Rozhovor
Ungelt mi pomohl v hereckém sebevědomí
vydáno: 27.7.2021, Jiří Landa
foto: Jan Malíř (profilové foto)
foto: Jan Malíř (profilové foto)
Prošla si angažmá ve Východočeském divadle Pardubice a Divadle na Vinohradech. Nyní je Lucie Štěpánková na volné noze a úzce spolupracuje zejména s komorními scénami, což jak sama říká „prostě tak vyšlo“. Pravidelně hostuje v Divadle Ungelt, kde bude mít po ročním „kovidovém zkoušení“ premiéru inscenace hry Marshy Norman Dobrou noc, mami.
Jak jste po sáhodlouhém zkoušení prožívala první tři předpremiéry na Letní scéně Ungeltu?
Potěšilo mě, jak diváci na první představení dobře reagovali a že dokonce vzali i humor v ní obsažený přesně tak, jak jsme si přáli. I když sice nejde o komedii, jsou ve hře velice vtipné momenty, což jsem zjistila hned po prvním přečtení. Bavilo mě, že to není jen deprese. Nejde totiž pouze o střet matky, která nechápe rozhodnutí své dcery vzít si život, a dcery, co pro změnu neví, proč by měla na světě zůstat… V textu se nachází spousta dalších témat. Jinak máte pravdu, zkoušení se nám nečekaně protáhlo. První čtenou jsme měli na začátku loňského září, ale asi tak deset zkoušet před premiérou přišel podzimní lockdown, čímž se všechno zastavilo. Inscenaci jsme tedy zakonzervovali a potkali se zase až v lednu, kdy jsme zkoušeli další tři týdny. Po těch dvou měsících nečekaného volna mě začaly napadat další souvislosti s postavou Jessie. Potom jsme inscenaci opět zakonzervovali a dozkoušeli ji na přelomu června a července. Oficiální premiéru budeme mít 3. září. V té době už budu moci opravdu říci, že jsem na této inscenaci pracovala přesně rok.
Chápete vaši postavu, která se rozhodne spáchat sebevraždu?
Snažím se. Nikdy jsem se do takové situace nedostala, takže můžu leda tak domýšlet, co by asi Jessie mohla cítit. Od režiséra Víta Vencla jsme s Táňou Medveckou měly základní zadání, a to vybudovat večer, kdy se tyto dvě ženy setkají s něčím nepředstavitelným a neumějí s touto situací zacházet. Jessie jsem hned od začátku vnímala jako člověka toužícího po bezbřehé svobodě. Zároveň jsem nechtěla, aby šlo jen o ženu v depresi. Brala jsem ji jako ženu, která po zralé úvaze dospěla k rozhodnutí, že jí tento svět už nic nepřináší. Naše inscenace bude myslím stále na cestě, což si přál i režisér. Nechtěl hotový tvar, ale abychom vždy pracovaly především s momentální situací. Jsem ráda, že jsem toto zkoušení podstoupila právě s Táňou Medveckou, která je úžasná bytost, jak herecky, tak lidsky.
Co pro vás bylo během zkoušení hodně náročné?
Jsem poměrně sentimentální člověk, který se dojímá vším možným. Bylo proto těžké se přehoupnout přes kopec, kdy má Jessie rozhodování, zda ukončit život nebo ne, za sebou. Zbývá jí už jen ten jeden jediný večer s matkou, přičemž si nemůže dovolit začít se dojímat, protože pak by své rozhodnutí mohla zvrátit a udělat krok zpátky. Přiznám se, že jsem zpočátku na zkouškách brečela, potřebovala jsem si vše prožít. V jednu dobu jsem Jessie hrála také přes strach. Pak ale pro mě bylo důležité se právě toho strachu zbavit, hodit ho za sebe a působit smířeně, vyrovnaně.
V Divadle Ungelt jste nastudovala již čtvrtou inscenaci. Vzpomenete si, kdy jste Ungelt poprvé zaregistrovala?
To úplně ne, ale ještě než jsem šla na konzervatoř, měla jsem deník, kam jsem si s dětskou naivitou psala, jak na mě různá divadla působí a kde bych jednou chtěla hrát. Už tehdy byl pro mě Ungelt určitá meta, takže jsem u něj měla v deníku nakreslené srdíčko. Opravdu! Když mi pak Milan Hein nabídl roli v inscenaci Vzpomínky zůstanou po boku Zlaty Adamovské a Petra Štěpánka, nevěřila jsem tomu. Milan se ke mně od začátku choval jako bych byla jednou z nich, což mi hodně pomohlo v hereckém sebevědomí. Vzal mě za svou a věřil mi. A představte si, že si teď najednou vybavuji i první představení, které jsem v Ungeltu viděla. Šlo o komedii Sylvie s Oldřichem Víznerem a Vendulkou Křížovou v hlavních rolích.
Není pro vás stresující blízkost diváka?
Popravdě jsem si na to musela zvykat. Nejintenzivněji jsem tuto blízkost vnímala během repríz inscenace Smrt a dívka. Když jsem držela v ruce zbraň, pokaždé jsem mívala trochu divný pocit, přestože byla zajištěná a nic se nemohlo stát. Ze zbraní mám velký respekt, je to zrádná věc.
V čem byla pro vás inscenace Smrt a dívka výjimečná?
Šlo o moji první roli po mateřské. A také to byla doba, kdy jsem se rozhodla odejít z Divadla na Vinohradech, protože mi nevyhovovalo jeho směřování. Najednou jsem musela čas, který jsem byla vždycky zvyklá věnovat v maximální míře zkoušení, rozdělit mezi rodinu a divadlo. Na roli jsem se proto připravovala trochu za běhu. Za druhé bylo těžké se popasovat se ženou, která si zažila to, co si zažila, přičemž se najednou potká s násilníkem, co jí kdysi tak hodně ubližoval. Zpočátku jsem chodila domů ze zkoušek úplně rozklepaná, takže jsem si dala za úkol dívat se na svou postavu trochu s nadhledem a uvěřit tomu, že se podněty, které si během zkoušení nasbírám, při samotném hraní neztratí. Na Smrt a dívku ale moc ráda vzpomínám, protože setkání s Petrem Stachem, Tomášem Dastlíkem i s režisérem Jiřím Svobodou bylo výjimečné.
Jiří Svoboda pracuje na divadle sporadicky. Popsala byste jeho styl zkoušení?
Zkoušení bylo velmi inspirativní, ne příliš konkrétní. Říkal nám, jaké bychom měli mít pocity a jakou by chtěl v dané situaci v inscenaci vytvořit atmosféru. Způsob ztvárnění však nechával na nás. Líbila se mi svoboda tvorby, i když nás samozřejmě držel v určitých mantinelech a případně nás nasměroval na jinou cestu. Když se povede vytvořit ta správná situace, začnou se dít věci, připadám si jako při windsurfingu a nechám se jimi jen unášet. Takto jsem také přistupovala k vyhroceným scénám, které hra předepisuje. Pak už totiž nemusíte nic uměle vytvářet a zároveň se zbavíte pocitu, že klamete sebe i diváka.
Tuším, že reakce lidí v publiku byly jiné, než během romantické komedie Vzpomínky zůstanou…
Máte pravdu. Diváci z toho byly většinou zpočátku myslím v šoku, ale na konci nám dávali najevo, jak velký zážitek jim představení přineslo. Inscenace bohužel nebyla až tolik navštěvovaná. Možná diváky odrazoval samotný název, který v sobě nesl slovo smrt, s čímž se ne každý chce konfrontovat. Hezké reakce jsme měli ale na zájezdech. Vzpomínám si na první zájezd do Hradce Králové. Vůbec jsem tehdy netušila, jak bude tak komorní věc na velkém jevišti fungovat. Nakonec však představení vyšlo krásně, takže jsem se později nebála jet ani do velkého ostravského kulturáku. (směje se)
Pustila jste si před zahájením zkoušek slavný film Romana Polanského?
Až během zkoušení, kdy jsem měla postavu pevně uchopenou. Říkala jsem si, že by mě film třeba mohl ještě něčím inspirovat. Ale ačkoli Sigourney Weaver byla skvělá, měla jsem na Paulinu přece jen jiný pohled. Možná i proto mě film až tolik neohromil. Byla jsem už totiž v tématu asi moc zakousnutá, ale trochu odlišným způsobem, než filmoví tvůrci.
Jakou roli u vás hrála inscenace Život podle Jonesových, která se poetice Ungeltu podle mého názoru vymykala?
Když jsem si hru přečetla poprvé, vůbec jsem jí nerozuměla. Přiznávám, opravdu jsem netušila, o čem je. (směje se) Až po setkání s Markem Němcem, který umí s herci velice dobře pracovat, jsme postupně začali text odkrývat a nakonec jsme myslím vytvořili celkem sdělnou inscenaci. Samozřejmě šlo o zvláštní typ hry, pro někoho byla možná až moc nezřetelná, pro mě ale smysl měla. Ať už právě kvůli setkání s Markem Němcem, Mirkem Táborským, Vandou Hybnerovou nebo Láďou Hamplem. Spřátelila jsem se během zkoušení s fajn lidmi.
Zajímalo by mě, jaké nejčastější otázky padaly směrem k režisérovi při první čtené?
Například bylo velmi zajímavé, že v textu není popsané, jestli moje postava s postavou Mirka Táborského něco měla nebo ne. Po jednom obrazu totiž tyto dvě figury zůstanou samy, a potom se začnou chovat trochu jinak. Takže jsme řešili, zda se pomilovali, nebo se ti dva lidé sblížili nějakým jiným způsobem. O tom se vedla velká debata. Ještě dlouho poté jsme tuhle otázku nechali otevřenou, až jsme se nakonec přiklonili k variantě, že mezi nimi muselo dojít i k nějakému intimnímu fyzickému kontaktu, když to s nimi tak zamávalo.
Jaký je Marek Němec režisér?
Skvěle dokáže věci pojmenovat a vysvětlit. Navíc vychází z herce a jeho dispozic. U Marka jsem navíc měla pocit, že nikdy nic neudělám špatně. Ať jsem navrhla cokoli, ocenil to, a buď nápad rozvedl dál, nebo mě navedl na trochu jinou cestu. Vždy však šlo o spolupráci. Po celou dobu zkoušení jsem měla pocit, že v tom jsme opravdu spolu. Hezký pocit.
Bylo vaším úmyslem přesedlat na komornější scény?
Ne, to tak vyšlo úplnou náhodou. Jsem ale spokojená. Díky tomu, že za normálních dob Divadlo Ungelt, Divadlo v Řeznické, kde hraju spolu s Mirkem Táborským a jeho ženou Kateřinou v inscenaci Relativita, a teď i Komorní divadlo Kalich jezdí na divadelní zájezdy po republice, přicházím často do kontaktu i s většími scénami.
Ve zmiňovaném Komorním divadle Kalich jste s Ladislavem Hamplem během lockdownu nastudovala další inscenaci, a to komedii Dokonalá fraška…
K tomuto našemu divadelnímu setkání došlo právě díky Jonesovým, kde jsme se skamarádili. Ve dvou lidech hrajeme víc rolí. Řeknu vám, nikdy jsem během zkoušení tak zběsilou jízdu nezažila. (směje se) V samotném představení máme 88 převleků. Každý z nás představuje pět postav, leckdy se také za dveřmi hádám a peru sama se sebou, a pak jako třetí postava vyběhnu na jeviště. Fakt schizofrenie. Ale je úžasné si něco takového zažít.
Jak se vám text s tolika postavami učil?
Každou roli jsem měla označenou jinou barvou, jinak bych se v tom ztratila. Režisér Zdeněk Dušek od nás naštěstí nechtěl hned všechno najednou. Chápal, jak je to těžké. Nejdřív jsme tedy inscenaci postavili technicky, tedy odkud a kam chceme dojít. Pak jsme začali řešit rozdělení postav, aby každá z nich měla svůj specifický charakter a rys. Vše je ale především o tréninku. A přiznávám, pro jistotu máme v zákulisí na stěnách taháky. Především nám však pomáhají tři skvělé garderobky, bez kterých bychom to nezvládli. Kdyby tohle představení někdo viděl i z té druhé strany, určitě by se taky pobavil.
.
Jak jste po sáhodlouhém zkoušení prožívala první tři předpremiéry na Letní scéně Ungeltu?
Potěšilo mě, jak diváci na první představení dobře reagovali a že dokonce vzali i humor v ní obsažený přesně tak, jak jsme si přáli. I když sice nejde o komedii, jsou ve hře velice vtipné momenty, což jsem zjistila hned po prvním přečtení. Bavilo mě, že to není jen deprese. Nejde totiž pouze o střet matky, která nechápe rozhodnutí své dcery vzít si život, a dcery, co pro změnu neví, proč by měla na světě zůstat… V textu se nachází spousta dalších témat. Jinak máte pravdu, zkoušení se nám nečekaně protáhlo. První čtenou jsme měli na začátku loňského září, ale asi tak deset zkoušet před premiérou přišel podzimní lockdown, čímž se všechno zastavilo. Inscenaci jsme tedy zakonzervovali a potkali se zase až v lednu, kdy jsme zkoušeli další tři týdny. Po těch dvou měsících nečekaného volna mě začaly napadat další souvislosti s postavou Jessie. Potom jsme inscenaci opět zakonzervovali a dozkoušeli ji na přelomu června a července. Oficiální premiéru budeme mít 3. září. V té době už budu moci opravdu říci, že jsem na této inscenaci pracovala přesně rok.
Chápete vaši postavu, která se rozhodne spáchat sebevraždu?
Snažím se. Nikdy jsem se do takové situace nedostala, takže můžu leda tak domýšlet, co by asi Jessie mohla cítit. Od režiséra Víta Vencla jsme s Táňou Medveckou měly základní zadání, a to vybudovat večer, kdy se tyto dvě ženy setkají s něčím nepředstavitelným a neumějí s touto situací zacházet. Jessie jsem hned od začátku vnímala jako člověka toužícího po bezbřehé svobodě. Zároveň jsem nechtěla, aby šlo jen o ženu v depresi. Brala jsem ji jako ženu, která po zralé úvaze dospěla k rozhodnutí, že jí tento svět už nic nepřináší. Naše inscenace bude myslím stále na cestě, což si přál i režisér. Nechtěl hotový tvar, ale abychom vždy pracovaly především s momentální situací. Jsem ráda, že jsem toto zkoušení podstoupila právě s Táňou Medveckou, která je úžasná bytost, jak herecky, tak lidsky.
Divadlo Ungelt - Dobrou noc, mami (foto: Jan Malíř)
Co pro vás bylo během zkoušení hodně náročné?
Jsem poměrně sentimentální člověk, který se dojímá vším možným. Bylo proto těžké se přehoupnout přes kopec, kdy má Jessie rozhodování, zda ukončit život nebo ne, za sebou. Zbývá jí už jen ten jeden jediný večer s matkou, přičemž si nemůže dovolit začít se dojímat, protože pak by své rozhodnutí mohla zvrátit a udělat krok zpátky. Přiznám se, že jsem zpočátku na zkouškách brečela, potřebovala jsem si vše prožít. V jednu dobu jsem Jessie hrála také přes strach. Pak ale pro mě bylo důležité se právě toho strachu zbavit, hodit ho za sebe a působit smířeně, vyrovnaně.
V Divadle Ungelt jste nastudovala již čtvrtou inscenaci. Vzpomenete si, kdy jste Ungelt poprvé zaregistrovala?
To úplně ne, ale ještě než jsem šla na konzervatoř, měla jsem deník, kam jsem si s dětskou naivitou psala, jak na mě různá divadla působí a kde bych jednou chtěla hrát. Už tehdy byl pro mě Ungelt určitá meta, takže jsem u něj měla v deníku nakreslené srdíčko. Opravdu! Když mi pak Milan Hein nabídl roli v inscenaci Vzpomínky zůstanou po boku Zlaty Adamovské a Petra Štěpánka, nevěřila jsem tomu. Milan se ke mně od začátku choval jako bych byla jednou z nich, což mi hodně pomohlo v hereckém sebevědomí. Vzal mě za svou a věřil mi. A představte si, že si teď najednou vybavuji i první představení, které jsem v Ungeltu viděla. Šlo o komedii Sylvie s Oldřichem Víznerem a Vendulkou Křížovou v hlavních rolích.
Není pro vás stresující blízkost diváka?
Popravdě jsem si na to musela zvykat. Nejintenzivněji jsem tuto blízkost vnímala během repríz inscenace Smrt a dívka. Když jsem držela v ruce zbraň, pokaždé jsem mívala trochu divný pocit, přestože byla zajištěná a nic se nemohlo stát. Ze zbraní mám velký respekt, je to zrádná věc.
Divadlo Ungelt - Smrt a dívka (foto: Marie Krbová)
V čem byla pro vás inscenace Smrt a dívka výjimečná?
Šlo o moji první roli po mateřské. A také to byla doba, kdy jsem se rozhodla odejít z Divadla na Vinohradech, protože mi nevyhovovalo jeho směřování. Najednou jsem musela čas, který jsem byla vždycky zvyklá věnovat v maximální míře zkoušení, rozdělit mezi rodinu a divadlo. Na roli jsem se proto připravovala trochu za běhu. Za druhé bylo těžké se popasovat se ženou, která si zažila to, co si zažila, přičemž se najednou potká s násilníkem, co jí kdysi tak hodně ubližoval. Zpočátku jsem chodila domů ze zkoušek úplně rozklepaná, takže jsem si dala za úkol dívat se na svou postavu trochu s nadhledem a uvěřit tomu, že se podněty, které si během zkoušení nasbírám, při samotném hraní neztratí. Na Smrt a dívku ale moc ráda vzpomínám, protože setkání s Petrem Stachem, Tomášem Dastlíkem i s režisérem Jiřím Svobodou bylo výjimečné.
Jiří Svoboda pracuje na divadle sporadicky. Popsala byste jeho styl zkoušení?
Zkoušení bylo velmi inspirativní, ne příliš konkrétní. Říkal nám, jaké bychom měli mít pocity a jakou by chtěl v dané situaci v inscenaci vytvořit atmosféru. Způsob ztvárnění však nechával na nás. Líbila se mi svoboda tvorby, i když nás samozřejmě držel v určitých mantinelech a případně nás nasměroval na jinou cestu. Když se povede vytvořit ta správná situace, začnou se dít věci, připadám si jako při windsurfingu a nechám se jimi jen unášet. Takto jsem také přistupovala k vyhroceným scénám, které hra předepisuje. Pak už totiž nemusíte nic uměle vytvářet a zároveň se zbavíte pocitu, že klamete sebe i diváka.
Tuším, že reakce lidí v publiku byly jiné, než během romantické komedie Vzpomínky zůstanou…
Máte pravdu. Diváci z toho byly většinou zpočátku myslím v šoku, ale na konci nám dávali najevo, jak velký zážitek jim představení přineslo. Inscenace bohužel nebyla až tolik navštěvovaná. Možná diváky odrazoval samotný název, který v sobě nesl slovo smrt, s čímž se ne každý chce konfrontovat. Hezké reakce jsme měli ale na zájezdech. Vzpomínám si na první zájezd do Hradce Králové. Vůbec jsem tehdy netušila, jak bude tak komorní věc na velkém jevišti fungovat. Nakonec však představení vyšlo krásně, takže jsem se později nebála jet ani do velkého ostravského kulturáku. (směje se)
Divadlo Ungelt - Vzpomínky zůstanou (foto: archiv divadla)
Pustila jste si před zahájením zkoušek slavný film Romana Polanského?
Až během zkoušení, kdy jsem měla postavu pevně uchopenou. Říkala jsem si, že by mě film třeba mohl ještě něčím inspirovat. Ale ačkoli Sigourney Weaver byla skvělá, měla jsem na Paulinu přece jen jiný pohled. Možná i proto mě film až tolik neohromil. Byla jsem už totiž v tématu asi moc zakousnutá, ale trochu odlišným způsobem, než filmoví tvůrci.
Jakou roli u vás hrála inscenace Život podle Jonesových, která se poetice Ungeltu podle mého názoru vymykala?
Když jsem si hru přečetla poprvé, vůbec jsem jí nerozuměla. Přiznávám, opravdu jsem netušila, o čem je. (směje se) Až po setkání s Markem Němcem, který umí s herci velice dobře pracovat, jsme postupně začali text odkrývat a nakonec jsme myslím vytvořili celkem sdělnou inscenaci. Samozřejmě šlo o zvláštní typ hry, pro někoho byla možná až moc nezřetelná, pro mě ale smysl měla. Ať už právě kvůli setkání s Markem Němcem, Mirkem Táborským, Vandou Hybnerovou nebo Láďou Hamplem. Spřátelila jsem se během zkoušení s fajn lidmi.
Zajímalo by mě, jaké nejčastější otázky padaly směrem k režisérovi při první čtené?
Například bylo velmi zajímavé, že v textu není popsané, jestli moje postava s postavou Mirka Táborského něco měla nebo ne. Po jednom obrazu totiž tyto dvě figury zůstanou samy, a potom se začnou chovat trochu jinak. Takže jsme řešili, zda se pomilovali, nebo se ti dva lidé sblížili nějakým jiným způsobem. O tom se vedla velká debata. Ještě dlouho poté jsme tuhle otázku nechali otevřenou, až jsme se nakonec přiklonili k variantě, že mezi nimi muselo dojít i k nějakému intimnímu fyzickému kontaktu, když to s nimi tak zamávalo.
Jaký je Marek Němec režisér?
Skvěle dokáže věci pojmenovat a vysvětlit. Navíc vychází z herce a jeho dispozic. U Marka jsem navíc měla pocit, že nikdy nic neudělám špatně. Ať jsem navrhla cokoli, ocenil to, a buď nápad rozvedl dál, nebo mě navedl na trochu jinou cestu. Vždy však šlo o spolupráci. Po celou dobu zkoušení jsem měla pocit, že v tom jsme opravdu spolu. Hezký pocit.
Divadlo Ungelt - Život podle Jonesových (foto: Jan Malíř)
Bylo vaším úmyslem přesedlat na komornější scény?
Ne, to tak vyšlo úplnou náhodou. Jsem ale spokojená. Díky tomu, že za normálních dob Divadlo Ungelt, Divadlo v Řeznické, kde hraju spolu s Mirkem Táborským a jeho ženou Kateřinou v inscenaci Relativita, a teď i Komorní divadlo Kalich jezdí na divadelní zájezdy po republice, přicházím často do kontaktu i s většími scénami.
Ve zmiňovaném Komorním divadle Kalich jste s Ladislavem Hamplem během lockdownu nastudovala další inscenaci, a to komedii Dokonalá fraška…
K tomuto našemu divadelnímu setkání došlo právě díky Jonesovým, kde jsme se skamarádili. Ve dvou lidech hrajeme víc rolí. Řeknu vám, nikdy jsem během zkoušení tak zběsilou jízdu nezažila. (směje se) V samotném představení máme 88 převleků. Každý z nás představuje pět postav, leckdy se také za dveřmi hádám a peru sama se sebou, a pak jako třetí postava vyběhnu na jeviště. Fakt schizofrenie. Ale je úžasné si něco takového zažít.
Jak se vám text s tolika postavami učil?
Každou roli jsem měla označenou jinou barvou, jinak bych se v tom ztratila. Režisér Zdeněk Dušek od nás naštěstí nechtěl hned všechno najednou. Chápal, jak je to těžké. Nejdřív jsme tedy inscenaci postavili technicky, tedy odkud a kam chceme dojít. Pak jsme začali řešit rozdělení postav, aby každá z nich měla svůj specifický charakter a rys. Vše je ale především o tréninku. A přiznávám, pro jistotu máme v zákulisí na stěnách taháky. Především nám však pomáhají tři skvělé garderobky, bez kterých bychom to nezvládli. Kdyby tohle představení někdo viděl i z té druhé strany, určitě by se taky pobavil.
.
Další rozhovory
Učím se mít rád chyby, které nadělám
(rozhovor s: Petr Svojtka, 30.9.2024)
Forman? Drž se toho snu!
(rozhovor s: Patrik Děrgel a Daniela Šteruská-Sodomová, 1.7.2024)
Vznikl nový divadelní podcast Divadelní bar!
(rozhovor s: Lukáš Holubec, 6.6.2024)
Shakespearova nejhorší hra i thriller z doby pandemie
(rozhovor s: Steve Gove, 16.5.2024)
V houslistce z ukrajinského krytu jsem viděla Almu
(rozhovor s: Silvie Hessová a Anna Brousková, 11.5.2024)
Možná nás čeká nepříjemná konfrontace
(rozhovor s: Dagmar Fričová, 30.4.2024)
Farma v jeskyni už není jen laboratoří pro performery
(rozhovor s: Viliam Dočolomanský, 25.4.2024)