Rozhovor

Simulace hoření, voda, led. Extrémní divadelní kostýmy mě fascinují.
vydáno: 26.5.2019, Veronika Boušová
Fénické ženy. Mimozemský kmen fénixů, s nímž se můžete potkat v imerzivní inscenaci CAMPQ, obléká Jitka Pospíšilová, studentka 3. ročníku doktorského oboru alternativní a loutkové tvorby DAMU. V posledních letech se specializuje na extrémní kostýmy se zabudovanými mikroprocesory nebo recyklovatelnými složkami. Teoreticky by Fénické ženy měly ve svých šatech vzplanout. Skutečně zajde koncepce tak daleko?

Pro kmen Fénických žen připravujete pouze kostýmy, nebo i scénografii?
Ač jsem se dříve zabývala hlavně scénografií, nyní se v rámci doktorandského studia věnuji tématu extrémního kostýmu. Z tohoto důvodu jsem v lednu, v podstatě na poslední chvíli, přijala nabídku účastnit se projektu CAMPQ. Říkala jsem si, že si alespoň ověřím nějaké experimenty se světelným kostýmem. Ukázalo se ale, že nejde o kostýmy jako takové. Pro každý z mimozemských národů v CAMPQ se scénografie a kostýmy vytvářejí zvlášť, ale Fénické ženy jsou hodně specifické. Tyto bytosti žijí v nějakém enviromentu a mají hnízdo, ve kterém by měly bydlet. Postupně z toho vyplynulo, že hnízdo by mohlo být třeba i součástí mé kostýmní práce, ale současně musí být tak velké, aby se v něm herečky mohly pohodlně usadit, ačkoliv před deštěm bohužel většinu z nich neuchrání. Takže je vyrábím z proutí, je to náročné a zdlouhavé, ale současně zábavné, jak to roste před očima. Vnitřní vybavení kontejnerů, což jsou žároviště, skleník a krystalická knihovna, má na starosti scénografka Pavla Kamanová.

Co si má divák v kontextu současné scénické výtvarné tvorby představit pod slovem extrémní kostým?
K výběru tohoto tématu mně inspirovala kostýmní výtvarnice Simona Rybáková, která byla kurátorkou kostýmní části Pražského Quadriennale 2011. Představila na něm svou výstavu s názvem Extrémní kostým a Marie Jirásková pojednala expozici výstavy. Pro mě to byla výstava zásadní. Vždycky se mi líbil netradiční kostým nebo netradiční zpracování. Kostým, který prozradí víc než jen sociální status, historické zařazení, atmosféru a nějaký výtvarný vklad. Výtvarný klíč je v tom vždycky, ale fascinuje mě, kam až se za něj dá jít. Absolutně mě nadchl Misha Le Jen, ruský experimentální performer a šílenec, který žije na Volze. Jeho kostým byl o tom, že táhne v pláštěnce či baloňáku nějaký agregát a pak se zapne do té Volhy a stane se z něj fontána. Kostýmy z ledu, kostýmy z neoprenu k opeře Aida, která se hrála ve vodě. Byly to pro mě natolik fascinující věci, že jsem se chtěla tomuto tématu věnovat více. Zkoumat možnosti a sledovat dění kolem této tématiky, která mě stále dokáže fascinovat a bavit. Věřím, že nejsem zdaleka jediná, i když se o tomhle u nás málo mluví. Chtěla bych si vyzkoušet a ověřit například možnosti programovatelných, světelných kostýmů a chytrých materiálů v praxi. Budou se objevovat stále častěji.


Jak se v takových kostýmech hraje hercům? Ověříte si to třeba i při „oblékání“ Fénických žen?
Určitě. S těmito druhy kostýmů bývá všeobecně problém, proto ani nejsou příliš oblíbené. Jsou drahé, musí se v nich začít zkoušet s větším předstihem než je běžné, a jsou komplikovanější. Někdy těžší, a když jde třeba o ten led, tak studí.

Kromě jistého diskomfortu, neomezují tyto typy kostýmů herce v pohybu?
Stává se to. Samozřejmě dbám v první řadě na to, aby v tom herci vůbec chtěli hrát. Kdyby mě prokleli všichni herci na světě, tak budu mít minimálně hodně špatnou karmu. Na druhou stranu kostým, který přináší nějaká omezení, se nějak odráží i v hereckém projevu, což považuji za přínosné. Tím, že herce po vzájemné dohodě „svážu“ – tedy musí to být člověk, který na to má – a on je nějakým způsobem sešněrován, špatně se mu v tom kostýmu chodí, špatně v něm vidí nebo ho studí, se jeho herecký projev změní. Už nehraje, že je svázaný, on skutečně svázaný je. Jeho projevy jsou mnohem více fyzické a toto herectví je mi velice blízké. Kostýmem přímo přivedu na scénu něco, co by herec jinak jen předstíral.

V případě Fénických žen to znamená, že se dojem z hereckého výkonu ještě umocní blízkostí diváka?
Všechno je zatím v běhu, ale co jsem viděla na zkouškách, režijní koncepce nařizuje Fénickým ženám dělat vše velice pomalu. V tom jim může kostým dokonce pomoct. Nějakým způsobem je limitují už ty baterie, které budou na sobě nosit. Jsou poměrně těžké a ne zrovna malé. Podle pohybové choreografie nyní vytipováváme, na kterém místě by je mohly mít schované. Součástí kostýmu budou také krunýře z termoplastu s mikroprocesory, optická vlákna a LED diody, které mění barvu i dynamiku. Ačkoliv termoplast není tak tuhý, jako kdybych použila odlitek z nějakého tvrdšího materiálu, hybnost v takovém kostýmu bude pochopitelně jistým způsobem omezená.

Fénické ženy jsou vlastně národ fénixů, kteří se obrozují tím, že shoří na popel. Napomůže kostým k uskutečnění tohoto technického zázraku přímo před diváky?
Doufám, že to nějakým způsobem dokáže. Kromě mikroprocesoru a světelných efektů by k tomu měl posloužit kapesní kouřostroj, ale víc nebudu prozrazovat. Doufám, že proces přicházející změny se demonstruje skrze světelné efekty a kouř.

Vyzkoušela jste si už za dobu vaší dosavadní praxe tvorbu podobných extrémních kostýmů a práci s nimi?
Do všech představení se vždy snažím propašovat nějaký kostýmní úlet už do dob bakalářského studia, kdy jsem spolupracovala s Braňo Mazúchem na inscenacích v Disku. Co se týče světelných věcí a objektů, s těmi pracuji poměrně dost a při přípravě vlastních autorských věcí se vždy snažím vymyslet něco, co pro mě bude zároveň výzvou.


Kurátor CAMPQ Ivo Kristián Kubák mi prozradil, že ke spolupráci oslovil a chce představit také výtvarníky, kteří spolupracují s nezávislými divadly. V čem na základě vlastní zkušenosti vidíte rozdíl mezi výtvarnou tvorbou pro nezávislé divadlo a kamenné scény?
Co si člověk může a nemůže dovolit záleží hlavně na režisérovi nebo na tom, jaká skupina to připravuje. A pochopitelně na financích. Když se tu bavíme o nezávislém divadle, myslím, že doba režisérského divadla pomalu pomíjí. Někteří scénografové nebo tvůrčí kolektivy jsou schopné organizovat svoje projekty sami. Spíš se třeba naráží na téma, co může a nemůže hořet a kde to smí hořet, protože na to existují různé směrnice. Nejvíce pracuji na nezávislých projektech s různými spřátelenými režiséry nebo tanečníky. Ve chvíli, kdy se s těmi lidmi dobře znám, jako například s Věrkou Ondrašíkovou, kdy si vzájemně dobře rozumíme a důvěřujeme si, si také vycházíme hodně vstříc. Druhá věc je samotné divadlo. Pokud chystám něco pro Venuši ve Švehlovce, je to jiné než třeba pro divadlo PONEC, kde existují jistá omezení a protože je znám, beru na ně zřetel předem. Pro mě je to celé nejvíc o spolupráci.

Dá se říct, že spolupráce výtvarníků a scénografů s režiséry je pro úspěch divadelního počinu klíčová?
Je fajn, když je na přípravu čas. Je fajn, když režiséři přicházejí za výtvarníky už od zrodu daného záměru, od počáteční myšlenky, protože se pak mohou vzájemně inspirovat a zohledňovat své požadavky. Takový typ spolupráce mám velmi ráda. Vzájemné propletení těchto dvou subjektů, ať jde o zapojení scénografa nebo kostýmního výtvarníka, může režisérově představě a celému záměru výrazně pomoci.

Vzpomenete si na svoji nejextrémnější zkušenost nebo zážitek z divadelní tvorby?
Zážitků je víc. Dlouhou dobu jsem třeba spolupracovala na projektech s psychicky nemocnými pacienty Psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích. To byla opravdu hodně náročná práce, ale myslím, že mi do života hodně dala. Skoro každý kostým tam byl svým způsobem extrémní, protože člověk přinese nějaké masky a dává je lidem, kteří mají s mnoha osobními věcmi nějaký problém a může to v nich vyvolat nějakou reakci. V ten moment dostává kostým třeba úplně nový obsah. Z té transcendentní roviny se jeho význam najednou nějak zhmotní a ukáže se v mnohem širším světle a třeba překvapivém významu.

Co vás na divadelním výtvarnictví nejvíce baví?
Tahle zajímavá profese je výborná obzvláště pro netrpělivé lidi, protože po nějaké době člověk vidí výsledek, který přichází poměrně rychle. Druhá přednost je, že se člověk s každým projektem naučí něco nového. Nejen ve výtvarné složce, ale i v komunikaci. Mám to štěstí, že pracuji s lidmi, kteří mi nechávají volbu, takže si velmi často mohu zvolit, co použiji za materiál, s čím chci pracovat.

Poslední dobou rezonuje mezi divadelníky otázka ekologie na divadle.
Velmi důležité téma. V září 2018 jsem se účastnila konference Critical Costume kousek od Londýna, která se koná každé dva roky. Více než polovina příspěvků byla věnována recyklaci slow fashion, recyklaci a nějakému ekologickému nakládání s kostýmy a vůbec s licencemi na kostýmy. V současném bohatém a konzumním světě se neustále nakupují další a další věci, přitom fundusy a sklady divadel jsou přeplněné. Myslím, že by mělo být devizou výtvarníků si takové materiály shánět. Říkalo se, že v Čechách jsme osm let za divadelním Berlínem. Tohle opoždění se sice stále zkracuje, ale třeba otázka ekologie v případě divadelní tvorby je u nás stále v plenkách a měla by se podpořit.

z projektu Stayin' tramp (foto: Jan Hromádko)
z projektu Stayin' tramp (foto: Jan Hromádko)


Zabýváte se výrobou ekologických kostýmů?
Používala jsem například proutí a podobné recyklovatelné věci, a také jsem je po použití zrecyklovala. Ale co se týče laminace, to je neuvěřitelná chemie. Myslím, že aby se recyklace a ekologický přístup daly nějak promyslet, musí se lidé nejdříve zastavit a zamyslet se nad tím, co opravdu chtějí a potřebují. Člověk ve spěchu často sklouzává k snadnějšímu řešení. Z vlastní zkušenosti vím, že je snazší věci nakoupit. Hned dostanu, co potřebuji, a nemusím se na nikoho ohlížet. Namísto toho bych ale měla mít čas zjistit, co mám k dispozici, a pak svoje projekty přizpůsobovat tomu, co najdu. Jako výtvarníci bychom měli být natolik kreativní, abychom dokázali, že něco není modré proto, že je to zelené. Prostě změnit svůj koncept. Na DAMU děláme v rámci studentské sekce s mojí školitelkou Andreou Královou módní přehlídku kostýmů ze zrecyklovaných a recyklovatelných materiálů, kterou chceme upozornit na to, že lze udělat super moderní a zábavný ekologický kostým.

CAMPQ je jeden z několika projektů Pražského Quadriennale, na němž se podílíte. Představíte nám ty ostatní?
V rámci doktorandského studia a současně i vlastní výuky na DAMU jsem spoluautorkou dalších třech konceptů. Jeden z nich nese název Praha není Česko a prezentují se jím studenti JAMU, vítězové studentské sekce PQ. Ve spolupráci s Vojtou Horákem, Františkem Antonínem Skálou, Klárou Syrůčkovou a studenty prvního ročníku scénografie KALD připravuji akci Houbaři a trampové. Spočívá v tom, že vyrazíme s patnácti lidmi na výlet do Brd, kde zažijí “boj” mezi houbaři a trampy. Ve školní budově DAMU jsem spolupracovala na přestavbě zahrádky ve 3. patře a doufáme, že se časem stane trvale udržitelnou. Jde o projekt obydlení toho prostoru a jiného přístupu ke scénografii. Nechtěli jsme něco stvořit jen na PQ, chceme, aby projekt měl cenu i po jeho konci. V rámci doktorandského studia funguji také jako pedagog intermediální tvorby na Institutu médií na ČVUT a na DAMU budeme mít jako součást PQ výstavu Ultimate Antitool. Jednotlivé použité prvky instalace jsou zrecyklovány ze sběrných dvorů, tak se to studenti pokusil sestavit a naprogramovat a vytvořit kinetickou a světelnou asambláž. Vernisáž bude 10. 6. v pondělí a po další tři dny bude výstava otevřena pro veřejnost.
.

Další rozhovory

Albeeho mysl je myslí šachového génia
(rozhovor s: Ondřej Zajíc, 21.3.2024)
Nejlepším oceněním je spokojený divák
(rozhovor s: Radka Coufalová, 28.2.2024)
Divadlo je tvůrčí práce, které si moc považuji
(rozhovor s: Viktor Kuzník, 5.12.2023)
Přes třicet let s Betlémem
(rozhovor s: Vladimír Morávek, 4.12.2023)
Nemám žádnou vysněnou roli, nechávám se ráda překvapit
(rozhovor s: Lenka Schreiberová, 1.11.2023)
Německá herečka roku, svět jako donut nebo Sex Pavla Kohouta
(rozhovor s: Jitka Jílková a Petr Štědroň, 28.10.2023)
Divadlo mám velice rád, je to magický prostor
(rozhovor s: Zdeněk Rohlíček, 27.10.2023)