Recenze

Jak inscenovat antickou tragédii
psáno z představení: 8.5.2009, Lukáš Dubský
foto: Martin Špelda
foto: foto:
Ačkoliv římský filozof Seneca napsal Faidru před téměř dvěma tisíci lety a téma je známé, tento antický text se na českých jevištích nezabydlel. Do programu repertoárového divadla se dostává až nyní, kdy ji v režijním provedení Hany Burešové inscenuje Divadlo v Dlouhé. Na rozdíl od klasických řeckých tragédií je divák v Senekově díle vržen rovnou do víru zhoubné Faidřiny vášně a Hippolytovy rostoucí nenávisti k ženám. Faidra se při nepřítomnosti svého muže Thesea zamiluje do nevlastního syna Hippolyta. Ten jí však, stejně jako všechny ostatní ženy, odmítá a zdrcená Faidra ho po Theseově návratu obviňuje ze znásilnění. Nepříčetný Theseus přivolá prostřednictvím svého božského otce Neptuna na Hippolyta pohromu. Teprve když posel přinese zprávu o mladíkově tragické smrti, vyzná se Faidra ze své lži, načež spáchá sebevraždu.

Režisérka Burešová vsadila při inscenaci hry stoického filozofa Seneky na komorní atmosféru. Diváci sedí v několika řadách přímo na jevišti, což je značně přibližuje k jinak obtížně uchopitelným postavám vycházejícím z úplně jiného časoprostoru. Dramatická gesta antické tragédie v malém prostoru vhodně rezonují a divák se cítí vtažen doprostřed tragického příběhu.

Pro potřeby inscenace v Dlouhé text upravili režisérka Burešová, dramaturg Štěpán Otčenášek a překladatelka Eva Stehlíková. Inscenátoři se snaží na jeviště přenést ducha antického divadla, a tak nechybí ani do ruda oděný chór nebo monologizované promluvy. Oproti antickému divadlu jsou ale naštěstí promluvy častěji strukturovány do dialogů, což je divácky vděčnou úpravou.

Scéna Davida Marka je strohá a barevně nijak výrazně definovaná, což přenáší téměř veškerou pozornost na herce, u nichž je naopak barevné ladění celkem důležité. Inscenace by rozhodně nemohla fungovat bez precizních hereckých výkonů. Herci jsou totiž nuceni deklamovat poněkud šroubovaný text předlohy, takže je pro ně zásadní dobře zvládnutá jevištní mluva. Zároveň ale musí na divadelní prkna přinášet velké množství emocí a širokou škálu výrazů.

Herci zde dostávají značný prostor, na kterém mohou charakterizovat své postavy. Inscenace Hany Burešové neobsahuje žádné zcizující prvky a bere se naprosto vážně, takže tragika příběhu na diváky dopadá celou vahou. Herci ale v takto pojatém představení nesmí zakolísat, aby hru nechtěně neshodili do fraškovitého žánru.

Helena Dvořáková odehraje svou roli Faidry v jakémsi transu, kdy divák před sebou vidí veskrze uvěřitelnou ženu balancující na hranici šílenství. Dvořáková sáhla při odhalování Faidřiny duše i k odvážnému odhalení svého těla ve scéně, kdy svádí Hippolyta. Realistické ztvárnění této scény výrazně umocňuje divácký zážitek a posunuje pomyslnou hranici divadelního zpracování k reálnému a pro diváka snáze pochopitelnému světu.

Výborně svou roli uchopil i Miroslav Táborský, jehož Theseus je nejednoznačnou postavou, která se svou nezkrotností, vášnivostí a zpupností řadí k nejvíce mnohovrstevnatým postavám celého antického divadla. Zdatně si vedou i Emma Černá v roli Chůvy a Miloslav König (alternuje s Viktorem Dykem) jako Hippolytus, ačkoliv nedisponují silou strhnout publikum, jako se to daří Táborskému a Dvořákové.

Faidra je zajímavou ukázkou toho, jak lze v dnešní době inscenovat antickou tragédii bez modernizací a anachronismů. Divácky zážitek je to bezesporu zajímavý, ačkoliv je znát, že hra je opravdu určena pro jinou dobu a dnes její síla už trochu vyprchala. Není to ani tak v tématu, protože téma rozervané duše a vnitřní prázdnoty je nadčasové, ale spíše v prostředcích, které antické tragédie používají a které již nejsou v úplném souznění se zkušeností dnešních diváků.

Hodnocení: 70 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.