Recenze

Deset herců na zabití
psáno z představení: 11.3.2011, autor recenze: Petr Tichý
O některé experimenty není radno se pokoušet – a když už se o ně člověk náhodou pokusí a neuspěje, je dobré na ně co nejrychleji zapomenout. Pokusit se inscenovat na jevišti detektivní komedii s hororovými prvky je samo o sobě experimentem i výzvou. Pokus plzeňské činohry o proniknutí do světa strašidelného příběhu s tajemnými prvky je ale experimentem natolik nevydařeným, že by bylo lépe na něj velmi rychle zapomenout a raději se k němu už nikdy nevracet. Zjištění je to o to smutnější, oč větší byly naděje divácké veřejnosti, že komedie Hrobka s vyhlídkou z pera anglického herce a příležitostného dramatika Normana Robbinse posune kvalitativní úroveň standardní plzeňské činoherní produkce spíše směrem vzhůru. Bohužel se tak nestalo, přičemž důvody tohoto neúspěchu začínají být pro plzeňskou činohru už doslova symptomatické.

Prvním šlápnutím vedle se stal už samotný výběr titulu. U komedií není jednoduchá zápletka rozhodně ničím neobvyklým. U detektivních komedií by naopak zápletka měla patřit k nejdůležitějším stavebním kamenům hry, neboť od její propracovanosti se odvíjí nejen divákova pozornost, ale i hodnověrnost celého příběhu. Hrobka s vyhlídkou však v tomto směru ničím nepřekvapuje: divák se zde hned na začátku setkává s šesti rozličně pomatenými členy rodiny Tombových (i když na jevišti vlastně jenom s pěti, protože jeden z šestice sourozenců je údajně z důvodu své mimořádné nebezpečnosti uvězněn ve sklepě), mazaným advokátem, který má na místě projednat závěť jejich zesnulého otce, a dvěma nově příchozími osobami, z nichž jedna si na část takto rozdělovaného dědictví usurpuje poněkud překvapivý nárok. Poměrně logickým vyústěním této situace je vražda – nejprve jen jedna a vzápětí pak mnoho dalších. Na první pohled tedy zdánlivě nic neobvyklého, v čem by se mohlo skrývat čertovo kopýtko. Člověku však přesto nezbývá než přemítat nad tím, co tomu všemu chybí. Vysvětlení je ovšem jednoduché: té inscenaci chybí vlastně úplně všechno. Je to komedie bez humoru, horor, který nevyvolává děs, detektivka, u které se nezajímáte o to, kdo je pachatelem. Jediné, po čem možná toužíte, je dobrat se po více než dvou hodinách markýrované a vlastně velice schematické likvidace jednotlivých postav konečně nějakého smysluplného konce. Na jevišti mezitím ubývají postavy, tu otráveny jedem, tu zastřeleny, zardoušeny šálou či probodnuty dýkou – a divákovi přitom kradmo vchází na mysl, oč sofistikovanější a hrůzyplnější bylo podobné vyvražďování zpočátku nic netušícího osazenstva v klasické detektivce Agathy Christie Deset malých černoušků. A podobných paralel se bohužel nabízí výrazně více: o co bizarnější byli jednotliví členové Adamsovy rodiny! Oč dojemnější byly travičské stařenky v klasické komedii Jezinky a bezinky! A dokonce (a to už je skutečně na pováženou) oč zábavnější byla i ta protivně rozjuchaná strašidla z německého Spessartu! To všechno je potom dalším velkým minusem Hrobky s vyhlídkou: ve srovnání s jakýmkoli klasickým kusem obdobného ražení působí Robbinsova hra jen jako velmi slabý odvar, k jehož ochucení by bylo zapotřebí spousty nejrůznějších ingrediencí dávkovaných pevnou režisérskou rukou. Právě té se však inscenaci zjevně nedostává. Režisér Martin Vokoun se v tomto případě zřejmě nakazil klasickou nemocí většiny plzeňských komedií, totiž líbivou bezobsažností, v níž je vše podřízeno pohodlí herců a pokorné službě jejich léta zavedeným stereotypům. Možná přitom stačilo jen málo a výsledek mohl být docela jiný. Cest k tomu se nabízelo hned několik. Jednou z nich mohla být jednoznačná a pevně prosazená režijní vize, která by inscenaci vdechla konkrétní styl – vize, která by dokázala položit zvýšený důraz na to, aby herci namísto pitvoření svoje postavy skutečně hráli. Anebo bylo naopak možné zvolit docela opačný přístup a přimícháním větší porce nadsázky celou inscenaci zlehčit do stylu zábavné parodie na laciné krváky – v takovém případě by se možná z hereckých stereotypů dal vytvořit i poměrně zajímavý nástroj komiky. Nic z toho se však nestalo a Vokounova inscenace tak zůstává přesně v půli cesty: není ani vybroušeně stylová, ani nadlehčeně zábavná. A co hůř – ona je prostě nesnesitelně nudná.

K úspěchu však inscenaci schází ještě něco daleko podstatnějšího. Aby takto chatrně vystavěná divadelní hra mohla vůbec pomýšlet na úspěch, musel by tu být kromě režiséra s jasnou a pevně prosazovanou vizí také spolehlivý herecký ansámbl, který je ochoten a schopen vložit do hry ještě o pár zrnek hravosti více, než kolik do ní ukryl její nepříliš obratný autor. To však není v současné době případ plzeňské činohry. Většina herců totiž v průběhu celého představení ani na okamžik nepřekročí stín sebe samých a jejich důsledné našlapování v léty prověřených kolejích působí místy až komicky. Zdá se to být až humorné, ale všichni herci zde vystupují jako jednolitá masa, z níž se nikdo ani na okamžik nevyděluje a nikdo si nezaslouží byť jen sebemenší pochvalu. Minimum oživení přináší na jeviště snad jen Andrea Černá v roli mírně nymfomanické Moniky Tombové – i v jejím případě se však jedná jen o další variaci na typ postavy, který už dříve úspěšně vytvořila v inscenaci Noc bláznů. Herecké výkony Moniky Švábové, Zdeňka Muchy a Jany Kubátové se v ničem neliší od jejich hereckých výkonů ve všech dřívějších plzeňských komediích. Totéž platí i pro Štěpánku Křesťanovou a Zorku Kostkovou a bohužel i pro Zdeňka Rohlíčka, který v roli nesmělého tajemníka Peregrina Pottera zůstává daleko za svými hereckými možnostmi. Zůstat uvězněný v jedné herecké škatulce a přistupovat k hereckým úkolům podle jednoho léty prověřeného vzoru je jistě mnohem pohodlnější než se s rolemi trápit a hledat ke svěřeným postavám nové klíče a přístupy. Ale je opravdu nutné, aby herci poměřovali své role především optikou vlastního pohodlí?

Režisér Martin Vokoun už v Plzni několikrát prokázal, že když je potřeba, dokáže vtisknout představení jasnou uměleckou vizi. Zatím se mu to však dařilo spíš jen při spolupráci se svými generačními vrstevníky (Jako naprostí šílenci, Noci bláznů nebo S vyloučením veřejnosti). Když však má o své představě přesvědčit garnituru herců o jednu či dvě generace starších (Portugálie anebo třeba právě Hrobka s vyhlídkou), výsledek jeho snahy vyznívá poněkud rozpačitě. Že to není věc jednoduchá, o tom asi nikdo nepochybuje. Přesto si nezbývá než přát, aby ke své příští režijní práci přistoupil s daleko větší odvahou bořit zaběhnuté pořádky – protože prázdných a zbytečných inscenací má v současné době plzeňská činohra na svém repertoáru víc než dost.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.