Rozhovor

Nová scéna ND se pod uměleckým vedením Daniela Špinara stala platformou pro setkávání současných autorů a divadelníků, místem pro experimenty, hledání a utváření nového divadelního jazyka. Takové rozhodnutí vyžaduje možná ještě větší odvahu, než zaplavit Zlatou kapličku postmodernou. Hledání sebe sama a pevných bodů v současném globálním Babylonu je téma, z něhož se možná právě rodí i divadelní magický realismus pro 21. století. Štěpán Pácl je režisér, který toto téma dokáže uchopit a interpretovat s nezaměnitelnou, sobě vlastní poetikou. V souvislosti s premiérou australské hry Finegana Kruckemeyera Na moři, zírám nahoru (9.3.2017) jsem mu položila několik otázek.

režisér Štěpán Pácl (foto: archiv Činohry ND)

Režíroval jsi už někdy v minulosti hru australského dramatika, nebo je to poprvé? Je Kruckemeyerův jazyk něčím specifický?
S australskou dramatikou je to setkání první. Došlo mi, že jsem australskou dramatiku nebo literaturu vůbec nevnímal. Kruckemeyer je přitom světový autor, jeho hry - především ty pro dětské publikum - se hrají snad na všech kontinentech kromě Antarktidy. Specifičnost textu dokážu posoudit pouze z překladu Jana Tošovského, a z toho je zřejmá docela silná poetika. To, jak Honza kladl jednotlivá česká slova vedle sebe podle těch anglických, na mě zapůsobilo kouzelně. Proto jsem si tu hru také vybral. Je to takový záznam proudu slov, občas nespojitých, občas nečekaně propojených.

Na moři zírám nahoru (foto: Petr Neubert)

Říká se, že děti a blázni mají mnoho společného. Myslím, že máš zvláštní cit pro režijní interpretaci postav, které jsou outsidery a zároveň mají mimořádně vyvinutou intuici (např. Modrý pták, Z prachu hvězd). Čím jsou pro tebe takové postavy přitažlivé a zajímavé?
Ta hra, ale ta inscenace snad ještě víc, jsou pro mě o nemožnosti. O tom, že některé nemožnosti je možné udělat. Je tam schovaná osvobozující představa, že nic není nemožné. Taková představa nutně staví člověka do pozice outsidera proti většinovému tvrzení, řízenému především strachem, že nic nejde a všechno už bylo. Takže postavy, které nějak vybočují, jako by ukazovaly, že ještě existuje jiná možnost, jak svět a sebe prožívat a vnímat. Tahle skutečnost nutně vede k zastavení se, k ohlédnutí, k možnosti porovnat si jak je to uvnitř a jak je to na okraji, vede k možnosti vybrat si - a vybrat si svobodněji.
Ten, kdo se zdá divným, je možná jen jiný. Třeba jen v tom, že mluví o věcech, o kterých se nemluví. Mluví o tom, jak se cítí, co prožívá, co ho bolí, z čeho se raduje. A ne pro to, aby nás dojímal nebo bavil, ale proto, že to potřebuje. V tom máš asi pravdu, že Na moři, zírám nahoru takhle navazuje na Modrého ptáka, Z prachu hvězd a i na Boženu Němcovou v inscenaci Jako břitva.
V Modrém ptákovi je to ten kouzelný diamant, který děti vytrhne z jejich každodennosti a umožní jim být v dospělém světě dětmi a uvede je do světa, kde je všechno možné. V inscenaci Z prachu hvězd to byl noční návštěvník Jarda a v Jako břitva je takovým diamantem, myslím, sama Božena Němcová.
Ale dá to práci, vydat se cestou zastavení, vedoucí k tomu, aby nic nebylo nemožné. Něčeho se člověk musí zbavit, hlavně strachu o sebe. Klid a zastavení, to jsou také důležité momenty inscenace Na moři, zírám nahoru. A to, že člověk některé věci, byť ho brzdí a straší, ztrácí nerad a těžko, je též důležitým motivem. Také proto se nám tam objevila ta černá díra.

Štěpán Pácl při přípravách inscenace (foto: archiv Činohry ND)

Černá díra zároveň připomíná obrovskou výlevku. Odkud se vzal nápad umístit děj do veřejné prádelny a proč zrovna toto prostředí?
Hra se odehrává v Austrálii, Anglii, v Německu, v Atlantiku a Pacifiku, na lodi, v autě, v posteli, na zahradě. Autor předepisuje jednotlivá prostředí s filmovou představou, stejně tak se jednotlivá prostředí filmově střídají, často velmi rychle. Ta hra příjemně balancuje mezi banalitou a zázrakem, chtěli jsme tenhle balanc zachovat. Budovat jednotlivá prostředí realisticky nám přišlo příliš jednoznačné. Hledali jsme prostředí, kde se mohou potkat lidé s různými příběhy. Potkat se a minout se, nebo se protnout. A zároveň prostředí, které má něco společného s mořem, s vodou, vlhkem a s nějakým pohybem. Veřejná prádelna z diskuzí se scénografkou Pavlou Kamanovou vyšla jako vítěz. Pavlu od začátku fascinovala černá díra, o které se na několika místech v textu mluví, a která nakonec ten prostor prádelny ještě dál posouvá. Od Pavly to bylo takové dobré scénografické puzení. Černá díra se stala během zkoušen dynamickým prvkem, který určoval pohyb na jevišti.

K té hravosti, s níž postavy interpretují svá traumata, tě vedl fakt, že autor hry píše hodně pro děti?
Mám pocit, že mluvit nestačí, že je potřeba se svých problémů dotknout, jít na to tělem. Pozval jsem ke spolupráci choreografku a tanečnici Lucii Kašiarovou a během zkoušení jsme hledali pohybové, tělové gesto jako vyjádření toho, co se uvnitř postav děje. A už během toho zkoušení to byla hra. Hra, na jejímž začátku nebylo nic, jenom chuť najít něco, co ještě neumíme, a na konci stála celá inscenace, postavená z momentů, které jsem si do té doby ani neuměl představit.

Na moři zírám nahoru (foto: Petr Neubert)

Co tě vedlo k té až mysteriózní poetice v příběhu o osudech lidí v pragmatickém globalizovaném světě?
Ta hra už je mysteriózní, jsou tam takové fantaskní výjevy, jak Sylvie cestuje časem a prostorem, jak se Emma plaví čtyři roky po moři a jí jenom ryby. To všechno je možné, když si to představíte a když zkoumáte, z čeho taková představa plyne, čeho jsou takové výjevy obrazem. Možná se každý člověk někdy vydá na takovou osamělou plavbu a přitom nemusí ani odjet z města. Pluje si uvnitř sebe, protože z nějakého důvodu nechce nikoho potkat. Takové plavby jsou dobré, ale je dobré také někdy přistát. Také Emma nakonec přistane.

Přizval jsi ke spolupráci Lucii Štěpánkovou. Jaký byl důvod a proč právě role Elise?
S Lucií Štěpánkovou jsem spolupracoval dvakrát v Divadle na Vinohradech. Soubor činohry ND už byl plně vytížen, museli jsme vzít hosta. Lucii jsem dobře znal, tušil jsem, že by mohla téhle postavě rozumět.

Na moři zírám nahoru (foto: Petr Neubert)

A proč Petr Vaněk? Řídil jsi se při výběru typologií?
Jednak typem, ale také tím, že jsem věděl, že Petra tenhle způsob zkoušení bude bavit. Lucie i Petr zapadli do celého týmu velmi dobře.

Magdalena Borová je v podstatě tvoje dvorní herečka. V téhle roli je ale výrazně jiná, než jak ji známe z mnoha jiných v ND. Je to tím, že jde trochu proti svému temperamentu?
Možná to souvisí s tím, že jsme hledali v hereckých prostředcích něco, co neumíme. Nebylo to jednoduché, ale myslím, že se to vyplatilo. Mohli jsme si to dovolit díky malému obsazení a relativně krátké hře. S Majdou se skvěle pracuje, její herectví mám rád, ale už po nastudování inscenace Jako břitva jsem si říkal, že jsme se mohli ještě víc odvázat, víc zkoušet nemožnosti. Teď se to povedlo.

Proč bys pozval diváky na inscenaci Na moři, zírám nahoru, co může nabídnout a čím obohatit?
Je tam hodně legrace a snad i nějaké poselství.

Na moři zírám nahoru (foto: Petr Neubert)

Co znamená pro tebe osobně?
Ta legrace a to poselství se narodí z chaosu, ze začátku je to hodně chaotické a zdánlivě nesrozumitelné. Ale to tak je. Jinaké věci vypadají nejdřív chaoticky a nesrozumitelně. A pak tam několikrát zazní, že problém je možná v tom, že lidi dělají moc věcí najednou. Opustit potřebu dělat hodně věcí najednou, opustit představu, že je nutné všechno stihnout, pustit úzkost z toho, že mi pořád něco utíká, přinese možnost vidět přítomný okamžik. Být v přítomném okamžiku a nestarat se o to, jak přítomnost může nebo nemůže ovlivnit, ohrozit nebo zlepšit moji budoucnost, to mi připadalo dlouho nemožné. Ale při téhle inscenaci mám pocit, že to jde. Docela jednoduše.