Evita

Olomoucká Evita zaujme výpravou - scénografií pracující s naprostým minimem předmětů, v níž nejvýraznější složkou jsou závěsné lampy, jejich pohyb a propracovaný light design, i kostýmy, kde k uniformitě masy fungují v efektním kontrastu Evitiny róby. Nejpůsobivější je Evita v nejmasovějších sborových partech, kde díky tanečníkům zanikne i prkennost operního sboru. A především má N.Tichánkovou jako za mě dosud nejlepší českou Evitu, která nejen, že pěvecky obstojí, ale je rovněž skutečně, nejen titulem, hvězdou své inscenace, a L.Adama, jako vypravěče a protivníka, byť zamrzí, že jejich střet není ostřejší a nevznese tak výraznější kritiku.

Za olomouckou Evitou, v níž se divadelní řemeslo potkává s krásou, stojí za to přijet z jakéhokoli kouta země. Padnoucí kostýmy a geniální scéna M. Cpina – barevně proměnlivé lustry s motivem slunce a přesnou hrou světel, stínu i dýmu – vytvářejí řadu nádherně vystavěných obrazů s filmovou působivostí. Elegantní vizuální stránka není samoúčelnou ozdobou, ale plnohodnotným vypravěčem příběhu. Forma a obsah zde kráčejí ruku v ruce. Pěvecky i herecky suverénní L. Adam jako Che je mimořádně silným průvodcem večerem. A. Gabrišová dokáže vedle ctižádosti a touhy po moci odhalit i Evinu křehkost a zranitelnost. Takové inscenace nevznikají každý den.