Recenze

Dvouplošník, brilantně pilotovaná komedie
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 0.0.0000, Miroslav Král
Divadlo A. Dvořáka Příbram (DADP) premiérou Cooneyho komedie Dvouplošník v hotelu Westminster úspěšně završilo svou 49. divadelní sezónu a zároveň první sezónu pod svižnou „taktovkou“ uměleckého šéfa Milana Schejbala. Divadelní herec, režisér, producent a samozřejmě dramatik Ray Cooney (1932) skvěle zúročuje své bohaté zkušenosti divadelníka ve svých komediích, které se s velkým ohlasem uvádějí na jevištích celého světa (na příbramském jevišti se v poslední době objevily inscenace jeho her Teď ne, darling /česká premiéra, 1995/ a 1 + 1 = 3 /1998/). Autor, ač Angličan, píše své frašky s dráždivě galantním francouzským espritem ne nepodobným stylu Mistra Feydeaua – jedna malá, téměř nevinná lež roztáčí bláznivý kolotoč nesmyslných lží, záměn osob, jejich pohlaví a vztahů k jiným osobám, do příběhu jsou zaplétáni další a další lidé, což vyúsťuje do absurdních situací, jež neochvějně spějí ke katastrofickému konci, který se jen „zázrakem“ nekoná.

Tak je tomu i ve zmiňované frašce Dvouplošník v hotelu Westminster (1990), kde se vše točí kolem záletu viceministra britské vlády Richarda Willeyho (Jan Novák) se sekretářkou lídra opozice Jane Worthingtonovou (Radka Filásková) a neznámé domnělé „mrtvoly“ (Stanislav Jiránek), jež se jak pověstný červený provaz o jednom konci zjevuje v těch nejnevhodnějších situacích. Nechybí samozřejmě ani sekretářčin žárlivý manžel Ronnie (Lukáš Typlt), viceministrova obstarožní a sexuchtivá manželka Pamela (Helena Karochová), a především viceministrův tajemník George Pigden (Zbygniew Kalina), který je svým šéfem povolán, aby celou trapnou záležitost vyřešil. To se tajemníkovi, byť pro frašku typickou shodou dobrých i špatných náhod, podaří, ovšem za cenu vlastní svatby se staropanensky odpornou a pokrytecky nadrženou ošetřovatelkou jeho dominantní matky Gladys Fosterovou (Debora Štolbová).

Hostující režisér-praktik Jiří Fréhar, jehož těžiště tvorby spočívá v jiném žánru než ve frašce, převedl Cooneyho jiskřivý opus na jeviště téměř bez škrtů (inscenace vznikla bez dramaturga!!!), ale povětšinou s velkou lehkostí a při zachováním všech zákonitostí interpretace frašky, sám však zůstal stát většinou cudně v pozadí a veškerou „tíhu“ inscenace ponechal na bedrech herců. To by samo od sebe nebylo na škodu, kdyby všichni herci byli schopni Coonyeho text naplnit tak, jak tomu bylo u Z. Kaliny, J. Nováka, H. Karochové a M. Kleinerové.

Zbygniew Kalina ve své figuře bez stopy pitvoření či podbízivosti vytvořil brilantní tragikomickou studii anglicky korektního ušlápnutého tajemníka, který ví, „kde je jeho místo“, a dokáže veškeré své nemalé schopnosti věnovat svému šéfovi, který jej nepřestává překvapovat svou nemravností a pokřiveným charakterem, což dává Kalinův Pigden „nepokrytě pokrytě“ najevo neodolatelnými grimasami a mistrně provedenými hereckými etudami spojenými s precizní pohybovou ekvilibristikou. Přímo neodolatelný je Kalina při „oidipovských“ telefonátech se svou matkou a ve scénách s vnucenými mu ženami, kterých se panicky bojí a jejichž erotické potřeby se snaží ukojit pouze „orálně“. Pandánem k jeho postavě je zupácký a egoistický viceministr Willey se stigmatem bohorovnosti v přiléhavě rustikálním podání skvělého Jana Nováka, jehož výkon je, bez jakékoli stopy trapné aktualizace, esencí toho „nejvýživnějšího“ z chování současných politiků. Společné scény obou herců patří k tomu nejlepšímu z celé inscenace (např. „zakrývací“ tanec s mrtvolou). Dámské postavy mají v této hře spíše funkci sekundantů, ale i tak Helena Karochová dokázala díky svému výraznému komickému talentu vytěžit ze své postavy zhýčkané, znuděné, luxus milující, po vlastní kráse toužící a sexuálně frustrované Pamely maximum a zároveň se vyhnout jakékoliv schematičnosti či laciné a lascivní karikatuře. Poklonu si zaslouží i Milena Kleinerová, která v miniaturní roličce Pokojské zazářila a potvrdila onen okřídlený axiom, že není malých rolí, jen malých herců, mezi něž tato všestranná herečka rozhodně nepatří (pohříchu se jí v poslední době nedostává příležitostí, kde by svůj talent rozvinula v celé jeho šíři). Kleinerová stejně jako Karochová patří mezi minimum hereček, které se neváhají na jeviště v rámci postavy „shodit“ a jimž nechybí vzácný dar sebeironie – viz Kleinerové závěrečný komický převlek a taneční extempore.

Nejvíce se režisérova „cudnost“ a absence dramaturga projevily v postavě sekretářky Jane, jejíž charakter osciloval mezi naivkou, vypočítavou mrchou, zneužitou světicí a živočišnou samičkou, což v žádném případě není vinou výborně hrající R. Filáskové. Režisérův razantnější přístup postrádá i Typltův žárlivý Ronnie, který pohříchu překypuje nepatřičným hlasových patosem, jenž zcela ruší charakter jeho dramatické postavy. L. Typlt má problémy např. i s etudou s telefonním seznamem, která, spíše než aby působila komicky, jen silně retarduje temporytmus (opět na vrub režisérovi).

Výtvarnice Eva Brodská pojala jediné dějiště inscenace – hotelový pokoj – velmi konvenčně a očekávaně, což nebylo nijak na škodu. Možná měla věnovat více pozornosti technickému řešení scény (to občas selhávalo), především u padacího okna a zasouvacích dveří, jejichž bezchybné fungování je nezřídkakdy určující pro další děj příběhu. Civilní kostýmy trpěly především časovou rozostřeností od stylu padesátých let 20. století (Pamela) přes léta šedesátá a sedmdesátá století (Jane) až po současnost (většina pánských kostýmů). Sjednotit kostýmy se nepovedlo ani barevným laděním (včetně scény a rekvizit) do pastelových tónů zelené. Největšího hříchu se však výtvarnice dopustila na kostýmu (k němuž neoddělitelně patří i účes a maska) ošetřovatelky Fosterové – tu sice oblékla do šedé neslušivé uniformy a obdařila ji brýlemi z černou tlustou obroučkou, ALE… navrhla jí masku v roztomile dívčím stylu a zpod čepce jí nechala splývat krásné a svůdné blond kadeře. Mohl to být sice záměr – rozpor mezi formou a obsahem dramatickém postavy, avšak nebylo to nijak režijně opodstatněné a tento výtvarně-inscenační princip nebyl použit u dalších postav. Brodská tak velmi ztížila Deboře Štolbové práci a snížila účinnost jejího výkonu.

I přes všechny výhrady je příbramský Dvouplošník sukcesem, který jistě bude dlouho plnit hlediště (nejen) tamního divadla spokojenými diváky, a navíc je důkazem, že Milan Schejbal umělecky vede divadlo tím správným směrem.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.