Rozhovor

Doufáme, že je to nekorektní kabaret...
vydáno: 31.10.2011, Šárka Schmarczová
foto: foto: archiv Švandova divadla
Švandovo divadlo v říjnu uvedlo inscenaci nazvanou Smíchoff/on, projekt ke 130 letům Švandova divadla. Pod scénářem jsou podepsáni Dodo Gombár a Lucie Kolouchová, kmenová dramaturgyně Švandova divadla. Právě ona nám přiblížila genezi tohoto zvláštního projektu.


Lucie, co mi jako dramaturgyně projektu Smíchoff/on řeknete, když vás poprosím o tři věty, kterými byste ten projekt představila?
Smíchoff/on je projekt ke 130 letům Švandova divadla. Je to kabaret. Doufáme, že je to nekorektní kabaret.

Jste zároveň i spoluautorka, to představení jste psali s Dodo Gombárem. Zajímalo by mě, jak jste tu práci měli rozdělenou?
Původně jsme měli psát dohromady, ale ve výsledku to dopadlo tak, že já jsem psala prozaické texty a Dodo všechny texty písní. Vlastně jsme psali úplně odděleně.

Kabaret vypráví o historii divadla, kde jste čerpala informace?
To je složité... Kdyby to bylo normální divadlo, tak by tady byl archív. Hrajeme i o tom, že to úplně normální divadlo není. V historii divadla jsou záseky a černé díry, přes které se překodrcáváme a začínáme znova, a bohužel v každé té černé díře se ztratila i část archívu. Například archív po rodině Švandových v podstatě neexistuje, až na pár věcí, které jsou v Národním muzeu. Obcházeli jsme různé archívy včetně Divadelní ústavu , ale všude je toho málo. Kdybychom byli v Národním divadle, tak bychom dostali desítky škatulí, tady byla jen jedna zásadnější - pozůstalost Karla Palouše a pár různých výstřižků. Z toho vyšlo i to, že jsou ta padesátá léta nejkošatější. Není to však jen proto, že jsme měli nejvíc materiálu, ale protože historicky je to asi nejzajímavější období.

Mně přišly pasáže o době totality hodně silné. Bylo těžké najít informace a svědectví právě z tohoto období?
Moc lehké to nebylo. Sice se pamětníci mimo záznam vyjadřovali velmi svobodně, ale když jsme řekli, že by se to někde použilo, tak nikdo nechtěl říct nic. Četli jsme tedy životopisy herců. Například v knize o Miroslavu Macháčkovi, kterou vydala jeho dcera, jsme narazili na příběh s Josefem Vinklářem. Na přání otce Daniela Hrbka, který je historik , tam byl dodán příběh Karla Čapka s Olgou Scheinpflugovou, jako důležitá historka. Slepovalo se to a vše skládalo po jednotlivých příbězích...

Jak dlouho jste psala scénář?
Asi čtvrt roku. Dva měsíce trvalo shromažďování materiálů a napsání hrubého náčrtu a měsíc dodělávání. Na výběru materiálů už jsme spolupracovaly s Natálií Deákovou. Společně jsme se bavily, co je, nejen pro Švanďák, ale pro divadlo vůbec signifikantní. Dohadovaly jsme věci, které by tam měly být, protože jsou pro herce typické, ať je to v devatenáctém století nebo dnes.

Smíchoff/on režírovala Natálie Deáková, byla to vaše první spolupráce?
Na regulérní inscenaci ano. Předloni jsem jí dramaturgovala scénické čtení pro divadlo Letí. Tehdy jsme si padly do oka a spolupráce – snad – funguje.

Bylo od začátku dané, že má jít o kabaret?
Jasné to bylo až od chvíle, kdy jsme se nad tím začali scházet s Natálií Deákovou, to bylo ještě jasnější, protože to je žánr, který ji zajímá a chtěla si ho vyzkoušet na velkém jevišti. Od začátku jsme tušili, že by to měl být hudební žánr. I když jsme asi nejmíň hudební divadlo v Praze, kupříkladu Divadlo v Dlouhé nebo i Městská divadla pražská - tam všichni herci na něco hrají, tančí. U nás nikdo na nic nehraje, nikdo nezpívá, nikdo netančí, tak jsme se vrhli do kabaretu.

V souvislosti s tím, co říkáte mě překvapilo, že Petra Hřebíčková, která zpívá hlavní roli v Horáčkově lyrikálu Kudykam nedostala sólový part.
Ano, to je trochu paradox, že naše nejlepší zpěvačka nemá sólo. Ona tam původně měla písničku, která se nakonec škrtla kvůli délce představení, ale diváci Petru Hřebíčkovou ve Švandově divadle ještě uslyší. Od příští sezony budeme dávat projekt Michala Horáčka, v němž bude účinkovat.

Jak moc se text měnil během zkoušení?
Velmi. Mysleli jsme, že budeme ubírat, ale nakonec se spíš přidávalo. Přepisovaly se scény, škrtalo se. Kabaretiérovy výstupy jsou vlastně vesměs improvizované na témata, které jsme nadhodili. Od první čtené zkoušky, jestli zůstaly tři nezměněné scény, tak to je hodně. I když jsme nakonec vlastně na tolika stranách jako na začátku čtení, je ten text dnes úplně jiný. Díky našim hercům za spolupráci – hlavně Tomášovi Pavelkovi a Apoleně Veldové, před nasazením a energií obzvlášť těchto dvou klobouk dolů.

Celý příběh je o Švandově divadle, ale také o herecké profesi. Když jste ho psala, myslela jste na konkrétní herce v souboru?
Psala jsem to na konkrétní herce, první verze byla taková, že by se v tom všichni dost poznali. Ta má poslední verze, co byla na první čtené, byla už taková zobecněná. Byla víc o pocitech, než o nich osobně, ale i tak se tam poznávali a dokonce některé věci, které jsme škrtly, aby se neurazili, tam sami chtěli vrátit, protože jim seděly.

Některé historické postavy jsou přímo zmíněny, jiné jen křestními jmény a někdy jsou to jen bezejmenné herecké typy. Můžete mi vysvětlit, proč je to tak?
Většina je bezejmenných, respektive každý má své jméno, kterým se oslovuje, ale když se řekne třeba Zdeněk, tak to může být Zdeněk Dítě, ale i dvacet jiných Zdeňků. Původně jsme měli ideu, že by se oslovovali jmény současných představitelů , ale to by byl zmatek nad zmatek. Jména z historie se objevují ve chvíli, kdy je ten výstup o historické postavě, takže se nám Milovník na chvíli vtělí do Miroslava Macháčka, nebo Komik do Karla Čapka, ale není to Karel Čapek celou dobu.

Tomáš Pavelka v jednom z úvodů použije vtip, který byl údajně zatím pokaždé jiný, vymýšlí si je sám, nebo je má v textu? A kolik jich vlastně je?
Vymýšlí si je sám, každý jiný není. Tomáš má asi pět vtipů, kterými si je jistý, a ty bude obměňovat. Jsou to takové obecně divadelní vtipy, které se o Švanďáku nebo jiných divadlech vypráví poměrně dlouho. Víte třeba, proč ve Star Treku nejsou herci ŠD? Protože s nimi budoucnost vůbec nepočítá...

Slovo, které nutně musí každému divákovi Smíchoff/onu znít v uších je kontinuita, o níž se zpívá v závěru. Chápu to tak, že jste ji hledali v historii, ale vyzní to, jakoby jste ji nenašli. Tak je tu nebo není?
To je otázka, kterou si klademe a nevím, jestli jsme teď schopni si na ni odpovědět. Myslím, že ta kontinuita tu je, že ten barák nějakého génia loci má, ale je to strašně těžké. Ten dům je svým způsobem opravdu prokletý, na což jsme naráželi při studiu dějin, při zkoušení, při všem. Herecká kontinuita nebo duch divadla tu je, ale ty přeryvy jsou tak velké, že se to místy ztrácí a pak se zdá, že je to jeden velký zmatek. Pořád ale máme pocit, že linie kvalitního měšťanského divadla tady trvá od těch Švandů přes éru Realistů až po nás.

V závěru je zmíněno, že je vypsán konkurs na ředitele. Je to tak, že nějakou kontinuitu teď cítíte a chcete, aby byla?
Samozřejmě, Daniel Hrbek je tady deset let, stejně jako část souboru. A teprve teď, po Labyrintu, který byl hodně rozpačitý, a po dlouhé rekonstrukci máme pocit, že se lidi naučili na Smíchov chodit. Kontinuita je tu i v návratu k původnímu názvu na přání rodiny Švandových. Umělecký šéf Dodo Gombár má vypracovanou koncepci na čtyři sezóny a teď jsme vlastně v polovině něčeho. Toužíme mít alespoň ty dva roky a dokončit, co jsme začali. Ten úryvek z novinového článku v závěru si prosadil sám Daniel Hrbek, jako takovou hořkou pointu večera. Vlastně nevíme, zda se neřítíme do další černé díry, ale doufáme, že ne.

Další rozhovory

Instinkt je nejen o problémech rodinných a intimních
(rozhovor s: Gabriela Pyšná, Petr Štindl, 4.9.2021)
Cabaret jsem měl na listu přání
(rozhovor s: Adam Skala, 30.8.2021)
Motivů k odchodu z Violy bylo víc
(rozhovor s: Robert Tamchyna, 5.8.2021)
Ungelt mi pomohl v hereckém sebevědomí
(rozhovor s: Lucie Štěpánková, 27.7.2021)
Uvědomil jsem si, že má život i další hodnoty
(rozhovor s: Pavel Kikinčuk, 28.6.2021)
Přežili jsme díky věrným divákům
(rozhovor s: Michal Hrubý, 31.5.2021)