těším na divadelní prázdniny.


A jaké máte na prázdniny plány?
Na konci srpna mám kupodivu nějaké natáčení s režisérem Robertem Sedláčkem. Po návštěvě představení Podivuhodné odpoledne dr. Zvonka Burkeho mi obratem nabídl roli Josefa Smrkovského v cyklu České století v dílu z roku 1968. Je to dělané jako tzv. dokudrama a scénář je napsán šikovně, poutavě. Před tím se jako každým rokem chystám do Řecka, na což se velmi těším, protože se obávám, že letos se u nás nějakého velkého letního žáru nedočkáme. A léto bez horka je na prd. (smích)

Další rozhovory

Albeeho mysl je myslí šachového génia
(rozhovor s: Ondřej Zajíc, 21.3.2024)
Nejlepším oceněním je spokojený divák
(rozhovor s: Radka Coufalová, 28.2.2024)
Divadlo je tvůrčí práce, které si moc považuji
(rozhovor s: Viktor Kuzník, 5.12.2023)
Přes třicet let s Betlémem
(rozhovor s: Vladimír Morávek, 4.12.2023)
Nemám žádnou vysněnou roli, nechávám se ráda překvapit
(rozhovor s: Lenka Schreiberová, 1.11.2023)
Německá herečka roku, svět jako donut nebo Sex Pavla Kohouta
(rozhovor s: Jitka Jílková a Petr Štědroň, 28.10.2023)
Divadlo mám velice rád, je to magický prostor
(rozhovor s: Zdeněk Rohlíček, 27.10.2023)