Rozhovor

...ptala se Klára Špičková, dramaturgyně Divadla J. K. Tyla...

Jan HolíkAčkoliv jsme se poprvé v životě potkali až v Plzni, spojuje nás zážitek z herecké etapy z Činoherního studia v Ústí nad Labem. Až na to, že já dnes nejsem herečka, třebaže jsem se tam v maličkých rolích potácela po jevišti už od čtrnácti let. Tys zakusil plnohodnotné angažmá. Jak na „Činoherák“ a Ústí vzpomínáš?
Činoherák je moje velká láska a myslím, že jsme společně ještě neřekli všechno. Mluvím snad o nějaký vzájemný přitažlivosti, kterou na sebe trpíme. Nehledě na to, že nás se spoustou členů Činoheráku sbližuje hluboký přátelství. Pořád tam ještě hraju kultovní Klub Rváčů a teď se tam navíc těšíme na festival Kult s plzeňským Howiem a Rookiem. Celkově je Činoherák etapa mýho života, která se vám dostane pod kůži a zasekne do srdce tak hluboko, že to nikdo nikdy nedostane ven.

Pokračoval jsi přes královské Vinohrady a v současnosti kotvíš v královském městě Plzni. Čím pro tebe byla Plzeň tak královská výzva?
Především to pro mě byl návrat ke kořenům. Jak rodinným, protože jsem Plzeňák, tak hereckým, protože jsem tady s divadlem začínal, jako úplně nezkušenej elév v souboru operety a muzikálu. Mojí hereckou cestu určila až představení plzeňské činohry, která mi vnukla myšlenku, že bych se měl pohnout dál.

Chystáme společně komedii Počestné paní Plzeňské aneb Mistr ostrého meče. Už jsi někdy hrál, jak název naznačuje, titulní roli kata? Jak jeho osobu vidíš? Dovedeš si představit, že bys vykonával takovou profesi?
Při zkoušení jsem narazil na zvláštní vnitřní morální rozpor, jak na to katovství jako zaměstnání nebo cech vůbec jde nahlížet. Kat byl v té době brán jako osoba snížená, což znamenalo, že měl celkem těžkej život a neměl to vůbec jednoduchý. Nesměl do kostela, v hospodě seděl jen na třínohý židli, na půllitru neměl ucho, každej se ho bál, dokonce se lidi štítili ho dotknout. A jeho rodinu vnímali úplně stejně. Měl celkem složitej život. Ale na druhý straně přece vykonával fakt strašný zaměstnání, který spočívalo v zabíjení lidí, a někdy to zabíjení musela být show, aby se lid bavil. Zabil za svůj život třeba sto lidí. Z další strany ale musel umět ty lidi zabít rafinovaně a tak musel hodně vědět o anatomii těla a tak taky lidi ve svým volným čase léčil. Tedy ty neodsouzený normální lidi co našli odvahu a zašli za ním. To teď řeším. Co s tím mám udělat sám v sobě a na který straně bych asi v tý době byl. Na straně kata, nebo na straně maloměšťáků? Ví Bůh.

Máš rád komedie? Co je při jejich zkoušení pro tebe nebezpečné?
Mám rád komedie a bohužel jsem už žádnou dlouho nenazkoušel. Teď si hodně v divadle tragédiím. Ale myslím, že největší nebezpečí komedie je pointa. Ta se musí umět a je to někdy hodně těžký. Některý fóry mají pointy klidně tři a vy to musíte umět podat lehce, ale naprosto neomylně. Tam když selžete, tak jste trapní a ten fór prostě nefunguje. Na druhý straně trapnost k naší práci patří a musí se umět vydržet, ale když to prostě nejde, tak je to na jevišti hrůůůůza. No a v hledišti si divák zarývá nehty do stehen a prosí vyšší síly, aby to už skončilo.

V naší hře se setkáme přímo s hejnem pomluv. Vzpomínáš si na nejvtipnější a nebo na nejnebezpečnější pomluvu, kterou ses o sobě doslechl?
Když mě někdo někde drbe, tak u toho logicky nejsem, takže já nevím. Nikdy mi žádná pomluva neublížila, ani mě nedostala do problémů. A pokud jsem se dozvěděl, že o mě někdo něco nepěknýho říká, zašel jsem za ním a promluvil si s ním. Zvláštní je, jak se lidi u takový konfrontace začnou divně kroutit.

jako Cherea v inscenaci Caligula (s Martinem Stránským)
jako Cherea v inscenaci Caligula (s Martinem Stránským)

V Plzni působíš už čtvrtou sezónu. Která divadelní postava tě zatím nejvíc oslovila?
Já je mám rád všechny. I když hraju třeba takovýho parchanta, jako byl Hendrik Hofgen v Mefistovi. Baví mě ta detektivka, přijít na to, proč to dělá, kdo to je? A přes tenhle proces se do něj vždycky dost zamiluju. Jinak bych na jeviště ani nemohl vylézt. Někdy to jde těžko ale někdy lehce. Jako třeba v případě Howieho Leea, nebo třeba Chaerey v Caligulovi. Málokdy jsem na jevišti nerad. To většinou souvisí s tou hrou samotnou, nebo s režijním vedením. Tahle kombinace někdy dokáže způsobit, že se mi to zoškliví. Ale takových případů bylo málo.

Nevadí ti, když tě režírují ženské?
Vůbec ne.