Recenze

Dětská tragédie s toliko potřebným humorem
psáno z představení: 28.2.2009, Lenka Dombrovská
foto: archiv Komorní scény Aréna
foto: foto:
Wedekindova hra z roku 1891 Procitnutí jara byla ve své době považována za skandální a cenzura ji zakázala. Šokovala především otevřenou kritikou tehdejší pokrytecké společnosti. Poukazovala nejen na neschopnost dospělých osvětlit svým potomkům otázky týkající se jejich probouzející se sexuality, narážela však také na nechuť rodičů svým dětem porozumět a přistupovat k nim jako k rovnocenným partnerům.

V dnešní „otevřené“ době může mnohým tato hra připadat zastaralá. Dnes jsme totiž zvyklí na hry mnohem silnějšího kalibru, vedle kterých může působit více než sto let starý Wedekindův text poměrně usedle. Samozřejmě i já tuším, že většina dnešních čtrnáctiletých ví, že děti čáp nenosí, ovšem problémy s přechodem do dospělosti, neporozumění si s rodiči i vrstevníky, těžkosti ve škole – to vše jsou problémy stále živé. Ovšem je nutné text v jistých momentech více aktualizovat, což bohužel režisér Michal Lang a dramaturg Tomáš Vůjtek vždy nečiní (nebo pouze sporadicky). Nesporným kladem inscenace je herecký soubor Komorní scény Aréna, protože zahrát důvěryhodně (a ne pouze naivně) „dětské“ postavy není jednoduché, všichni herci však předvedli takřka perfektní výkony. A to se samozřejmě týká i herců, kteří ztvárnili postavy dospělých – především dvou tak velmi odlišných matek a nekompromisního ředitele školy.

Mladý tragický pár tvoří Melichar (Michal Čapka) a Vendula (Tereza Dočkalová), ti jako první ochutnají „zakázané ovoce“, což má v případě Venduly tragické následky – a to jen věřila mamince (Dana Fialková), která přeci říkala, že dívka otěhotní až po svatbě... Ovšem zjištění, že tomu tak většinou nebývá, není ještě tím nejtragičtějším. Mnohem horší je matkou vnucené řešení nastalého „problému“ – pokoutný potrat. A zde asi selhal Michal Lang jako „vypravěč“ nejvíce, matka donutí dceru vypít lektvar, který vyvolá potrat, dceru násilím zavře do rakve a zasedne ji. Pro neznalé textu to je příliš metaforické znázornění Venduliny smrti způsobené následky potratu (ne, opravdu matka svou dceru nechtěla zabít). Jako „umělecký projev“ režiséra však tento moment přijímám. Protiklad k této „vražedkyni“ tvoří „osvícená“ matka Melichara (Alena Sasínová-Polarczyk), bohužel však i ona nevydrží nátlak okolí a po zjištění Vendulina těhotenství svůj liberální postoj přehodnotí. Mořic (Michal Moučka) se od počátku trýzní svými špatnými školními výsledky, až dojde k rozhodnutí, svým rodičům ulehčit život a spáchá sebevraždu.

Hned tři postavy ztvárnil René Šmotek, jednak ředitele školy, kterého režisér nechal pohybovat se na chůdách a zdůraznil tak jeho „nadřazenost“ a vynucenou autoritu, poté je doktorem, jenž je povolán k „stonající“ (čili těhotné) Vendule, v závěru jako tajemný cizinec na hřbitově zachraňuje Melichara. V této inscenaci se několika rolí ujme více herců – Michal Čapka a Michal Moučka jsou gymnazisty a později i vlastními otci, Marek Cisovský, Vladislav Georgiev, Vojtěch Lipina zvládnou být gymnazisty i chovanci polepšovny... Také musím alespoň zmínit skvostně pojatého sexuálního loudila Jeníka (Albert Čuba).

Pokud máte smysl pro záhrobní humor jako já (a evidentně i Michal Lang), tak vás jistě potěší odlehčený a především nepatetický závěr. V této „hřbitovní scéně“ se potkává Melichar s mrtvým Mořicem, jenž svou ustřelenou hlavu třímá v igelitce. Mořic zde bezostyšně vychvaluje onen svět a láká Melichara k odchodu z tohoto světa. Také zakuklená postava, která Melichara nakonec přemluví k setrvání na tomto světě je skvělým spojením absurdního a tajemného.

Hodnocení jednou větou by vypadalo asi takto – jedná se o povedenou inscenaci, u které se můžete zasmát i zamyslet a ocenit um herců ostravské Arény.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.