Recenze

Jméno růže italského spisovatele Umberta Eca se zařadilo mezi nejúspěšnější romány druhé poloviny 20. století. V počtu prodaných výtisků si dokonce drží prvenství. Román se dočkal velmi kvalitního filmového zpracování (1986) a bylo jen otázkou času, kdy se tato strhující mysteriózní detektivka konečně dostane i na divadelní prkna. Městské divadlo Brno uvedlo tento titul v české premiéře a využilo k tomu dramatizaci německého herce, režiséra a dramaturga Clause J. Frankla. S inscenačně náročnou látkou se popasoval režisér a ředitel Divadla pod Palmovkou, Petr Kracik. Jméno růže však pro něj zdaleka není první práce na brněnském jevišti, naopak s brněnským Městským divadlem spolupracuje již po několikáté, a to jak v oblasti muzikálu, tak činohry. Poprvé si však mohl Petr Kracik vyzkoušet zrežírovat činohru na scéně určené především a výhradně pro hudební inscenace a muzikály.

Jméno růže, zjednodušíme-li dějovou osu příběhu, pojednává o františkánu Vilémovi z Baskervillu a mladém benediktýnském novici Adsonovi z Melku, kteří v jednom italském klášteře řeší velmi zvláštní až nevysvětlitelné vraždy mnichů. Díky tomu postupně poznávají samotný chod kláštera a řád, který v něm panuje. Mimo to se jim otevírá cesta do hlubin rozsáhlé křesťanské knihovny – bezpochyby jedné z nejvzácnějších kulturních památek historie. Na první pohled neřešitelná záhada se však nakonec jeví jako jasný záměr slepého Jorgeho z Burgosu, který chtěl před ostatními utajit – podle něj – zvrhlé vzácné spisy. Úmyslem ale nebylo zabíjet, nýbrž chránit svět před smíchem, tedy před Satanem a hříchy.

Viléma z Baskervillu v Brně hraje Viktor Skála. Typově tento herec postavě františkánského mnicha odpovídá bez jakýchkoli pochyb, ale především do ní promítá celé své herecké umění. V neposlední řadě i přes dramatickou podstatu role dokáže s přehledem odlehčit nejednu situaci. V kápi novice Adsona z Melku můžeme vidět Vojtěcha Blahotu. Jemu děj předepisuje, že se nechá svést postavou Dívky (ztvárňuje ji Hana Kováříková). Dalšími stěžejními postavami jsou opat Abbo (Zdeněk Junák), Jorge z Burgosu (Ladislav Kolář), inkvizitor Bernard Gui (Martin Havelka), Ubertin z Casale (Igor Ondříček) a správce Remigius z Varagine (Rastislav Gajdoš) se svým pomocníkem Salvátorem (Stanislav Slovák), ze kterého jde někdy až strach.

Dílo ohromuje především díky své velikosti a vizuálnímu dojmu. Diváci jistě ocení naléhavou hudbu skladatele Dalibora Štrunce, která dotváří dobovou atmosféru prostředí kláštera. V kombinaci s hereckým projevem se jí podařilo navodit opravdu sugestivním způsobem. Protože se činohra výjimečně hraje na Hudební scéně MdB, nebáli se tvůrci využít všech jejich výhod, a tak se klášterní tóny a žalozpěvy rozléhají po celém hledišti, divák je zcela pohlcen dějem a dokonce si může připadat jako v samotném obrovském kolosu kláštera, kde se zvuk odráží od stěn, a kolem něj prochází mniši v kápích nesoucí svíce, které jako jediné září do šera. Do obrazotvornosti představení je zapojena také projekce. Především promítá bludy omámených mnichů na pozadí scény.

Koncept jisté kolosálnosti bohužel má i svá negativa. Herci musí hrát s mikroporty, což kouzlo činohry přece jen narušuje. Výtvarnice Andrea Kučerová tentokrát neměla s okostýmováním postav velkou práci (vždyť všichni mají na sobě kápě nebo hábity), zato se vyřádili maskéři. A tak třeba výrazné líčení dělá z představitele Salvátora opravdu neuvěřitelného člověka, téměř až netvora. I napodobenina krve působí velice věrohodně.

I když toto dílo má daleko do struktury typické detektivky, stává se jednou z nejlepších. Vůbec Jméno růže se vymyká tematicky podobným žánrům. Je příběhem, kterému nechybí vášeň i magie, divák jeho prostřednictvím může proniknout do tajů středověké vzdělanosti i středověké politiky, ale i do milostných extází. To je jen nástin důvodů, proč tento tajuplný a mysteriózní příběh v režijní koncepci Petra Kracika si najde svého diváka.