Recenze

Fantom přináší gejzír nápadů a vtipu
psáno z představení: 7.5.2009, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Bohdan Holomíček
foto: Bohdan Holomíčekfoto: Bohdan Holomíčekfoto: Bohdan Holomíček
Show must go on, řekli si v Dlouhé a po Soudných sestrách si vzali na paškál další román Terryho Pratchetta. Tentokrát si vybrali Maškarádu, která paroduje Lerouxova Fantoma opery a vůbec celou divadelní mašinérii.

Vzhledem k tomu, že Pratchett je autor, který má smysl pro dramatické situace, nepůsobí jeho divadelní nastudování nijak knižně. Režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek vycházeli z adaptace Stephena Briggse, kterou si však upravili tak, aby více odpovídala poetice Pratchettovy předlohy. V opulentní Maškarádě se diváci opět setkávají se dvěma čarodějkami Bábi Zlopočasnou a Stařenkou Oggovou, které právě míří do Ankh-Morporku. Tam chtějí přesvědčit mladou Anežku Nulíčkovou, aby zanechala své kariéry v místní opeře a přidala se k nim. To ještě netuší, že se v zákulisí morporkské opery setkají nejen se svou přítelkyní, ale také s Fantomem, který za sebou nechává jednu mrtvolu za druhou.

Ke cti inscenátorům slouží fakt, že i přes velké množství postav a vedlejších zápletek zůstává příběh v rámci možností přehledný i pro diváka, který s Pratchettem žádnou zkušenost nemá. Problematická se může zdát délka představení – v divadle totiž návštěvníci Maškarády stráví takřka tři a půl hodiny. Jenže hra je to sice dlouhá, ale rozhodně ne zdlouhavá. Na nudu není prostor a příběh čile pádí kupředu. Zkrátit či vyškrtnout by možná šlo některé scény, které jsou do hry zařazeny jen kvůli vtipným pointám, ale příběhu příliš neslouží. Diváci by tak ale přišli o krásnou ukázku Pratchettova originálního, místy satirického a jindy až absurdního humoru.

Dynamiku děje zvyšují především ostré filmové střihy, díky kterým neschází většině scén bravurní pointa. Na druhou stranu časté scénické změny prodlužují už tak dost dlouhé představení, což ovšem lze s lehkým srdcem odpustit, protože Jan Vondráček s Ivanem Žáčkem nám v těchto mezihrách servírují zdařilý hudební mix klasických i moderních melodií. Scéna Karla Glogra je značně multifunkční, a tak se může bez velkých změn proměnit třeba v pracovnu ředitele opery, ložnici sboristek, jedoucí dostavník i podzemní bludiště.

Maškaráda nabízí také množství skvělých hereckých výkonů. Přesná je v roli čarodějky Zlopočasné Naďa Vicenová, která dokáže pobavit svou strohou mimikou a úsečnou řečí. Ve zcela opačném gardu inscenuje Stařenku Oggovou Jaroslava Pokorná, která je neodolatelně vitální a naivní. Velký komický talent prokazuje v úloze Anežky Nulíčkové i Helena Dvořáková. Miroslavu Táborskému, který hraje ředitele opery Štandlíka (kterého ostatní postavy častokrát překřtí třeba na Šuplíka nebo Šprclíka), stačí vstoupit na jeviště, vykouzlit svými zlatými zuby široký úsměv a z hlediště už se ozývá smích. Patrně nejzajímavější je ale Jan Vondráček jako povýšený umělecký šéf Sardelli. Jeho závěrečný monolog a absurdně pojaté několikanásobné umírání patří k tomu nejlepšímu, co Maškaráda divákům nabízí. Ale i ostatní herci se snaží a je znát, že se dokázali s poetikou Pratchettovy Zeměplochy dobře sžít. Příliš přestylizovaná je snad jen postava zženštilého inspicienta Arna v podání Martina Matejky.

Inscenace obsahuje přehršle dobrých nápadů. Přestože se režisérka Burešová snažila Pratchettovu přebujelost mírnit, někdy je ten gejzír nápadů a komických situací tak silný, že by nepřipraveného diváka mohl smést. Ale to k románům ze Zeměplochy prostě patří. Stejně jako fakt, že ne všechny prvky jsou rozvedeny tak důkladně, jak by si zasloužily. Maškarádu však rozhodně lze označit za výjimečnou inscenaci, na kterou se budou diváci rádi vracet. Užít si všechny prvky představení při jedné návštěvě je totiž takřka nemožné.

Hodnocení: 80 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.