Recenze

Chlastám a miluju ženský. Je to snad hřích?
psáno z představení: 5.4.2012, autor recenze: Barbora Osvaldová, foto z inscenace: Kamila Polívková
foto: Kamila Polívkováfoto: Kamila Polívkováfoto: Kamila Polívková
Jak jistě všichni příznivci pražského divadelního života ví, musíme se touto divadelní sezonou rozloučit, nebráním se říct s jedním z nejhodnotnějších divadel, s Divadlem Komedie - Pražským komorním divadlem. Zbývají asi tři měsíce na to, aby se ti věrnější rozloučili s tím, co je zaujalo a ostatní s tím, co dosud nestihli zhlédnout.

Jedním z titulů, kterým se Pražské komorní divadlo může pyšnit, jsou Touhy a výčitky (premiéra 30. 11. 2010), jež jsou adaptací novely Arthura Schnitzlera.

Na počátku sledujeme paralelně dva páry odlišné generace, nebo jeden pár, v němž se buď zrcadlí, co bylo nebo co se s nimi v budoucnu stane. Ať už je to tak či onak, každopádně zde režisér David Jařab zvolil důvtipnou interpretaci této scény, když dialog mezi dvojicí starší a mladší spojil replikami v jeden jediný. V tu chvíli už nesejde na tom, kolik postav vlastně na jevišti vnímáme, ale o ukázku toho, že některé osudy lidí mohou být velmi podobné, ba identické.

Po úvodní scéně je inscenace zaměřena především na starší z párů (Roman Zach, Dana Poláková). Ti mladší (Jiří Černý, Tereza Voříšková) jsou odsunuti do pozadí a spolu s nově příchozími tvoří po zbytek inscenace jakési doplňky přicházející a zase odcházející ze života muže a ženy, kteří se ocitli v krizi nebo možná jen ustrnuli v podivném rozhovoru, kvůli kterému začnou na povrch vyplouvat „kostlivci ze skříně“, tajné představy, touhy a v neposlední řadě také výčitky. A může tohle všechno opravdu stát dva jiné lidi život? Touhy a výčitky jsou ukázkou toho, kam až může jedince touha po nepoznaném dohnat, kdo může nést trest za chybu druhého, ale na druhou stranu může divákova fantazie pracovat s myšlenkami typu „coby“ a „kdyby“ nepřišla překážka a pokušení by bylo bývalo dovršeno?

Inscenace je založena především na obsahově velmi silném textu, který rozehrává tolik alternativ, že snad ani není možné, aby se v některé z nich divák, alespoň zpovzdálí, neuviděl. Herecká akce je minimální, avšak právě „odříkávání“ replik vyžaduje naprostou soustředěnost a preciznost, což se všem hercům daří. Především Roman Zach, Dana Poláková a Gabriela Míčová vytvářejí ze svých postav nevykonstruované charaktery a svou přirozeností opět poukazují na to, že jsou jen obyčejnými lidmi, kteří se sem tam dostanou do slepé uličky. Míčová jako zdrcená dcera ze smrti svého otce, a především posedlá citem k lékaři, využívá svých slz a trápení k získání muže svého srdce. Vzápětí přechází do polohy „já nic, já muzikant“, a to ve chvíli, kdy je načapána svým současným přítelem. Nakonec však neovládá svoje emoce a opět podléhá touze doktora alespoň políbit.
Poláková v roli ženy ze staršího páru působí suverénně a vyrovnaně se svou stávající situací, přičemž si dodává sílu alkoholem a sází na to, že je pořád velmi atraktivní. Nutno podotknout, že hned v první scéně odhazuje sukni a téměř do konce pobíhá po scéně v halence a kalhotkách.
Postava doktora (Roman Zach) se zdá být lehce rozpolcená, avšak když se divák zaměří na tón jeho hlasu a na odhodlané pohledy, je jasné, že ví přesně, co chce. Doktor se neustále dostává do kontaktu s ženským pohlavím. Žárlí na hřích z mládí jeho manželky (a to neví ani jistě, jestli se stal), odolává lačné pacientce a bojuje s marností situace, v níž se setkává s prostitutkou. Ať už je to jeho vědomí, tíživost životní situace nebo zrádné podvědomí, nakonec se doktor s jistotou sobě vlastní ocitá ve víru nebezpečného erotického klubu nebo snad sekty, kde se rozehrává podivuhodná hra uprostřed reje masek. Svým způsobem tímto inscenace uzavírá pomyslný kruh událostí. Na začátku to byly právě masky, co přivedlo pár k vyčítavému rozhovoru. Na začátku šlo ale o neškodný maškarní ples...

Množství situací i textu je kompenzováno komorní scénou, kde si Jařab vystačil pouze s černými pohovkami a bílým linoleem. Kontrast černé a bílé výstižně ladí s vyzněním celé inscenace. Vypjatost scén podkresluje perfektně zvolená hudba Ivana Achera. Stejně dobře zvolena je práce se světelnými efekty, ať už jde pouze o vytvoření absolutní tmy, naopak rychle způsobené ostré světlo nebo rudý odstín evokující erotické napětí, a zároveň krev předurčující blížící se tragédii.

Na závěr bych použila citát z knihy „Přátelé, milenci a jiné nerozvážnosti“: „Vztahy jsou jako améby, neustále mění tvar. Jediná jistota je v tom, že se vždy vyvíjejí v něco jiného.“
Touhy a výčitky jsou inscenací, která bude rozhodně hodnotnou vzpomínkou na vynikající tituly Divadla Komedie, a především na skvělé zpracování a precizní herecké výkony.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.