Recenze

Hrůzné drama v Městském divadle v Brně
psáno z představení: 10.2.2018, autor recenze: Peter Stoličný, foto z inscenace: jef Kratochvil
foto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvil
Ardens set virens (hořící, přesto vzkvétající) - to je presbyteriánské heslo na erbu, dnes bychom řekli slogan. Vychází z evropského protestantského kalvinismu. Mezi jednotlivými presbyterními církvemi jsou dnes značné rozdíly, od sborů a církví fundamentalistických až po velmi liberální. Ovšem jinak to vypadalo v 17. století v rodící se severoamerické civilizaci.

Soudní proces, ke kterému došlo v Salemu (stát Massachusetts) v roce 1692, je jedním z hrůzných zločinů amerických dějin. Z nejprve nevinného nočního dobrodružství mladých dívek, které tancují v lese nahé a vysloveně si hrají na vzývání různých duchů z pověstí, se postupně stává nesmyslný hon na čarodějnice. Dramatik Miller napsal hru jako analogii mccarthismu v Americe 50. let, kdy „hon na čarodějnice“ se převtělil do státní mašinerie. Senátor Joseph McCarthy (1908–1957) rozběhl v USA celonárodní hon na sympatizanty komunismu, FBI vyšetřovala nejenom miliony úředníků státní správy, ale a především liberální umělce. Každého, kdo sympatizoval s jakýmikoliv levicově orientovanými názory. Například Ch. Chaplin, opustil natrvalo USA a usadil se ve Švýcarsku, protože byl v USA vyšetřován. FBI dosáhla i na slavného A. Einsteina a až do jeho smrti v Princetonu v roce 1955 ho vedla jako osobu značně podezřelou.

Milllerova hra přesáhla stinnou tvář Ameriky. Procesy s nevinnými mají samozřejmě své dávné kořeny v Evropě (Bartolomějská noc, pálení čarodějnic ve Španělku, v Německu i na Moravě – v Losinách, francouzská revoluce se svou gilotinou). Vše vyvrcholilo zvěrstvy nacismu a až tragikomický je pandán amerického antikomunismu a sovětský antiamerikanismus také u nás, ve vazalských státech SSSR. Vždyť co jiného bylo pronásledování Mileny Horákové a obvinění některých komunistů z buržoazního nacionalismu.

Brněnská premiéra „Čarodějek“ je už druhá v tomto divadle. Hra zde (tehdy ještě Divadle bratří Mrštíků) byla poprvé uvedena v roce 1961. Jsou to léta, kdy bylo opovážlivé naznačit souvislosti s komunistickou totalitou u nás a tak se soudobé kritiky soustřeďovaly jenom na autorův postoj k Výboru pro neamerickou činnost v USA. Ale diváci uměli „číst mezi řádky“, a tak byla hra přijata.

A dnes? Jaký je dnes „hon na čarodějnice“ v mediálním boomu, který prožíváme? Všichni jsme svědky neférových útoků, či už na politiky, nebo na umělce. Všichni si pamatujeme některé věty vlivných ozdobností (Hitler byl džentlmen…), které byly vyřknuty a nedá se proti nim úspěšně bránit. Kolem nás jsou občas ničeny životy, pokrouceny dějiny a jsme toho mlčenliví svědci. Proto je Millerova hra stále aktuální.

Na scéně Andreje Ďuríka se tedy odehrává známý tragický příběh. Ta scéna je moderní, cosi jako vnitřní uzavřený prostor betonové prosklené funkcionalistické stavby. Inscenátoři nám chtěli připomenout aktuálnost příběhu. Ale to bylo snad zbytečné, hon na čarodějnice je bohužel stále dnešní. Zajímavě byly řešeny kostýmy Anety Grňákové. Jsou kombinací běžného civilního oblečení a prvky vesnického klasicismu. Nepřekáží to, přidává to postavám na věrohodnosti.

Text hry je upraveným, snad místy proškrtaným překladem Kateřiny Hilské z roku 1996, a asi nebylo nutné výrazněji do něj zasahovat. Režisér Tyc i dramaturg Šotkovský určitě textu neublížili. Překlady Hilské z angličtiny jsou známé a ověřené (McDonald, Voolfová, Orwel, Eliot…).

Režie inscenace se ujal Mikoláš Tyc. Čarodějky byly vedeny s důrazem na herecký projev. Žádné speciální finesy, které by prosazovaly nápaditost (někdy samoúčelnost) režie. Vše poctivě slouží Millerovu textu a vyzrálému dynamickému herectví. Ten přesah je na jevišti takový, že k němu opravdu není třeba víc přidávat.

Hlavní roli má zde John Proctor, poctivý chlap, kterého jediný přešlap je nevěra, za kterou pak musí těžce pykat. Robustní postava Petra Štěpána se stejně chlapským konáním přenáší na jeviště až antické utrpení, ze kterého není východisko. Stejně vnitřně utrápenou ženu hraje Lenka Janíková jako Proctorova manželka. Složitou postavu Abigail Williamsové, zhrzené milenky Johna Proctora, fanatičky a lhářky, ztvárňuje Barbara Goldmanová. A zvlášť zaujme svou nevinností a vnitřní rozkolísaností Eliška Skálová jako Mary Warrenová. Výraznou postavou sedláka je Zdeněk Junák jako Giles Corey. Viktor Skála a Michal Isteník (kněz Parris a kněz Halle), každý v jiné poloze, rozkrývají slabošství, které nemá odvahu postavit se realitě. Až mrazivou roli zahrál Jan Mazák jako všemocný Místoguvernér Danforth. V jeho jednání byla poloha rozvážného člověka i fanatického soudce. A jeho argument, že přece nemůže osvobodit od oprátky desítky souzených nevinných, když už za stejný přečin čarodějnictví visí jiní, tak to byl argument, který Arthur Miller pekelně vymyslel a Jan Mazák jej věrohodně interpretoval.

Čarodějky ze Salemu nejsou věru procházka příjemným dramatickým uměním. Ta hra je tak sugestivní, že nedá spát. A je výzvou, aby si lidstvo chránilo humanismus, na který vždy číhají skuteční ďáblové. Je to zlo a zášť v nás.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.