Zaostřeno na ...
Švandovo divadlo: Hladová země

David Košťák: Hladová země jako mystérium, které inspirovala současnost
[13.2.2019]
Text hry Hladová země začal vznikat přímo na popud Švandova divadla a ještě v době, kdy nikdo netušil, že se jeho autor David Košťák stane jeho kmenovým dramaturgem. Inscenace s podtitulem „mysteriózní hra mladého českého autora o generaci, která si vykopala vlastní budoucnost,“ se u Švandů právě zkouší a 2. března se ve Velkém sále odehraje její premiéra. Režie Hladové země se ujal Štěpán Pácl, který o chystané novince prozradil: „V Košťákově hře je cosi mýtického a živelného. Je v ní cosi záhadného ze skotských detektivek Petera Maye, cosi temného ze skandinávských legend a cosi česky vtipného.“ A co o své hře říká sám David Košťák?

Jak jste přišel na nápad Hladovou zemi napsat, jak dlouho se ten text rodil a co Vás inspirovalo?
Když mě (teď už bývalý) umělecký šéf Dodo Gombár oslovil k napsání nové hry pro Švandovo divadlo, měl jsem v záloze tři náměty, které jsem již nějakou dobu ohledával. Z nich se nejvíce líbil nápad na mysteriózní hru o městě, které si ve snaze růst neustále podkopává půdu pod nohama. Text ve spolupráci s dramaturgií divadla vznikal téměř rok, nakonec se inscenuje třetí verze hry. Kromě obrazu toho města mě nejvíc inspirovala naše současnost: výrazné osobnosti ve vedení státu, které si nejsou schopni přiznat, že cesta, do níž nás ženou, je slepá; strach doptávat se po pravé podstatě věcí, které jsou ideální jen na první pohled; velké společenské změny, jež se rodí z rozmaru; zánik věcí, kterému všichni jen nečinně přihlíží…

Štěpán Pácl, David Košťák
Štěpán Pácl, David Košťák


Má důlní městečko, kde se děj odehrává, nějaký konkrétní předobraz nebo jde o čirou fikci?
Ano, prvotní inspirací je švédské důlní město Kiruna. Tamější těžební průmysl narušil statiku celého města natolik, že museli být všichni obyvatelé evakuováni. V detailu se však jedná o čirou fikci s výraznými prvky nadpřirozena.

Na vztahy mezi tím, co je nahoře a co je vědomé, a tím, co je nepřiznané a skryté, lze nahlížet z hlediska mytologie, historie, sociologie, psychologie – a pořád nacházet další vrstvy a další možné významy... Co jste při psaní téhle hry objevil vy?
Při psaní jsem znovu objevoval svoje dětské strachy z neznámého, jež jsem do hry postupně přetavil. Strach z věcí, jež se noří z minulosti, strach z prázdných míst, které zůstávají tam, odkud bereme... Hladová země je pro mne vlastně především o tom, čím se člověk liší od stromu. To, co je pod povrchem a nad ním, máme tendenci oddělovat, ztrácíme svoje kořeny a hroutíme se při prvním poryvu větru...

Jakou vrstvu podle vás rozkryl v textu režisér Štěpán Pácl, co do chystané inscenace vnesl právě on?
Štěpán je režisér, který s autorem jedná s největší úctou. A já jsem rád, že jsou mu vlastní všechny roviny textu – ať už ta ryze poetická, ale i ta groteskní, vtipná svojí lidskostí. Myslím, ale že do textu vnáší především křehkost, s níž přistupuje ke všem postavám. Je mnohem těžší označit někoho za ryze špatného člověka, když je nám odkryt strach, jenž ho pohání.

Kterou postavu v Hladové zemi máte nejraději? A proč? A která je nejméně sympatická?
To je strašně těžké rozhodnout. Ale nejblíže mi je snad postava Štěpánky, kterou hraje Denisa Barešová. Patří k té nejmladší generaci, ve hře postupně ztrácí smysly. Jako by byla trestána za celou společnost, která je vůči vnějšímu světu čím dál víc hluchá, slepá a celkově k němu ztrácí cit. Nejméně sympatická postava je asi hospodská Barbora, představitelka typického českého človíčka, který se nechá až příliš okouzlit mocí nad ostatními. Jenomže ji velmi vtipně hraje skvělá Bohdana Pavlíková, takže je dost těžké ji nemít rád i tak.

Štěpán Pácl, David Košťák, Martina Kinská
na zkoušce: režisér Štěpán Pácl, autor David Košťák a dramaturgyně Martina Kinská


Ve Švandově divadle se stále hraje inscenace Srdce patří za mříže, kterou jste také napsal. Mají tyhle dva tituly něco společného?
Autora! Haha. Obě hry poukazují na fenomény současné společnosti. Řekl bych, že Srdce patří za mříže je hra více politická, jejím cílem je především uchopit téma jako takové. U Hladové země jde však v první řadě o to vyprávět příběh, který snad diváka pohltí. Mimo jiné jsem chtěl napsat pro soubor hru, která by všem nabídla rovnocenné herecké příležitosti.

Do Švandova divadla jste nedávno nastoupil jako dramaturg: co byste tu rád udělal nebo dokázal?
To nejtěžší a nejjednodušší zároveň. Rád bych uváděl takové tituly, o kterých bude mít divák potřebu diskutovat ještě hodiny po skončení představení. A když o nich bude mít chuť diskutovat na baru Švandova divadla, tak se do diskuse i rád zapojím!

...s využitím materiálu Švandova divadla (připravila Magdalena Bičíková)...