Zaostřeno na ...
Klicperovo divadlo Hradec Králové: Bratři Karamazovi

SKUTR: Fakt rozklad
[23.3.2018]
Pátou premiérou sezóny 2017/2018 v Klicperově divadle je adaptace známého a stěžejního románu světové literatury Bratři Karamazovi Fjodora Michajloviče Dostojevského v překladu Prokopa Voskovce, která se uskuteční 24. března 2018 na hlavní scéně Klicperova divadla v režii a adaptaci režijně-dramaturgického tandemu SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský). Ti se hradeckým divákům představili již úspěšnými inscenacemi Labutí jezero, Evžen Oněgin a oceňovanou inscenací francouzského autora Borise Viana Pěna dní.

Pokolikáté jste v Hradci?
Martin:
Pokud nepočítáme, že jsme sem rádi jezdili jako studenti za naším profesorem Josefem Kroftou, v Hradci jsme opravdu už počtvrté...

Jaké téma je pro Vás v Bratrech Karamazových stěžejní?
Lukáš: Prošel jsem si fází, kdy jsem sledoval, aby tam byl děj, byly tam vztahy a byla to trochu detektivka. Teď pro mě začíná být stěžejní to, aby se tam ukázaly emoční vztahy mezi postavami. To je pro mě důležité. A mám rád i ty filozofické pasáže, které z toho románu dělají výjimečný román.
Martin: Pro mě téma otcovství, co znamená otec - biologický otec a otec zploditel - a jakou nese odpovědnost za svoje potomky. Další téma je, na kolik můžeme podlehnout svým vášním a na kolik je máme (nemáme) kontrolovat, kdy se stáváme sopkou, která vybuchne, a pak teče láva, která ničí všechno kolem nás. A třetí zásadní téma, které tam několikrát zaznívá „Všechno je dovoleno“ - to znamená, kam to až sahá, jestli máme v životě nějaké limity, které máme a nemáme respektovat.

Liší se nějak práce na adaptaci Bratrů Karamazových od vašich předchozích hradeckých inscenací?
Lukáš: Možná se liší jenom v tom, že každá předloha, kterou jsme tady dělali, byla trochu v něčem specifická a jiná. Tak možná v těchto detailech se liší. Přijde mi, že třeba tady máme hodně textu, v Pěně dní bylo daleko více synchronizace s kapelou a s muzikou, takže v tomhle se to liší - v tom důrazu na nějaké i verbalizování úvah, pro které jsme dříve neměli takový prostor.
Martin: U Labutího jezera měl člověk pořád dojem, že se dotýká pohádky, i když si vytahoval témata pro dospělé, měl stejně pocit, že padá do pohádky, která všechno hezky zaobluje.
V Oněginovi byl stěžejní dopis, byl to náhled do puberty, kdy člověk něco napíše a ještě v té chvíli ani neví, jak mu to strašně moc změní život do budoucna, je v tom jakýsi kousíček naivity.
V Pěně dní je důležité rozhodnutí vykročení do života, kdy člověk jde a všechno je najednou možné, aniž by si uvědomil, že se něco za ním už rozpadá, ale ta energie, se kterou do toho vchází, buduje a boří, je velice silná.
U Bratrů Karamazových je to jiné, protože na ty předchozí věci jsem nahlížel z toho momentu hledání a budování - z té energie, která je na začátku. Kdežto tady se na to dívám pocitově zpět - z pohledu starého Karamazova, a nebo otce Zosimy. A tam se děje to, že to je nejvtíravější téma, aniž by si to člověk chtěl připustit, tak se vkrádají takové ty skutečně vnitřně duševně rozkládací myšlenky, to znamená, že se ve výsledku reálně vkrádají do snu nebo do myšlení, takže se člověk neustále potýká s tím, že se něco rozkládá, něco se rozpadá, boří, veškeré hranice, které si člověk staví, začnou být mělké - a člověk se boří do bahna a zapadá. A aniž bych to tam chtěl primárně hledat, tak se to tam podvědomě neuvěřitelně vtírá. Fakt rozklad.

Jak jste tvořili obsazení a jaké jste si přivedli hosty?
Lukáš:
Obsazení jsme tvořili na základě toho, že jsme tento titul vybrali pro tento soubor. Byli jsme přesvědčeni, že tady v podstatě ty Karamazovy obsadíme. Akorát koho jsme tady nenašli, tak to byl Aljoša - nejmladší Karamazov - toho jsme si přivedli z Prahy, našeho studenta Sebastiana Jacquesa, který u nás studuje herectví na alterně. A myslím si, že je to pro Sebastiana velká příležitost, protože paradoxně je, si myslím, více vyhraný v seriálech a ve filmech, ale na divadle takovouto velkou příležitost zatím neměl.
A druhým hostem je Anna Fialová do role Grušenky. S Aničkou jsme dělali v Národním divadle - hraje nám v Krvavé svatbě. A ta spolupráce byla tak skvělá, že jsme Aničku hned oslovili, jestli by s námi chtěla spolupracovat i v dalších projektech. A první z těch věcí, na kterých jsme se domluvili, je zrovna tady v Klicperově divadle. Anička je výjimečná, studovala konzervatoř a diváci ji možná budou znát z televize, ale ona je výjimečná právě v tom, že je talentovaná na pohyb a na zpívání. A myslím si, že si to v téhle roli i užije a ukáže to.

Proč by diváci měli přijít na Karamazovi?
Lukáš:
Přestože to představení nebude pro diváka jednoduché na sledování, tak doufám, že v sobě ponese obrovskou naději. A to je hrozně důležité. A to je i to, proč já jsem byl tak zasažený, když jsem poprvé četl tento Dostojevského román.
Martin: Když člověk dočte román a zavře pak oči, tak se mu prolije hlavou smršť postav, vztahů a situací. I když není možné přenést celý román na divadlo, myslím si, že tento efekt zavření očí po dočtení románů je možné na jeviště přenést. Je to takové naše nahlédnutí na tento román. A zajímavé je také to, že je to vcucnutí energie, která se valí a vybuchne na jevišti jako sopka, takže diváci se můžou přijít podívat na výbuchy emocí, které se na jevišti dějí.
A zároveň téma otec - kdo je to otec a jakou má roli ve společnosti a v rodině - není jenom otázka dnešní, ale je to i otázka tehdejší doby - a je zajimavé, jak hrozně moc je to pořád podobné.

...s využitím materiálu Klicperova divadla (připravil Ladislav Nunvář)...