Recenze

Hrdinové z tramvajové zastávky
psáno z představení: 25.6.2006, autor recenze: Hana Martincová, foto z inscenace: Hana Smejkalová
foto: Hana Smejkalová
Je pozoruhodné, jak málo původních dramatických textů u nás vzniká. Jen zlomek z nich se navíc dočká divadelní realizace. Hrdinové Ivy Klestilové to štěstí měli. Bohužel. Ve spolupráci s režisérským tandemem SKUTR byla hra dopsána, inscenace nazkoušena a Národním divadlem 17. června poprvé uvedena v rámci projektu Bouda 2006.

Inscenace je poskládána z útržkovitých výpovědí pěti postav, pojednávajících o - pro vývoj jejich osobnosti - důležitých momentech, kterými stručně a přibližně charakterizují svůj život, své sociální postavení, případně pohled na mezilidské vztahy či způsob organizace současné společnosti. K dispozici je jim prostor Boudy na piazettě vedle historické budovy Národního divadla, jejíž konstrukce byla sestrojena s ohledem na námět hry, tj. reaguje na anonymní prostředí velkoměsta, ve kterém se postavy pohybují a prožívají svá trápení a prohry.

Hrdinové přichází z reálného světa, jsou součástí tzv. veřejného prostoru, z kterého na okamžik vystupují, aby na jevišti prezentovali své pocity a myšlenky. Když se tak stane – když už opravdu nemají o čem přemítat/o čem mluvit – zase se vracejí, odkud přišli, tj. do rušných ulic velkoměsta. Publikum tak zůstává téměř neustále v kontaktu s okolním světem. Divákům je umožněno nahlédnout zčásti otevřenou, průhlednou stěnou mimo divadlo, kde se nabízí pohled na kolemjdoucí, kolemstojící, na budovy, na tramvaje - zkrátka na „elementy“, které na první pohled nemají s inscenací mnoho společného. Potud je vše v pořádku, resp. nápad se dá označit za zajímavý, realizace ovšem značně pokulhává. Někdo by mohl namítat, že to stačí, že ono „zajímavé“ lze vlastně pokládat za „dobré“. Osobně však pokládám za zbytečné připisovat jakoukoli kvalitu pouhému předpokladu („ono by to mohlo být dobré, kdyby…“).

Monolog Staršího muže (Jan Novotný) se omezuje na retrospektivní interpretaci pocitů a zkušeností nabytých v éře socialistického Československa. Mladší muž (David Matásek) hledá inspiraci, jak žít tzv. skutečný život prostřednictvím módních časopisů. Vyhýbá se fyzickému i citovému kontaktu se Ženou (Gabriela Pyšná), přitom pokládá vztah s ní za téměř ukázkový obrázek šťastného partnerství. Žena trpí nezájmem svého druha, avšak nechce být sama. Pro jistotu s ním tedy počne dítě, aby se stalo zárukou jejich pevného a smutného svazku. Mladík (Jan Dolanský) je stále ještě dítětem neúspěšně hledajícím maminku – nakonec „ji“ v určitém smyslu nalézá v postavě Staršího muže. Dívka (Dora Kršková Terrazas) je poznamenaná rozchodem rodičů a předčasným uvrhnutím do kruté reality dospělosti. Ve snaze naleznout ve svém okolí i uvnitř sebe samotné kousek něčeho po emocionální stránce opravdového, pokládá ostatním postavám otázky typu: „Máš někoho rád?“ nebo „Má někdo rád tebe?“ S uspokojivou odpovědí se však nesetkává, a tak jí nezbývá než chodit po světě, ptát se a být nesnesitelnou.

Snad bez výjimky se postavy prezentují určitou individuální vzpomínkou, jejímž prostřednictvím odkazují na někdejší/nedávné neuspokojivé rodinného zázemí. Tato skutečnost nyní poznamenává i jejich současný život; „nedokonalé“ dětství ovlivňuje jejich rozhodování, (ne)schopnost navazovat vztahy a probouzí nedůvěru k lidem i ke společnosti obecně. Jejich kontakt s okolním světem se projevuje v náznacích; náznacích emocí, náznacích dotyků… „Hrdinové“ jsou v našem případě vlastně osamělými a pro svět vcelku nepotřebnými tvory, kteří primitivními způsoby tiše hledají své místo v životě. Ve svém hledání a přemítání jsou podporováni nápadnou scénickou animací a výraznými zvukovými kulisami. Zajímavé, opravdu, ale tak trochu samoúčelné; jednotlivé složky inscenace spolu nekorespondují tak, jak by bylo k dosažení vyváženého výsledku zapotřebí. Scéna, zvukové efekty či herecká akce nesou různou (navzájem zřídkakdy korespondující) informační hodnotu a jednotícím motivem, v tomto případě řekněme spíše kletbou, se jim stává roztroušené téma ve formě triviálních, často naprosto hluchých replik. Celá podívaná působí nahodile a nepřesvědčivě. Tak trochu zbytečně a tak trochu hloupě.

Inscenace se pravděpodobně snaží být další zlomkovitou výpovědí o neutěšeném stavu společnosti. Svět je zlý, pojďme ho udělat lepším. „Ono by to chtělo druhou šanci, ona ta první tak nějak nestačí,“ říká Starší muž v závěru inscenace. No, ono by to chtělo asi něco víc, než jen šanci (kterou v některých případech dostat není tak těžké, že…). Chtělo by to nápad a především nějakou (jakoukoli) zřetelnou myšlenku. Svět by to pravděpodobně nespasilo, ale aspoň by to těm několika divákům ponechalo iluzi, že skuteční umělci ještě nevymřeli. Nějaké to žvatlání a remcání v holých větách za výrazné podpory scénických prostředků o tom, jak by cosi mělo fungovat (svět, společnost, nebo snad Bůh?), se sice tváří jako ambiciózní umělecký projekt, ale dohromady vůbec nic neznamená.

Scénické řešení situací je sice relativně nápadité, bohužel se jaksi pozapomnělo, že určitou – adekvátní estetickou hodnotu by nemělo vykazovat jenom efektní scénické provedení, ale i text samotný. Hra Ivy Klestilové postrádá sebemenší náznak originality, chybí jí duchaplná výpověď a co víc, je zkrátka neuvěřitelně špatně napsaná (říkat takové slátanině báseň je dobrý vtip). Režijní tandem Skutr - Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka - jsou bezesporu nadanými umělci, možná by ale nebylo od věci trochu přibrzdit, promyslet, neopakovat již několikrát řečené. Při troše neopatrnosti by se totiž mohlo stát, že se každá nová inscenace stane nechtěným plagiátem inscenace předešlé.

Co říci na závěr? Že se to nepovedlo? I mistr tesař se občas utne, chtělo by se konstatovat. Národní divadlo ovšem průměrných a podprůměrných inscenací uvedlo jen v letošní sezóně už tolik, že by bylo na pováženou domnívat se, že je to jen náhoda...

Hodnocení: 30 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.