Recenze

Kamion do stanice Peklo
psáno z představení: 8.4.2019, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Patrik Borecký
foto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Borecký
Zas a znovu se divadelníci utkávají s rozsáhlým veršovaným dramatem Johanna Wolfganga Goetha, Faust láká každou generaci tvůrců, kterým se nabízí nesčetně cest k výkladu dvoudílné hry. Ve Stavovském divadle stvořil režisér Jan Frič moderního, i když obtížně uchopitelného Fausta, který dokáže být fascinující i frustrující zároveň.

Národní divadlo si nevybralo snadnou cestu – pokusili se zde v jednom večeru představit oba díly Goethova velkého díla. O druhém dílu se soudí, že je takřka nehratelný a nejspíš možná vůbec nebyl určen pro jeviště. Proč tomu tak je, ukáže i mnohem problematičtější druhá část pražského nastudování.

Za léta uvádění získal na našich jevištích téměř kánonickou podobu překlad Otokara Fischera. Frič (spolu s dramaturgy inscenace Martou Ljubkovou a Janem Tošovským) si ovšem nechal svou inscenační úpravu nově přeložit od básníka Radka Malého, což se ukázalo jako velmi dobrý tah. Malého překlad možná není tak vzletný jako ten Fischerův, ale nechybí mu básnivost a postavy díky němu promlouvají k divákům současným jazykem. Pomáhá to lépe vnímat složitě strukturovaný text.

Významným a hojně zmiňovaným prvkem nového Fausta je výprava Dragana Stojčevského. Kamion na scéně Stavovského divadla člověk jen tak z mysli nevymaže. Přitom je takový symbol nejen cool, ale dává smysl i v rámci příběhu. Tahle „Highway to Hell“ je lemovaná neony a pochybnými existencemi, jež Faust s Mefistem potkávají snad někde na zapadlých dálničních odpočívadlech. Možnostmi opojený Faust ale tyhle varovné znaky nevidí. Chce svět nejen poznat, ale „moci mu zkázou být“… I ten kamion je nakonec ve druhé části jen vrakem, mezi jehož „vnitřnostmi“ probíhá zásadní zápas o Faustovu duši. Kostýmy Lindy Boráros jsou dobově neurčité, záměrně extravagantní a nevkusné, ve scénách Valpuržiny noci místy evokují, že monstrózní company snad vykradla sexshop. Do toho všeho duní hlasitá techno hudba Jakuba Kudláče, která podbarvuje zběsilost a odvázanost většiny scén.

Inscenování obou dílů Fausta v jednom večeru si žádá značné textové úpravy, i tak trvá představení téměř tři a půl hodiny. Změn a škrtů je tedy požehnaně, k těm nejviditelnějším patří, že se nezačíná divadelním prologem, ale rovnou sázkou Hospodina s Mefistofelem v nebi. Nejznámější dějovou linkou Goethova díla je milostný vztah Fausta a Markétky. Ve Fričově inscenaci je výrazně redukován, zcela třeba chybí vražda Markétina bratra Valentina. Spíš než jako osudová láska plná trvalejšího citu má tento vztah parametry rychlého vzplanutí, ostatně ani to svádění Markéty ke „hříchu“ netrvá příliš dlouho.

Upozadění jednoduše uchopitelného příběhu z prvního dílu a rozehrání mnoha témat dílu druhého má za následek, že inscenace získává podobu dravého postmoderního mišmaše, jehož tempo je bohužel hlavně v druhé půli značně rozkolísané. Asi nemá cenu snažit se všechny scény, rekvizity či repliky rozumově vysvětlit. Divák, který bude logicky strukturovanou podívanou vyžadovat, musí být z Fričovy inscenace nutně frustrován. Lepší je při sledování jako klíč použít jednu Mefistových vstupních replik, že „rozum je jen pýchy podstatou a ta je vždycky do svých sítí lapí“, a nezatěžovat se výkladem každého symbolu, který Frič do inscenace zakomponoval. Člověk pak snáz pronikne do atmosférického světa, kde ke krásám světa je stejně blízko jako k jeho rozkladu.

Nevím, zda byla jedním z inspiračních zdrojů inscenačního týmu i tvorba Davida Lynche, ale nacházel jsem ve Faustovi mnoho styčných bodů s filmovými a televizními opusy tohoto režiséra. Třeba motiv cesty (zde v kamionu) se opakuje v mnoha Lynchových filmech, povědomý je i jaderný výbuch (nová série Městečka Twin Peaks), prazvláštní sitcom, který Faust sleduje, ale zároveň v něm hraje (vybavili se mi Rabbits) nebo umělé srnky, které se kdovíproč také objeví na scéně.

Jednotlivá témata se ze změti nápadů vynořují nenápadně. V druhé půli hraje prim zásadní otázka vztahu člověka k přírodě – Faust zde chce proměnit moře v pevnou zem, ve své zpupnosti nedohlíží důsledky svých činů, a tak stvoří jen zahnívající bažinu. Za svým cílem je ochoten jít přes mrtvoly, stařečky, kteří mu v jeho rozmachu brání, nechá bez mrknutí oka napospas bandě svých démonických přisluhovačů. Všechno je to dost chaotické, vulgární a psychedelické. Ale vyčítat Fričovi, že udělal z Fausta „bramboračku“, by bylo nespravedlivé. Osobně jsem byl při četbě druhého dílu Goethova dramatu mnohem zmatenější, než při sledování Fričova nastudování (v knize jsou například pasáže, ve kterých Faust i Mefisto z děje na dlouhou dobu zcela mizí). Dalším ze znaků Fričova režijního rukopisu je všudypřítomná ironie, divák tak může někdy tápat, co je vlastně míněno vážně. Překvapením může být závěrečný obraz spasení Faustovy duše, kdy po zběsilém mejdanu následuje křehce působící zpěv andělského chóru.

Jedním z ústředních témat, které se v náznacích prolíná celou inscenací a které má smysl dnes akcentovat, je zmnožení zážitků, honba za nimi a následné přesycení, které je pro naši současnost tak charakteristické. Propojení jednotlivých obrazů jednou myšlenkou je ale poněkud nezřetelné, což divákovi orientaci neusnadňuje.

Herci se zvolené koncepci přizpůsobili a jsou jednou ze silných složek inscenace. Martin Pechlát je Faustem, který je zcela ve vleku svého pokušitele Mefista. Zdá se hemžením okolo sebe spíše nezaujatý. Stále čeká na něco nového, to ale nepřichází. Pechlátovu Faustovi chybí opravdová vášnivost, znuděnost a přesycenost ho charakterizují mnohem spíš. I proto na sebe hlavní pozornost strhává Saša Rašilov v roli Mefista. Kromě výrazného obočí mu chybí další ďábelské propriety, což s odstupem komentuje. Je to pokušitel pro 21. století, nechybí mu drajv, vtip a dobrá sebeprezentace.

Trochu frackovitá a trochu naivní je Markéta Jindřišky Dudziakové. Bez životních zkušeností snadno podlehne Faustovu kouzlu. Jinou polohu předvádí Dudziaková jako Helena, která má vizáž pornohvězdy s obřím poprsím. Tradičně výtečná je Pavlína Štorková, která ztvárnila nemohoucího Hospodina, jež sázku s Mefistem přijímá na invalidním vozíku stylizován do podoby Stephena Hawkinga. Štorková se ale také chameleonsky proměňuje do dojemného, po lásce toužícího Homunkula, jehož stvoření je varovným prstem pro lidskou touhu získat vládu nad každým aspektem života a smrti. Pavel Batěk hraje Wagnera zpočátku jako úslužného studenta, který se postupně mění v téměř nerozeznatelnou kopii (i fyzicky) svého mistra. Zápas o lidskou duši v něm může mít své pokračování, pro Mefista může představovat náhradu za ztracenou duši Faustovu. A koloběh pokoušení může pokračovat.

Faust v Národním divadle není lehce stravitelným kusem. Má své problémy, ale na druhou stranu je to inscenace, o které člověk přemýšlí ještě pár dní po zhlédnutí. Provokuje, někoho i šokuje, nutí k zamyšlení… A takové by divadlo mělo být, člověk mu pak i leccos odpustí.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.