Recenze

Jules Verne cestuje po Laterně magice
psáno z představení: 19.2.2015, autor recenze: Hana Rubišarová, foto z inscenace: Martin Šandera
foto: Martin Šanderafoto: Martin Šanderafoto: Martin Šanderafoto: Martin Šandera
Na Nové scéně Národního divadla v Praze se objevil projekt, který bezpochyby každému rozšíří obzory, co se týče dobrodružných děl. Také já, byť dospělá žena, jsem se na chvíli stala malým chlapcem uhranutým objevy, technikou, pohádkou, fantazií... Oním podnětem byla inscenace Podivuhodné cesty Julese Verna, již režíroval neotřesitelný režisér a dramatik David Drábek. Na scénáři spolupracovala Markéta Bidlasová.

Tvůrci děj situovali do filmového studia, v němž se honosný příběh velkého autora snaží natočit poněkud bizarní tým z pionýrských dob kinematografie. Sám autor Jules Verne (hostující Jiří Zapletal) přihlíží vzniku adaptace svého díla a je jím fascinován (stejně jako jsem byla já). Přestože se projekty Laterny magiky specializují zejména na multimediální projekce spojené především s pohybem, v Drábkově inscenaci má své místo i činohra, která náleží z větší části právě štábu filmařů. Z něho nejvíce zaujme svým komickým podáním životem zhrzená filmová produkční Audry v podání Bohdany Pavlíkové. Žena pokorná, která má ráda literaturu, zejména knihy!, vděčná za každý filmovací den, schopná přesvědčit i skupinu policejních orgánů k účinkování v chystaném snímku. Druhou výraznou činoherní postavou je sám režisér (Radovan Klučka), pro něhož jsou typické exaltované groteskní projevy. Činoherní výstupy vtipně prokládají veškeré efektní scény.

Nejvýraznějšími složkami inscenace jsou podmanivá hudba Darka Krále a scénografie Jakuba Kopeckého, jenž se postaral také o projekci. Divák se při pohledu na obrovské projekční plátno a za využití všech efektů ocitá v naprosto jiném, fantaskním světě, v němž nechybí rozbouřené moře, sopky, medúzy a nespočet dalších přímo uhrančivých obrazů přesně poskládaných do výkonného a přesného rytmu. Podívaná po celou dobu působí jako multi-generační pohádka zcizující fascinujícím způsobem realitu.

Drábkovým inscenačním způsobem vznikl vskutku efektní „Gesamtkunstwerk“, nalézající pro svébytný příběh inspiraci zejména ve Vernově dobrodružném románu Tajuplný ostrov. A přestože nejde o obvyklý režisérův styl plný překvapivých, avšak opodstatněných výstřelků, kterým se často snaží satiricky komentovat aktuální společenské dění, neopomněl do koncepce Podivuhodných cest vložit svůj typický humor. Odráží se například i v kostýmech Simony Rybákové, které stejnou měrou jako projev herců podtrhují groteskno a všudypřítomnou nadsázku. Současně humor spatřujeme v choreografii, kterou připravil Martin Pacek ve spolupráci s jednou z hlavních protagonistek Henrietou Hornáčkovou. Choreografie na pohled působí jako velmi jednoduchá(pro aktéry to jistě neplatí), místy rozverná a hravá, což odpovídá celkově pohádkovému a hravému pojetí stylizace inscenace.

Podivuhodné cesty Julese Verna vtáhnou jiným způsobem než ostatní inscenace Davida Drábka, nicméně vtáhnou. Rozhodně se v nich nezapřou divadelní postupy osvědčeného trojlístku Drábek-Král-Rybáková, kteří za použití technologií Laterny magiky a jejích i hostujících tanečníků a herců vytvořil dílo vhodné pro nejširší okruh diváků.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.