Recenze

Havlovi Na zábradlí není nic lidského cizí
psáno z představení: 11.6.2014, autor recenze: Veronika Boušová
foto: foto: foto: foto:
„Kdyby byl nepřišel únor čtyřicet osm, nebyl bych se stal dramatikem ani spisovatelem“. A ani disidentem, ani prezidentem. Životní příběh Václava Havla, vedoucí ze zahnívajícího českého rybníčku až k oceánu nesmrtelnosti na straně jedné a neveřejná tvář velikána českých dějin včetně tušených slabostí, jež těmi dějinami občas hýbou, na straně druhé. Obojí inspirovalo Miloše Orsona Štědroně k napsání hudebně-divadelní inscenace Velvet Havel. Její uvedení v Divadle Na zábradlí uzavírá kruh mezi Havlovou profesní dráhou a jeho soukromím.

Typický štědroňovský portrét si nezadá s autorovými předchozími projekty a právě v případě osobnosti Václava Havla a jeho díla, které jsou u nás doposud zdrojem různých kontroverzí, to lze kvitovat s povděkem. Ironie krocená podvědomým respektem a cit pro zkratku a kabaretně neseriózní nadsázku v textu i v hudbě nedehonestují, a když provokují, tak s téměř blahosklonnou laskavostí, s jakýmsi spikleneckým mrknutím v podtextu. Havel idealista, filozof, bohém a humanista světového formátu karikuje svou - veřejností vnucenou – ikoničnost. Havel synek z nóbl rodiny nezapře „Kinderstube“, ale ani chlapskou ješitnost, smysl pro humor, sklon ke klukovinám a slabost pro něžné pohlaví v přitažlivém balení. Láska a pravda, vyznávané do důsledků, poukazují v jistém směru na vrozený nedostatek empatie jako na kompenzační příznak nadprůměrné inteligence.

Mezi předobrazem titulní postavy a její scénickou podobou udržuje Štědroň dvojí odstup. Modeluje ji na základě interakce se zbytkem souboru a vše umocňuje „divadlem na divadle“, respektive „filmem na divadle“. Při setkání dvou Havlů-bohémů v mauzoleu vyprovokuje prvorepublikový filmový magnát Miloš, rozšafný milovník kabaretů a akční vizionář se smyslem pro a succsessful hollywood story, svého synovce cigaretovým kouřem k zmrtvýchvstání a natočení životopisného bijáku. Scénu s masivním mřížovým roštem plným slamníků, reflektujícím niterné i vnější světy vězně a zastánce pravdy a lásky, tak doplňují rekvizity z filmového prostředí.

Oba Havlové sehráli v české historii velkou úlohu, ale zatímco Venoušek příjmení proslavil, strejda Miloš se stal - bezmála obětní - černou ovcí rodiny. Jako takový kumuluje Miloš (Petr Jeništa) nedostatky rodové genetické výbavy včetně těch společných, kam patří také ráčkování. Občas svěří publiku bulvárně lechtivou informaci z vlastního soukromí, jakoby tím poukazoval i na existenci synovcovy Pandořiny skříňky. „In kino veritas“. V cigaretovém oparu diriguje herce, tempo a scénosled, tu sehraje úlohu diplomatického sekretáře, jindy odlehčí situaci šantánovým číslem, v němž světácky vyzná lásku světlům ramp, nebo zamíří k jádru pudla otázkou: „Venoušku, a co ženský?“

Jak si ale poradit se ztvárněním bývalého prezidenta, má-li ho národ v živé paměti? Miloslav König přistupuje k roli Václava Havla podobně, jako se k ní třeba za sto let postaví hollywoodský filmový herec, ale k interpretaci používá divadelní prostředky. Koncentruje energii postavy, rodící se z dialogů, a jen minimálně a ve vhodném načasování zařadí nezbytný dovětek „že“ či typickou dikci. Ve spojení s Havlovým idealismem a filozofií to vychází na jedničku. V hudebních číslech se doprovází na kytaru, uplatňuje svou muzikálnost a naplno využívá pěvecký potenciál. Občas naruší mluvený text popěvkem nebo nasazením fistule a evokuje uličnickou, někdy až frackovitou „neodolatelnou dětinskost oplácaného blonďáka“. Pozici frontmana zaujímá rebel k pomilování v elvisovském duchu šedesátek, totalitě čelí protestsongem, ideje vykřikuje v direktivním rapu. V kabaretních výstupech se jako chartista mění v týmového hráče, při konspiračním setkání se zástupci Solidarity na Sněžce v obětavého Mirka Dušína a v hrdého zastánce české pivní velmoci. Fyzickou podobu Václava Havla připomene pouze knírek coby symbol zralosti k převzetí úlohy otce vlasti (nikoli otce dítěte, jak se ukáže).

To Marie Spurná v trefně zvolené paruce připomíná Olgu od prvního pohledu a má to stejně jako Jeništa, který dámu ze Žižkova během cigaretového blues uctivě obskakuje, o něco snazší. Citlivou duši introverta a mateřskou shovívavost pod slupkou racionálně uvažující, přirozeně inteligentní a nepříjemně pravdomluvné Olgy Havlové sehrává bravurně. A rázně usazuje manželovy frustrované samaritánské Múzy. Ty představuje Anežka Kubátová. Rozlišuje je typově, konkrétní jména nepadnou a nejsou důležitá, ať se jedná o intelektuálku v brýlích, divu v rudých šatech, klapku, méně bystrou hérečku nebo o smyslnost, vkrádající se do Václavovy meditace v převleku za buddhistického mnicha.

Vynecháme-li dvoučlennou Crew a tříčlennou kapelu (klavír, saxofony, bicí), všechny další vedlejší postavy (politiky, Dalajlámu, Rushdieho, Olžina nápadníka atd.) zastupuje Univerzál (Natália Drabiščáková), „kus dřeva“ či „křoví“, prostě herec pro všechno v crazy kostýmu molitanového polena. Ten už jde poněkud přes čáru, nicméně u režiséra Jana Friče jsme na podobné úlety zvyklí a tady ostatní výstřelky fungují dobře, v souladu s textem hry.

Se smyslem pro sebeironii postav pointuje Frič vršící se paradoxy v bleskovém sledu a to i směrem k hudební složce. Havel s kytarou koncipuje úvahy formou hledání melodie a prsty sjíždí od strun k podprsence rozpálené Múzy, jenže bez Olgy si s mechanismem zapínání neporadí - vždyť ani v reálu bez konzultace s ní nepovažoval své texty za dokončené. Vnitřní boje při jógování v Ruzyni doprovází mantrou „Brum“ namísto „Óm“, meditační mudru mimovolně nahrazuje gestem sametového revolucionáře „Victory“. Namísto kalhot s krátkými nohavicemi obléká rovnou kraťasy. Vášnivá vamp v rytmu tanga vykasává z pod šatů Veroničinu roušku s otiskem Václavova obličeje. Ve vzduchu visí styčné body Havla a Vaňka z Audience, Vernisáž připomenou kýče v písni o netečných Češích-chalupářích s lokajskou povahou, dojde na úryvky z Dopisů Olze a tak dále. Havlovo dílo charakterizují některé výroky včetně těch zprofanovaných jako „Naše země nevzkvétá“ i těch, které navzdory odlehčené atmosféře házejí divákům rukavici.

„Nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy určitou skulinu pro možnost, že všechno je současně úplně jinak.“ V případě inscenací Miloše Orsona Štědroně platí, že to Havlovo „úplně jinak“ zase tak úplně jinak asi nebylo. Ačkoliv... kolik lidí, tolik pravd. Takže hlavně ta láska.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.