Recenze

Cesta dlouhým dnem do islandské noci
psáno z představení: 14.2.2009, autor recenze: Petr Tichý, foto z inscenace: Hana Smejkalová
foto: Hana Smejkalováfoto: Hana Smejkalováfoto: Hana Smejkalová
Objeví-li se v názvu jakéhokoli literárního či dramatického díla slovo naděje, je téměř jisté, že v jeho ději může pozorný divák nebo čtenář nalézt téměř cokoliv – jenom po naději zde nenajde ani stopu. V takových knihách se po naději touží a často se o ní i mluví, ale samotná naděje se v nich neobjeví ani náznakem; v takových divadelních hrách se většina postav pohybuje bezcílně po jevišti, bojuje s imaginárními nepřáteli, vlastní rodinou či dokonce se sebou samými, a nad veškerým jejich konáním se přitom rozprostírá poklop beznaděje těžký jako stará vlněná deka. Ne že by na tom snad mělo být něco špatného – jen je dobré uvědomit si takovou věc dopředu, protože kdo by z tohoto pravidla čekal výjimku, ten se obvykle dočká jenom zklamání.

Podobně je tomu i v případě divadelní hry islandského dramatika Birgir Sigurdssona Den naděje, kterou na scéně Divadla Kolowrat uvedla v české premiéře činohra Národního divadla. Kdo touží objevovat v životě věci pozitivní a na jevišti nalézat úlevnou katarzi či dokonce útěchu, ten by se měl této hře vyhnout. Kdo si naopak o životě nemyslí nic pěkného, koho už dávno omrzely venezuelské telenovely a k smrti jej nudí úsměvy jako vystřižené z amerického filmu, ten je zde vítaným hostem. Cesta do islandské reality poloviny padesátých let 20. století není příliš optimistická. Činžovní dům uprostřed islandského Reykjavíku obývá stárnoucí Laura spolu se svými dvěma syny a dcerou Aldou. Dcera Alda je duševně nemocná a k vnějšímu světu se obrací pouze prostřednictvím svých básní, pravděpodobně adresovaných zemřelému otci. Synové, Hördur a Reynir, se navzájem nemají příliš v lásce a jediné, na čem se shodnou, je nenávist k matčině milenci Gunnarovi. Gunnar vede život plný zahálky a alkoholu – a ačkoliv ho takový život očividně neuspokojuje, není schopen vzmoci se na nic jiného. Poslední postavou hry je stará sousedka Gudný, která obývá vedlejší byt – zřejmě jen její klid a rozvaha drží celou rodinu ještě pohromadě. Děj dramatu je rozehráván slabostmi některých postav i nezměrnou ctižádostí jiných, temnými touhami některých a obecnou vyhaslostí všech.

Na podobném typu temných dramat je přitažlivé zejména to, že poskytují hercům nečekané příležitosti. Zejména roli Laury lze chápat jako velkou hereckou výzvu – a přestože si lze v této úloze představit mnoho českých hereček, Miluše Šplechtová se s touto rolí vyrovnala se ctí. Její Laura je v určitých momentech chladně odměřená, v jiných zas vroucí až exaltovaná, stále se však drží v jasných a snadno uvěřitelných hranicích. Stísněné prostory Divadla Kolowrat některým hercům vyloženě sluší. To je případ zejména Kateřiny Burianové, která po roli Claire Lanessové ve hře Anglická milenka získala v úloze Gudný možnost přidat ke svým komorním kreacím další drobný skvost. Méně úspěšný byl v tomto směru Ondřej Pavelka, jehož alkoholik Gunnar vyznívá v konečném součtu malinko šablonovitě. Mladší generace herců působí ve svých rolí spolehlivě, avšak nevzrušivě. Výjimku představuje snad jen Lucie Žáčková v roli duševně nemocné Aldy. Její herecký výkon nebyl snadný, a proto je třeba jej zvlášť ocenit.

Pro běžného divadelního konzumenta představuje pojem islandské literatury velkou neznámou. Vždyť jaká jména by mohl uvést průměrně poučený divák, pokud by měl vyjmenovat alespoň pět dramatiků pocházejících z oblasti Skandinávie a geograficky blízkého okolí? Jistě, jména Nora Henrika Ibsena a Švéda Augusta Strindberga nám naskakují tak nějak automaticky. Ale co dál? A pokud bychom zorné pole zúžili pouze na Island, kdo z nás by byl schopen vzpomenout si alespoň na to, že mezi nositeli Nobelovy ceny za literaturu se vyskytuje také jméno islandského autora Halldóra Kiljana Laxnesse? Ano, ta krajina je nám příliš vzdálená a nevíme o ní téměř nic. Z tohoto pohledu je třeba hodnotit záměr Národního divadla uvést na své scéně v české premiéře hru úspěšného islandského dramatika Birgir Sigurdssona jako výjimečný a veskrze prospěšný počin. Volba to přitom nebyla náhodná: na celé inscenaci, chápané jako koprodukční projekt činohry Národního divadla a islandského City Theatre Reykjavík, se podílela hned trojice islandských tvůrců – režisér Gudjón Pedersen, autorka výpravy Rebekka A. Ingimundardóttir a autor hudby Peter J. Charleton. Zatímco výtvarnice Rebekka A. Ingimundardóttir je českému publiku již dobře známa autorstvím scény a kostýmů k inscenacím činohry Národního divadla Na ústupu, Otec a Doma, režisér Gudjón Petersen se s českým prostředím setkává poprvé. Jedná se v každém případě o setkání zdařilé a oboustranně prospěšné.

Tisíciletá lidská zkušenost nám ukazuje, že temná a syrová díla plná beznaděje vznikají především v dobách hojnosti a nadbytku. Něco na tom zřejmě bude - vždyť koho by bavilo trápit se po večerech psychologickými složitostmi imaginárních postav, pokud by život všude okolo byl i tak dost těžký a složitý? Z tohoto úhlu pohledu nám nová inscenace Národního divadla poskytuje katarzi možná až nečekanou: pokud se v této zemi nachází stále dost lidí, kteří touží po tom sledovat na jevišti hru pojednávající o beznadějném životě uprostřed dalekého a temného Islandu, pak to s finanční, mravní ani ideovou krizí u nás není ještě zdaleka tak špatné.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.