Báječná neděle v parku Crève Coeur

Text T. Williamse patří do skupiny her, jejichž kouzlo už odvál čas. A v tomto případě mu moc nepomohla ani značně střídmá (ne však špatná!) režie I. Janžurové. Zřetelná pak byla především absence dramaturga, který by se odvážil k razantnějším škrtům. Ze čtveřice hereček zaujala hlavně L. Žáčková, nicméně jako celek inscenace nepřináší odpověď na to, čím by mohl dnes potenciálního diváka oslovit. A důvod zpěvu kupletu v závěru se mi nepodařilo rozklíčovat vůbec.

Iva Janžurová debutuje jako režisérka a vybrala si text, který se zapsal do její herecké kariéry. Vymanit se z života svázaného a pocítit vlastní výjimečnost, je téma bezpochyby platné i dnes. Otázka zní, jak tohoto („slabšího“) Williamse inscenovat. Zahlcení realistickou popisností (od scénografie až po herectví), je myslím cesta, která se tomuto textu, v němž si ruku podávají iluze a hysterie, vzpírá. Hořké i to groteskní sice zůstává, avšak klubko vztahů a nesnesitelnost jedné neděle mají blíže k vyprávění skrze poezii, metaforu/zkratku, psychologický detail, vyhrocený i ztišený.

Pozdní tvorba T. Williamse zůstává ve stínu jeho vrcholných dramat. V jedné ze svých posledních her autor pečlivě propracoval tři charaktery, umně odpozorovanou krutou životní realitu podal s typickým sentimentem a okořenil laskavým humorem. Bohužel se nevzdal opakujících či příliš se podobajících motivů. Příběh jedné horké neděle může oslovit či dojmout toho, kdo se s podobnými problémy sám či zprostředkovaně setkal. Jako debutující režisérka I. Janžurová neselhala, našla s aktérkami přesnou tvář hrdinek. Méně se jí dařilo kočírovat situace, měla hledat oporu v dramaturgovi.