Recenze

Exkurze do obyčejného života
psáno z představení: 4.4.2013, autor recenze: Johana Hovorková, foto z inscenace: Hana Smejkalová
foto: Hana Smejkalováfoto: Hana Smejkalováfoto: Hana Smejkalová
Z prachu hvězd je hra o lidské samotě. A je jedno jestli ji budeme brát jako poselství o samotě každého z nás nebo o samotě celého lidstva ve vesmíru. Obojí může děsit, někdy dokonce tak, že útěku před samotou věnujeme celý život. Až nakonec zjistíme, že utíkáme sami před sebou a svou minulostí a stejně se nám to nikdy nepodaří.

Ve stísněném bytě žijí tři stárnoucí sestry se svou matkou. Každá se snaží srovnat s nějakou bolestí svého života, ať už se jedná o nenaplněnou lásku, ztrátu někoho blízkého nebo jiné životní trauma, a každá to dělá po svém. Každopádně si své myšlenky a svá trápení neustále sdělují – sledujeme tak na komorní scéně Kolowratu smutnou domácnost lidí, kteří spolu stále hovoří, nikdo ale nikoho neposlouchá.

Kája (Jana Boušková) trpící Aspergerovým syndromem hledá spoluobyvatele ve vesmíru, protože tady na Zemi se jí to nepovedlo. Táňa (Taťjana Medvecká) a Dáša (Petra Špalková) se snaží vyrovnat se životem trochu bližším a reálnějším, ač jim v tom jejich matka (Jana Preissová) příliš nepomáhá. I ona má totiž mnoho o čem přemýšlet a co bilancovat. A v den, kdy na dveře zazvoní nový soused s talířem chlebíčků Jarda (Jan Hartl), všechno najednou vyplouvá na povrch.

Právě Hartlův typický umírněný projev je skvělým protikladem hysterické, emočně vypjaté atmosféry čtyř silných žen. Tíživá situace plná starých trápení potřebuje někoho, kdo nabídne chlebíčky a zavede řeč na jejich chuť nebo položí nějakou banální otázku – a tím člověkem je právě Jarda. Později se však zdá, jako by přes svůj nezúčastněný projev přišel svým sousedkám ukázat, že nejen ony mají něco, co si nesou celý život s sebou a nemohou se toho zbavit, ač by sebevíc chtěly.

Mladý režisér Štěpán Pácl vytvořil z textu Lenky Lagronové (autorka známá např. díky hře Terezka, za niž obdržela v roce 1997 cenu Alfréda Radoka) citlivou exkurzi do „obyčejného“ života. Intimita prostoru malého jeviště dodává divákovi pocit, jako by se opravdu díval do cizího domova a cizího života, což je umocněno uspořádáním bytu. Petru Špalkovou sledujeme v kuchyni, kde jako každou neděli peče bábovku, včetně přípravy těsta, zatímco se Jana Preissová dívá na televizi a Jana Boušková do toho po bytě zapojuje kabely. A dohlédneme i do ložnice.

Civilní a uvěřitelné provedení umožňuje, aby každý jednotlivý divák mohl ve hře tak trochu poznat kousek svého života, ať už by to měla být sebebanálnější myšlenka. Možná mu potom při odchodu domů, kdy mu asi nebude moc veselo, pomůže vědomí, že v tom není úplně sám.

Celkově dobrému dojmu napomáhají samozřejmě i herecké výkony. Je těžké vybrat nejlepší, nejzapamatovatelnější je ale určitě Jana Boušková, která zmíněné postižení ztvárňuje s puncem uvěřitelnosti. Zdatně jí sekundují Taťjana Medvecká i Petra Špalková. Také Janě Preissové všechno to prožité zklamání životem beze zbytku věříme. Tichý, zároveň však nepřehlédnutelný Jan Hartl do této kombinace zapadá skvěle.

Hry, které jsou v současné době uváděny v Kolowratu, si mohou směle konkurovat, laťka je nastavena vysoko (stačí připomenout dramata Blackbird nebo Karla) a v hereckých výkonech je těžké najít slabší místo. Z prachu hvězd za nimi nezaostává, provedením a působením na diváka mezi ně zapadá a v komorním Kolowratu hra nalezla své adekvátní útočiště. Navíc kromě úvahy nad osamělostí nabízí ještě originální propojení se zamyšlením nad tím, co je nad námi. Ať už je to Bůh, vesmír nebo ti, kteří se nám (a ani Káje) ještě neozvali.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.