Rozhovor

Konec legrace. Německojazyčný festival přiváží Richarda III., Odyseu, Desatero nebo Nekonečný žert.
[vydáno: 13.11.2018, Veronika Boušová]
Podle jakých kriterií jste vybírali a sestavovali program 23. ročníku?
Stejně jako vždy jsme se snažili najít inscenace, které by nějak něčím překvapily. To je hlavní kritérium a třeba hned zahajovací inscenace Desatero přikázání tohle kritérium dobře splňuje. Překvapením je už výběr divadla. Ještě nikdy jsme na festivalu neměli vídeňský Volkstheater a teď se nám to povedlo. Musím říct, že jsme kolegům z Vídně velmi vděčni, protože den předtím hostují někde jinde a den po našem termínu také. Nakonec jsme je uprosili a jsou ochotni, zvládnout vše během 24 hodin. Myslím si, že to vypětí bude určitě stát za to, protože v tomto případě velmi dobře zafungovala spolupráce dramaturga Rolanda Koberga s naším oblíbeným režisérem Stephanem Kimmigem. Mimochodem, od Kimmiga jsme v Praze uvedli v minulosti už dvě inscenace, Hedu Gablerovou a Víru, naději, lásku.

Desatero přikázání
Desatero přikázání


Německá kritika připojila k vídeňské inscenaci Desatero přikázání ještě jedno: „Půjdeš na ni!“ K tomu už musela mít pádný důvod.
Dramatizace televizního seriálu od významného polského filmového režiséra a scénáristy Krzysztofa Kieślowského Dekalog se podle mne ohromně povedla. V deseti příbězích z varšavského sídliště osmdesátých let jde vždycky o to, že i navzdory nejlepší vůli se v životě dějí velké tragédie. Mimochodem, i tahle inscenace nás vedla k výběru letošního motta "Schluss mit lustig", což v překladu znamená „konec legrace“, nebo ještě přesněji „konec srandy“. Kromě toho nese typický rys tvorby Stephana Kimmiga, totiž, že je pojednaná velice civilně. On je režisér, který se nedere do popředí, ale slouží textu a báječně využívá schopností herců.

Co vedlo rakouské tvůrce k tomu, že se chopili polského tématu?
Asi začínáme mít stejné starosti. Divadelního diváka ale ani nenapadne, že hra vychází z příběhů z varšavského sídliště osmdesátých let. Totéž se může odehrávat v současnosti v Berlíně, Budapešti nebo třeba před dvaceti lety ve Varšavě. My ani nemáme srovnání, protože ta televizní série u nás neběžela, jen dva díly pod názvy Krátký film o zabíjení a Krátký film o lásce.

Odysea
Odysea


Dalším překvapením může být Odysea z repertoáru Thalia Theater Hamburg. Epos v podání pouhých dvou herců označilo několik kritiků za divadelní magii.
V inscenaci na motivy Homérova eposu účinkují opravdu jen dva herci. Vymysleli to společně s režisérem Antú Romero Nunesem. Okouzlili tím publikum natolik, že je inscenace stále vyprodaná, a byli pozváni i na prestižní přehlídku německých divadel Theatertreffen do Berlína. Používají vlastní svébytný jazyk, takže není třeba titulkovat. Každý pochopí, o co jde. Režiséra Nunese už jsme na PDFNJ představili loni Hotelem Evropa a nějaký rok nazpět Donem Giovannim.

Odysea se ale liší.
Ano, v tomto případě Nunes geniálně využil talentů těch dvou herců, kteří předvádějí všemožné gagy a triky. Popsat tu inscenaci je ale obtížné právě proto, že se hraje bez jazyka a místy připomíná pantomimu. Jde o setkání Télegona a Télemacha, což jsou Odysseovi synové, kteří se v rámci představení potkávají poprvé v životě a teprve o sobě navzájem zjišťují, že existují a že jsou poloviční bratři. S tímhle tématem se úplně geniálně vyvztekají a potom si vyprávějí o tátovi a jeho údajných hrdinských činech a trochu si je přehrávají. Ironizují celou Odyseu, celý její příběh, a z obrazu na ně shlíží americký herec Kirk Douglas, který hrál Odyssea v padesátých letech v nějakém černobílém filmu.

Takže se obejdeme bez znalosti předlohy?
Přesně tak. Netřeba znát Odyseu nazpaměť, aby člověk pochopil, o co tam jde. Musím říct, že zájem festivalového publika je neuvěřitelný, takže zkoušíme přidat třetí představení. Byla bych ráda, kdyby se to povedlo. Snažíme se vycházet publiku vstříc, i když to pro nás není finančně výhodné.

Richard III.
Richard III.


Ani letos nechybí shakespearovská klasika a asi nejznámější současný německý režisér Thomas Ostermeier.
O Richarda III. v podání Schaubühne Berlin jsme usilovali od premiéry v roce 2015. Až letos se ale urodila vhodná konstelace a nám se povedlo pronajmout na potřebnou dobu Stavovské divadlo, kam se ta inscenace naštěstí vejde. Myslím si, že je dobré, předvést znovu herce Larse Eidingera, který je schopný podávat neuvěřitelné výkony, jak jsme se přesvědčili předloni v Hamletovi. Kromě toho pochází překlad Richarda III. od Marii von Mayenburga, který Shakespeara nepřebásnil, ale převedl do současné němčiny. Při přípravě titulků jsme ani my nevycházeli z nějakého českého kodifikovaného překladu, ale vyrobili pro ty dva večery překlad vlastní. Všechny repliky by měly znít velmi současně a těší nás, že tím vlastně představujeme jazyk významného současného německého autora, což je taková přidaná hodnota téhle inscenace.

Čím je Ostermeierův přístup výjimečný tentokrát? Četla jsem názor, že jde o oslavu zla.
Mně osobně nejvíce baví dramaturgické pojetí. Zdá se mi, že Richard III. je udělaný jako strašlivý charakter, který páchá odporné činy, ale že by je nemohl páchat, kdyby jeho okolí nebylo stejné. Nenazvala bych to oslavou zla, ale spíš rozklíčováním toho, jak zlo vzniká a co umožňuje, aby se stupňovalo. Postava Richarda by nemohla být tak monstrózním ztělesněním zla, kdyby ti ostatní nebyli stejní.

Nekonečný žert
Nekonečný žert


Mimořádný zážitek slibuje i Nekonečný žert. Podle Süddeutsche Zeitung uvidíme „hulící tenisová esa, bývalé gangstery, ptáky, kočky, trapiče koček, fotbalové hvězdy na koksu, bezradné ovce…“
Nekonečný žert trvá necelé čtyři hodiny včetně přestávky, takže je „nekonečný“, ale myslím, že to diváci hravě vydrží, protože tak skvělé herecké výkony v jedné inscenaci hned tak nezažijí. Po herecké stránce jde o opravdu hvězdné obsazení. Vévodí tomu Ursina Lardi, která hraje dvacetiletého nadaného tenistu, sekunduje jí dojemný André Jung v roli postiženého bratra. Největší hvězdou vedle Ursini Lardi, která je známá z mnoha německých filmů, je Devid Striesow. Festivaloví diváci si ho budou pamatovat například v roli Lady Macbeth, s níž se v Praze představil v roce 2006. Od té doby se vypracoval na superhvězdu německého filmu, o čemž se mohli diváci přesvědčit na letošním Filmfestu.

O čem je Nekonečný žert doopravdy?
Děj se nedá dost dobře popsat. Vychází z románu, který má v původní verzi asi 1500 stránek, takže seškrtat ho na divadelní sotva čtyřhodinovou verzi muselo být grandiózní dílo. Jsou to takové výseky z každodenního života, ale vlastně dramaturgicky dost dobře koresponduje s Desaterem přikázání. Dojde vám, že přes veškerou snahu se v životě nelze vyhnout tragédiím. Přestože jsou v Nekonečném žertu drsné momenty, které opravdu berou dech, jsou pojednány neuvěřitelně vtipně. Režisér Thorsten Lensing klade obrovský důraz na herecké umění. Nikdy nepoužívá žádné velké divadelní efekty, maximálně tak jeden. Herci mají možnost předvést úplně všechno, co v nich je. Proto Lensinga milují a on si na ně také umí počkat. Novou inscenaci tvoří vždy tak za dva, tři roky, až když dá ty hvězdy dohromady. S nimi pak objíždí svět, protože stačí jen uvést ta jména a všichni jsou nadšení.

To je velké lákadlo, obecně prostor pro herectví v postmoderním divadle často chybí.
Režijní metoda není vysloveně spektakulární, ale já bych na tuhle inscenaci kladla veliký důraz, takovou konstelaci hvězd se hned tak nepovede uvést. Jde o výjimečný divácký zážitek, herecké divadlo na nejvyšší úrovni.

Five Easy Pieces
Five Easy Pieces


Dokumentární představení Five Easy Pieces bude asi značně odlišné…
Five Easy Pieces je slavný německo-belgicko-švýcarský projekt s dětmi na scéně. Tvůrci s ním sjezdili celý svět. Režisér a autor Milo Rau, od něhož jsme loni v Praze uvedli Soucit s Ursinou Lardi, do něj zapojil děti ve věku mezi osmi a dvanácti lety. Už je to, myslím, třetí skupina, kterou si museli vychovat, protože jim protagonisté odrůstají. Děti vystupují a přehrávají role, které souvisí se životem belgického vraha dětí Marca Dutrouxe. Ten strašlivý, tragický příběh, je v inscenaci zcizený a ozvláštněný tím, že dospělé role hrají děti a že se s nimi debatuje o tom, jak to hrají a proč třeba nepláčou. Člověk se dozví něco o tom, jak vzniká dokumentární divadlo, a zároveň díky videoprojekci něco z moderních dějin Belgie, které jsou s tématem propojené.

Poněkud alternativnější formu bude asi mít i Blackout lucemburského souboru Independent Little Lies (ILL).
V Lucembursku, stejně jako v mnoha jiných zemích, když chce člověk nezávazně konverzovat, mluví o počasí. Autorka Claire Thill chtěla napsat něco na zdánlivě úplně neškodné téma a napsala hru o vedru, které nepřestává. Hru pojednala tak, aby z ní šla hrůza, a to na premiéře v únoru ještě nemohl nikdo tušit, jak aktuální po letošním dlouhém horkém létě bude.

Blackoutem míní výpadek elektřiny?
Výpadek všeho. Ale nejde jen o děj jako takový. Inscenace využívá prvky japonského divadla a stínohru, prvky horrorového filmu, takže je velmi „black“. Nezávislou lucemburskou skupinu ILL jsme na festivalu ještě neměli a dost se na ni těšíme.

Mýcení
Mýcení


V rámci festivalu uvedete inscenaci Divadla Na zábradlí Mýcení. Proč?
Mýcení získalo Cenu Josefa Balvína a je mezi nominovanými v Cenách Divadelních novin. Samozřejmě nás to těší, zvláště našeho dramaturga Petra Štědroně, který je ředitelem Divadla Na zábradlí. Osobně mám poetiku tohoto divadla velmi ráda a mám ráda i dramatiku Thomase Bernharda.

Zmínila bych ještě off program, na kterém spolupracujete s Český rozhlasem, vaším hlavním mediálním partnerem.
Zájemce o literaturu zveme na autorské čtení snad nejvýznamnější současné německé prozaičky Judith Hermannové. Vstřícná, příjemná autorka bude číst z knihy povídek Lettipark, která vyjde v českém překladu Petra Štědroně. Kdo nevládne němčinou, dostane do ruky tištěný překlad. Zároveň je to výborná příležitost, podívat se do studia Českého rozhlasu. A v planetáriu na holešovickém výstavišti pod projekcí hvězdné oblohy uvedeme rozhlasovou hru Shakespearova lebka. Je nasnímaná velmi progresivní technologií pět jedna, kdy zvuky přicházejí ze všech stran. Prezentace se zúčastní všichni herci, kteří hru namluvili, například Petr Čtvrtníček nebo Petra Špalková, a přijede i autor Werner Fritsch. Na off programu se jako ostatně každý rok podílí také Divadlo Letí scénickými skicami ve Vile Štvanice a v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí pořádáme dokonce dvakrát kabaret To téma. Je to, pokud vím, poprvé po roce 1945, co v Praze vznikl česko-německy uváděný večer, kdy se s pozvanými hosty probírají současná témata.

V době festivalu bude mít v Praze na DAMU přednášku režisér Thomas Ostermeier, což je opravdu výjimečná záležitost.
Ano, a velmi nás to potěšilo. Zorganizovala si to DAMU a my jako spolupořadatelé jsme na to pyšní.

Ve spolupráci s Goethe Institutem ale chystáte i neveřejnou akci pro odborníky…
Jde o uzavřenou, neveřejnou platformu, zvanou Theatertreffpunkt Prag, kterou vymysleli kolegové z Goethe Institutu. Do Prahy přijedou vždy jeden divadelník a jeden ředitel Goethe Institutu ze zemí střední a východní Evropy. Spolu s několika českými kolegy, vládnoucími němčinou, navštíví tři festivalová představení a poté se sejdou s tvůrci a vyslechnou i několik přednášek o současném německém divadle. Byli bychom rádi, kdyby se tato akce konala každý rok. Poslouží i českému divadlu a nabízí, jak doufáme, příležitost pro případné koprodukce.

Naopak pro veřejnost chystáte prezentaci německého časopisu o divadle a pikantní na tom je, že obsahem čísla je česká divadelní scéna.
Půjde o prezentaci „českého“ čísla Theater der Zeit, což je druhý nejvýznamnější německý divadelní časopis, který se rozhodl věnovat jedno číslo českému divadlu a učinil tak ve spolupráci s pražským Divadelním ústavem. Veřejný křest tohoto čísla se bude konat 25. listopadu od 20:00 v Goethe Institutu v Praze. Rádi bychom tímto pozvali každého, koho to alespoň trochu zajímá.
.......................................................