Rozhovor

Když režisérka a dramaturgyně Martina Schlegelová, umělecká šéfka pražského nezávislého Divadla LETÍ, nastoupila na stejný post u činohry Jihočeského divadla, vzala si za cíl představovat nové divadelní trendy i na regionální úrovni. Doposud největším projektem bude – a to v celorepublikovém kontextu – šestihodinová imerzivní inscenace CAMPQ. Vedle režisérského dohledu nad celým projektem má na starosti jednu ze čtyř skupin vesmírných migrantů, Fénické ženy. Pět exkluzivních představení proběhne v rámci PQ 2019 v termínech 6., 8. a 10. června na pražském ostrově Štvanice, další dvě 13. a 14. září v Českých Budějovicích.

V čem je imerzivní inscenace CAMPQ tak unikátní?
Divák vstupuje do nějaké paralelní reality. Ocitá se v jakési počítačové hře, sice na Zemi, ale za podmínek, že tu přistály cizozemské kmeny z vesmíru. Má možnost v tomto paralelním světě pobýt zhruba šest hodin, což je dostatečně dlouhá doba na to, aby se necítil svázaný časem a tím, že si musí všechno rychle prohlédnout, protože to za chvíli skončí, nebo že teď musí sledovat právě tuto postavu, protože za chvíli ji už nevidí. Bude mít dost času, se po prvních dojmech uklidnit a v klidu začít poznávat to prostředí a mimozemšťany. Pokud bude unavený, může se klidně vzdálit a chvíli si odpočinout, nic zásadního se nestane. Samozřejmě, přijde mezitím o spoustu zajímavých věcí, ale budou tam jiné zajímavé věci.

Na možnost volby asi není většina českých návštěvníků divadel zvyklá. Poskytnete jim nějaké vodítko?
Důležité je, že to představení má svou předem určenou linku, začátek a konec. Není to žádná nahodilá věc. Nabízí příběh, který divák - pokud chce – může sledovat, může si ho užít. Ale pokud nechce, může mít zážitek jen ze setkávání s tou jinakostí nebo ze samotné oživené výstavy jako takové. Myslím, že obě tyhle cesty jsou možné. Lidé se skutečně nemusí bát, že bychom po nich chtěli, aby něco hráli. Tohle není ten typ divadla. Tady opravdu záleží na nich, jak se zapojí. Mohou se jen dívat.

Doutnající fénix (Nora Maryša)

Druhá věc, nad kterou se potencionální diváci pozastavují, je proklamovaná interakce…
Spousta lidí se bojí, že je někdo bude tzv. „nutit hrát“, což se ale v imerzivním divadle neděje tím způsobem, že by diváka někdo vytáhl na jeviště, protože žádné jeviště zde není. Interakce vzniká úplně přirozeně. Divák vstupuje do tábora a dozví se, co tam má za úlohu. V tomto případě se stává návštěvníkem Dne otevřených dveří v adaptačním táboře CAMPQ. Diváci jsou sem pozváni za určitým účelem, hrají určitou táborovou hru. Dostanou herní žetony a míra toho, jak se coby návštěvníci zapojí, je vlastně čistě na nich. Mohou si to jen prohlížet, mohou být jen provozovatelé, mohou to hrát aktivněji, každopádně se nikomu nemůže stát, že by na něj najednou koukal dav lidí, protože lidé jsou všude kolem.

Režírujete Fénické ženy, co konkrétnějšího byste k tomuto fiktivnímu mimozemskému kmeni řekla?
Fénické ženy jsou jednopohlavní bytosti, které se sem dostaly z planety Fénix. Jsou asi nejspecifičtější ze tří humanoidních mimozemských kmenů, protože jsou opravdoví fénixové. To znamená, že vlastně žijí věčně. V pravidelných cyklech shoří a z toho popela znovu povstanou.

Nazkoušení tohoto typu imerzivní inscenace za účasti sedmdesáti herců bylo asi hodně specifické.
Specifické bylo především v souvislosti s faktem, že nikdy nevíme, kde budou diváci. Až na jednu jedinou výjimku není žádné hlediště. Diváci se v kempu pohybují tak, jak je napadne, volně přicházejí na různá místa a zase je opouštějí. Práce s prostorem je proto trochu jiná a herci pracují s mnohem větší mírou kreativity. My režiséři jim v podstatě dáváme spíš jen návody, jak by to mohli dělat, ale vytvoření určitého prostoru, aranžmá a do značné míry i doba trvání té které „scény“ je pak už jen na jejich improvizaci, protože scénář je jen zlomek toho, co skutečně odehrají. My je spíš učíme hrát pravidla hry, kterou pak oni budou hrát s diváky.

jedna z Fénických žen (Teresa Branna)

Co to pro herce znamená?
Během zkoušení se ptají se úplně na všechno, co souvisí s jejich postavami. Rozebírají vše do detailů, aby dokázali divákům na cokoliv odpovědět. V první fázi zkoušení jsme museli pečlivě dotvářet mytologii všech těch mimozemských kmenů, aby bylo jasné, jak to vypadá u nich na planetě, proč přijeli, kdy přijeli, jak to udělali, co jedí, jestli spí, jak se rozmnožují, jakou mají teplotu. Máme tu dvě postavy lékařů, jejichž představitelé mě neustále bombardovali otázkami, kolik má fénická žena žaludků a podobně. Herci to berou skutečně velmi vážně. Podle toho, co hrají, je tady potkáváme s příručkami o základech genetiky, nebo třeba o logistice a daňovém účetnictví, když mají hrát správce tábora. Myslím, že nás to všechny baví. Jde o jiný druh práce, při níž se člověk musí soustředit na trochu jiné věci než na více či méně tradiční činoherní divadlo.

Do jaké míry je při přípravě takové inscenace důležitá znalost psychologie diváka?
Velmi. Ale s tou pracujeme spíš my režiséři, protože musíme být schopni alespoň trochu předvídat, jak divák bude reagovat. I když mu samozřejmě nalinkujeme kdy a kam má jít. Na to už dnes máme dokonce odbornou literaturu, protože v anglosaském světě je imerzivní divadlo více než dvacet let určitý trend a za tu dobu o něm vznikly i nějaké knížky. Existují určité postupy, se kterými člověk může pracovat a na které se dá poměrně dobře spoléhat.

Které například?
Jak zorganizovat prostor, kam do něj umístit jakou akci, jak organizovat čas a průběh toho času v táboře. Kam diváci asi půjdou nejdříve a kam se vydají potom, co s nimi udělá, když se jedna část rozsvítí a druhá zhasne. Samozřejmě existují nějaké základní psychologické reakce a s těmi se musí velmi pečlivě pracovat, ale je to trochu věda. Každý ten prostor je jiný a člověk má pocit, že ví, jak na to diváci zareagují, ale oni pak zareagují z nějakého velmi jasného důvodu jinak. Jenže ten důvod se objasní teprve, až když ti diváci přijdou. K tomu slouží veřejné generálky, během nichž testujeme právě chování publika a dolaďujeme podle toho inscenaci tak, abychom na premiéře 6. června 2019 mohli skutečně poskytnout plnohodnotný zážitek.

Táborový lékař (Tomáš Kobr)

V Praze není imerzivní divadlo vyloženě novinkou, byť v takovém rozsahu jsme se s ním ještě nesetkali. V Českých Budějovicích ale půjde asi o naprostý unikát, nebo se mýlím?
V Českých Budějovicích se nějaké imerzivní inscenace už také dělaly. Malé divadlo má v současné době na repertoáru imerzivní inscenaci Game, která se hraje už rok a je velmi úspěšná. Jde ale o imerzivní inscenaci trochu jiného typu než je CAMPQ, protože se hraje uvnitř, má trochu jiná pravidla a trvá mnohem kratší dobu. Divák má v Game přesně danou úlohu a vlastně hraje roli, kterou dostane přidělenou. CAMPQ bude unikátní právě v tom, že se hraje ve venkovním prostoru na obrovské ploše nějakého světa, ve kterém se člověk může na pár hodin tak trochu ztratit. Myslím, že tohle je typ imerzivního divadla, který v Českých Budějovicích ještě nebyl představen. Není řízené v tom smyslu, že by bylo určeno, co kdy člověk může dělat. Naopak, smíte se tu potulovat a ten příběh si nějak sami najít a ulovit. Hrát se bude na náplavce a tábor bude mít pochopitelně jiný půdorys než v Praze na ostrově Štvanice. CAMPQ je opravdu naprostý unikát. Taková inscenace je nesmírně drahá a v Čechách ji skutečně hned tak neuvidíte. Za podobnými se jezdí do Berlína nebo do Londýna. Nyní budou mít diváci zcela jedinečnou příležitost, zažít něco takového v českých podmínkách.

.