Recenze

Posledním příběhem, který napsala Iva Peřinová pro loutkové divadlo, je adaptace libreta Labutího jezera. Tato adaptace je skromně nazvána Labutí jezírko, možná tím chtěla Peřinová potutelně dát najevo, že balet patří mezi „velké“ umění, zatímco dřevěné loutkové divadlo bývá řazeno mezi nízké až pokleslé žánry. Labutí jezírko režíroval Tomáš Dvořák, který proslul tím, že mnoho svých inscenací ozdobil loutkářskými vtípky. Domnívám se, že tím se Labutí jezírko stává stravitelnější pro běžné diváky, kteří vždy více ocení situační komiku, než vznešené pas de deux.

Výpravu navrhl Ivan Nesveda a loutky vyřezal Roman Marek. Jedná se o téměř čisté iluzivní loutkové divadlo, kde se „živáci“ v slavnostním černém oděvu objevují jen při přestavbách scény složené z průsvitných panelů, pomalovaných romantickými motivy lesa a jezera. (A také tanečního sálu královského paláce.) Tento inscenační tým v souladu s textem vytvořil spíše kašpárkovsko-škrholovskou parodii. Hudební motivy Čajkovského baletu se v inscenaci také objevují, ale zanikají v rejdění dřevěných hrdinů. Libreto k Čajkovského baletu mívá tři verze. Dlouhá léta od vzniku libreta představovala Odetu i Odilu jedna tanečnice a příběh končil tragicky. Teprve v dalších letech od premiéry měly postavy Odety i Odily každá svou interpretku.

Peřinová se rozhodla pro rozdělené role Odety a Odily a šťastný konec. Při lovu v hlubokých hvozdech se Princ (Tomáš Holý) zakouká do labutě s korunkou (Veronika Khomová). Princeznu Odetu zaklel do labutí podoby zlý čaroděj Rudovous (Marek Sýkora), jehož charakteristický rudý vous, výhrůžně trčící a se svítící špičkou, by mohl dospělému diváku nemravovi asociovat i ledacos jiného než jen bradku. Rudovous hodlá Odetu pojmout za ženu, ať už po dobrém, či po zlém. V Rudovousových službách trpí lesní strašidla Aranka (Miroslava Bělohlávková) a Haťapa (Filip Homola). Brusinková víla Aranka, zakletá do strašidla, dlouho pilně pro Rudovouse sbírá brusinky, a vaří z nich šťávu, která mu dává sílu. Právě tato dvě lesní strašidla a labutí chór s koryfejem labuťákem (Tomáš Bělohlávek) vnáší do inscenace nejvíce veselí. Strašidlo Aranka je spolu s Královnou (Markéta Sýkorová) největšími hybatelkami děje. Královna náhodně zjistí, že se její syn zamiloval do labutě, a dělá vše proto, aby se taková havěť nestala její snachou. Rozhodne se Prince rychle oženit a uspořádá na zámku bál. Bálu se účastní různé dívky, dokonce loutková dvojčata, a robustní droběna, která nejdříve vyzve Prince k tanci. Rudovous však vyšle na bál Aranku, která se promění v Odetino alter ego Odilu. Aranka nemá v úmyslu ublížit ani Princi, ani labuti, ale chce se zalíbit Rudovousovi, ke kterému chová tajné city. Ve vztahu k Princi je Aranka-Odila natolik přesvědčivá, že Princ na okamžik podlehne. Aranka nakonec pozná, že Rudovous jejích citů využívá jen proto, aby získal Odetu a prozradí Princi, jak Odetu zachránit. V závěrečném souboji u jezera Princ nemůže zdolat Rudovousovu sílu. Aranka dokonalým veletočem vytáhne z Rudovouse veškerou brusinkovou šťávu, Rudovousova svítící bradka zhasne a Princ hodí zesláblého Rudovouse do jezera. Aranku vede Miroslava Bělohlávková, která prokazuje velmi přesné loutkářské řemeslo jak ve vedení, tak v interpretaci.¨

V inscenaci jsou používané staré loutkářské techniky, kdy jedna loutka se může přeměnit na dvě postavy „obrácením naruby“, v tomto případě v princeznu Odetu a labuť. Rudovous se otočením o 180° mění na myslivce (a naopak). Labutě, hřadující u jezera, slyší blížící se lovce, a na výkřik labuťáka „Někdo jde!“ reagují bleskovým schováním hlaviček pod křídla. (Myslí si, že jsou tak bezpečně schovány, neboť když ony nevidí nikoho, tak nikdo nevidí je.) Taková akce by se v činohře či v baletu jen těžko dávala dohromady. Mechanické možnosti loutek jsou předností loutkového divadla, na které se ke škodě věci v době různých alternativ zapomíná.