Ztížená možnost soustředění

Děj opomíjenější komedie V. Havla se točí kolem vědeckého pracovníka, jehož usilovný boj se stereotypy života se sám o sobě stal stereotypem, což je skvěle zdůrazněno promyšlenou stavbou, kdy se děj odvíjí napřeskáčku. Režisér Š. Dominik se v koncepci vydal správným směrem, pod jeho vedením se hercům daří dát situacím absurdní humor. Chvílemi a hlavně v závěru se však v rozehrávání soustřeďují na situační komiku, čímž odvádí pozornost od podstatnějšího (např. od spojitosti opakujících se replik s postavami), natahováním stopáže též kolísá temporytmus. Přesto jde o povedené nastudování. Za zmínku stojí i scénografie K. Čapka a řešení Puzuka.

Lidskou individualitu prostřednictvím filozofických definicí ani vědeckých výpočtů neobsáhneš, na to jsou i Puzukovy elektronky krátké. Šimon Dominik režijně zdařile obsáhl veškerou absurditu, kterou Václav Havel do hry o nerozhodném intelektuálovi, neschopném postavit se vlastní životní situaci čelem, vložil. Všichni herci se skvěle vypořádali s nestandardní strukturou děje s časově zpřeházeným scénosledem. Ondřej Novák zvládl náročnou a vskutku objemnou porci textu bravurně, bez zaváhání se mu dařilo udržet i stylizaci "ňoumovitého donchuána". Za pochvalnou zmínku stojí i hudba Petra Maláska, která podporuje svižnou dynamiku celé inscenace.

Havlovsky krásně absurdní hra. Trefně napsaná, vtipná, s řadou zajímavých myšlenek a paralel. Za nejlepší linii považuji pasáže milostného trojúhelníku manželka-muž-milenka, které jsou opravdu geniálně absurdní a vytěžené do poslední kapky. Obecně jsou zde moc pěkně využity principy opakování a hraní si s časovou sousledností. Hodně pomáhá dobře postavená scéna a hezky sladěné kostýmy. Z hereckého hlediska skvělý O. Novák, jemuž zdatně sekundují 4 výtečné dámy: T. Slámová, K. Zapletalová, J. Koubová a D. Toniková. Jedinou větší výtku bych měl k závěru, který je myslím zbytečně natahovaný. Ale i tak hra rozhodně nenudí a dobře pobaví.

Na směsici absurdit kolem pozérského intelektuála Dr. Humla je nejzábavnější ne jeho pachtění za iluzorní podobou štěstí, na niž jde s pomocí vědecké analýzy, ale to, jak svůj příšerně hloupý život s přelétáním vztahů, pokládá za běžný, normální, div ne vzorový. Ondřej Novák mu dává suverénní poker face a vůbec neodolatelnou stylizaci. Vršení časově nesousledných situací a při tom počtu dveří, kudy postavy vstupují a mizí, vydalo asi na zákulisně strašidelný manuál, jak tu geniální konstrukci s bizarními figurami i tolika prázdnými řečmi nepoplést. Spolek Kašpar předkládá Havla, jeho vidění rozkladu identity, v bravurní inscenační podobě.