Jednou nám za to děcka poděkujou

Téma věčného střetu mezi cyklisty a motoristy zní zajímavě, ovšem samotná inscenace je poněkud problematická. Řeší dost aktuálních témat (nepřekvapivě hlavně klimatickou krizi), ale místy působí poněkud banálně. Hlavně má ale inscenace M.Modrého řadu hluchých míst, přišlo mi, že jsou některé scény až nesmyslně natahované. Každopádně výkon Dominika Telekyho si zaslouží obdiv, musí být fyzicky i textově nesmírně náročný.

„Jednou nám za to děcka poděkujou“ drásá divákovu pozornost až na samou hranici možností. M. Modrý nekompromisně a s režijním názorem zobrazuje propad společnosti, rozpad hodnot, ztrátu víry v mírumilovný občanský protest a dělení lidí. Zejména D. Teleky prochází naprostým fyzickým i emocionálním vypětím během jízdy na kole, která reálně nikam nevede. Křik, ideologické vyhoření a neustálý tlak, kdy se člověk v určitém momentu ohne, jsou přítomné v každém pohybu, podpořeny výraznou hudbou. Naturalismus v gestech i rekvizitách – krev, pot, jídlo – umocňuje syrovost. Divadlo se zde stává skutečnou fyzickou prací, kde není prostor pro zastavení.